Legenda o pětilisté růži V, VI, VII

Královská návštěva

 

Richard se druhého dne probudil svěží, tak dobře se dlouho nevyspal, to se ovšem nedalo říct o zbytku hradní posádky. Bujará oslava úspěšného lovu ze včerejšího večera si vybrala svou daň. Když Richard přišel do kuchyně, uviděl v ní jen Zbyška. Ten, jindy vyprávějící vtipy a historky, teď seděl v rohu s mokrým hadrem na čele a naříkal, že už nikdy nebude pít. Linda, v obličeji bílá jako stěna, vešla do kuchyně chvíli po Richardovi, v rukou nesla ošatku s vejci. A Oldřich? Ten po včerejší srážce s medvědem raději zůstal v posteli, kde si doléčoval rány.

 

„Vím, že jste včera měli náročný večer,“ začal hradní pán svůj proslov. „Dneska vám proto dám volno, ale od zítra musíme začít uklízet a připravovat hrad na králův příjezd.“ Místností se ozvalo souhlasné zamručení.

„Ale nejdřív snídaně,“ usmál se na osazenstvo kuchyně a dal se do přípravy jídla. Brzy se začala kuchyní linout vůně míchaných vajíček. Snídaně všechny postavila na nohy, rozhodli se proto, že přiloží ruku k dílu. Richard mezitím odnesl talíř s jídlem k Oldřichovi, aby se vyptal, jak se mu daří.

 

Na posteli uviděl ležet zmoženého člověka. Včerejší utržené rány dnes rozbolely plnou silou.

„Jsem rád, že vůbec vstanu z postele, minimálně ještě pár dní si poležím, promiň, Richarde, budete to muset zvládnou beze mě,“ zamumlal smutně.

„Nic se neděje, hlavně abys byl v pořádku,“ usmál se hradní pán. „Nemám skočit do vsi pro babku kořenářku?“ zeptal se starostlivě.

„Jen tu ne,“ pokusil se zasmát Oldřich, kvůli naraženým žebrům se však jen bolestně zakřenil. „Minule mě léčila pijavicemi, až jsem z toho chytil nějakou vyrážku.“

„Dobrá tedy, tak se pořádně vylež, zastavím se za tebou zase s obědem,“ s těmi slovy se Richard rozloučil. Na hradě jej čekalo ještě spousta práce.

 

Další dny probíhaly ve shonu, i na novém hradě bylo pořád co opravovat, tam nahodit omítku, tam pokosit trávu. Zaprášená okna, na které lidská ruka nesáhla několik měsíců, se nyní leskla tak, až ve slunečných dnech házela prasátka, do toho vysmýčit všechny podlahy, a k tomu všemu stíhat obchůzky po oboře, péči o zvěř a další každodenní úkoly na hradě. I s Oldřichovou pomocí, když se po několika dnech uzdravil a přiložil ruku k dílu, toho bylo na hradní osazenstvo moc. Všichni večer padali únavou do postelí.

„Aspoň nemám čas na pití a není mi špatně,“ poznamenal jeden den u večeře Zbyšek. Ostatní byli však tak vyřízení, že se zmohli jen na souhlasné mručení.

 

Konečně nastal očekávaný den. Králův příjezd ohlásilo troubení rohu, ale to už všichni stáli v nervózním očekávání nastoupení na nádvoří. Branou projel na svém bělouši panovník, následovaný třemi ozbrojenými jezdci. Jakmile návštěva seskočila z koní, hradní posádka se uklonila a Zbyšek se, jak se na správného podkoního sluší, běžel postarat o koně a odvést je do maštale.

„Vítám tě na našem sídle, pane,“ uvítal jej Richard.

„No, máte to tu krásné, to tu máte i normálně takhle naklizeno?“ zeptal se se smíchem král.

„No, snažíme se,“ odpověděl hradní pán, těžce skrývající smích. Pak si oba muži jako staří přátelé padli kolem ramen. „Pojď, provedu tě tady, nebo se chceš prvně najíst?“

„Jídlo počká, není to tak dlouho, co jsme jedli v jednom hostinci po cestě. Ale upřímně,“ naklonil se král a zbylá slova zašeptal Richardovi do ucha, „nestálo to za moc, doufám, že tady vaříte lépe.“ „To se neboj, Linda je vyhlášená kuchařka, nejlepší široko daleko.“ Mladá kuchařka, zaslechnuvší chválu, se začervenala.

 

Oba muži se mezitím vydali na prohlídku hradu. Přes vstupní halu, až do honosné hodovní síně, využívané jen při návštěvách nebo svátcích, až po komnaty obyvatel hradu.

„Útulné to tady máte, hned bych se sem nastěhoval,“ nešetřil chválou nad krásou hradu král. Ve sklepení Richard natočil dva korbely piva a pozval panovníka na věž.

Vlahý vítr se proháněl otevřenými okny a rozcuchával oběma mužům vlasy. Král si stoupl k oknu a zasněně vyhlížel do okolí obklopeného lesy, kam až oko dohlédlo. Upil piva, hořká, ale příjemná chuť mu zaplavila ústa. Polkl a nadechl se svěžího vzduchu, někde v dáli se pisklavými tóny ozvala prolétající poštolka.

„Tak tohle je ráj,“ prohlásil s něhou v hlase. „Po tom všem vládnutí, starostech a těžkých rozhodnutích, je pro mě tenhle výhled jako balzám na duši.“

„Taky se nemůžu vynadívat, často tu večer stojím a koukám do kraje,“ přidal se Richard, doposud mlčící a postávající v pozadí.

K mužům dolehly hlasy z nádvoří následované vůní pečeného selete, otáčejícího se na rožni.

„Inu, mohl bych tu stát do soudného dne, ale dole nás čeká prasátko,“ usmál se král.

 

Jakmile dosedli na lavici u ohně už před nimi přistála porce vepřového s křenem a chlebem. Masíčko se jen rozplývalo, a když Oldřich donesl další zlatavý mok ze sklepení, svět se hned zdál být lepším místem. Zábava se brzy rozproudila, Zbyšek si povídal s jedním z vojáků, se kterým se znal ještě z dob, kdy sloužil v nedaleké Jihlavě. Oldřich s Lindou a zbývajícími muži královy stráže hráli karty. Král Jan, už notně posilněn pivem, si povídal s Richardem o bitvách a dobrodružstvích, která společně prožili. Pivo teklo proudem, selátko už bylo snězené a i měsíc už pokročil na své nebeské pouti o kus dále.

 

Richard se otočil ke králi, už delší čas ho svrběla na jazyku jedna otázka, jen celý den nemohl sebrat odvahu se na to zeptat. Teď po několika vypitých pivech přišla ta správná chvíle.

„Jane, někde jsem slyšel povídačku o jakémsi černokněžníkovi, co kdysi sužoval náš kraj. Nevíš o tom něco?“

 

Do bavícího se hloučku jako by uhodil blesk, všichni ztichli a napjatě poslouchali. Král si mocně zavdal z korbelu, utřel pěnu z vousů a začal vyprávět.

„Kdysi, když vládl můj otec, dej mu pánbůh věčný pokoj, tu v kraji žil jeden zlý černokněžník, říkali mu Marcus. Ovládal černou magii a škodil lidem, jak jen mohl, některé proklel, některé zabil. Postupně sílil, získával čím dál větší moc a dobyl i několik hradů. Dokonce se k němu začali přidávat i další přívrženci, takže měl i svou malou armádu. Ač se otec snažil, jak chtěl, pátral po něm po celém kraji, černokněžník vždy utekl. Nakonec se však snaha vyplatila, k otci se doneslo, že Marcus se schovává na Střelištích, to je takový malý hrádek kousek od Brtnice.

 

Vyrazil tam s armádou a strhla se tam tehdy obrovská bitva, otec svedl souboj se samotným černokněžníkem a několikrát jej zasáhl. I otec byl však raněn a na svá zranění o pár dní později zemřel. Černokněžník uprchl a říká se, že nakonec umřel při nějakém nevydařeném alchymistickém pokusu. Někdo říká, že se to stalo na hradě Rokštejn, kam se prý uchýlil po bitvě, někdo, že prý v jihlavském podzemí, kde má prý skrýš. Tak či tak, od té doby je klid a nás ani nenapadlo pátrat po jeho těle,“ dokončil vyprávění král.

 

Chvíli ticha, kdy všichni vstřebávali králův příběh, rušilo jen praskání ohně. „Ale to je minulost,“ zvolal zvesela král, „teď je čas užít si přítomnost! Na zdraví!“ a pozvedl korbel. Odpovědí mu bylo přiťuknutí následované popíjením zlatavého moku. Noc se začala chýlit k ránu a nastal čas jít do postelí. Králův dopolední odjezd byl poněkud smutný, všem se už teď stýskalo po milé společnosti.

 

Setkání v lese

 

Po královské návštěvě se život na hradě vrátil do obvyklých kolejí. Richard najednou začal stále víc myslet na Kristýnku. V uplynulých náročných dnech si na ni sice často vzpomněl, ale povinnosti spojené s únavou zaháněly stesk po milované dívce. Teď jej však smutek z odloučení dohnal plnou silou. Chodil po hradě jako zmámený, myšlenkami někde daleko. Daleko, tam kde je palouk, rusovlasá dívka s oříškovýma očima a krásným hlasem. Večer pak sedával na věži a pozoroval dorůstající měsíc, který mu přibližoval den jejich setkání. Konečně nastalo ráno sedmého dne, dne, kdy se měli sejít na palouku. Ráno, ještě před snídaní, rozdal ostatním úkoly a bez vysvětlení odešel z hradu.

 

Les jej přivítal s otevřenou náručí. Brouzdal se ranní rosou, poslouchal zpěv ptáků a pozoroval sluneční paprsky, jak prosvítají mezi stromy. Už ze zvyku tiše našlapoval, aby nerušil okolní přírodu. Měkký mech, společně s napadaným jehličím, byl o poznání příjemnější než kamenité cesty vedoucí do vesnic. Užíval si každý moment strávený v panenské přírodě a zhluboka se nadechl, aby nasál příjemnou vůni lesa. V dobré náladě brzy dorazil na palouk, kde se měl s dívkou sejít. Ten však zel prázdnotou. Posadil se na nedaleký pařez, odkud měl výhled, a zahleděl se do okolí. Klidné zvuky přírody ho brzy ukolébaly, hlava se mu svezla na stranu a on upadl do říše snů.

 

Probudilo jej šimrání na rameni. Už se chtěl ohnat za otravnou mouchou, která ho vzbudila z krátkého spánku, když však otevřel oči, uviděl Kristýnku, jak jej šimrá stéblem trávy.

„Vstávej ospalče,“ pronesla medovým hláskem a usmála se na něj. Právě probuzený Richard působil zmateně. „A já si myslela, kdoví jak mě nebudeš vítat, a ty tu mezitím spíš,“ pronesla naoko zklamaně, ale hned se začala smát.

„Kristýnko, ani nevíš, jak jsem se na tebe těšil, málem jsem nemohl ani dospat.“

„No, to vidím, ty spáči.“ Objali se na přivítanou a Richard zpoza stromu vytáhl kytici květů, které nasbíral cestou. „Ty jsou ale krásné,“ dojatě pochválila dar a vlepila Richardovi pusu přímo na čelo.

 

Chvíli jen tak seděli, Richard vyprávěl o královské návštěvě na hradě, Kristýnka zase o životě v lese, o své mamince a o životě před tím, než ji zaklel černokněžník. Jakmile se rozpovídala o zakletí, Richard ji zastavil. Poklekl před ní na koleno, vzal její jemnou ručku do svých a odkašlal si. „Kristýnko, když jsem tě poprvé spatřil, bezhlavě jsem se do tebe zamiloval. Už teď vím, že bez tebe nemůžu být, posledních pár dní před naší schůzkou bylo nesnesitelných, nemohl jsem se tě dočkat, byl jsem jako omámený, nemohl jsem na tebe přestat myslet. Chtěl bych tě osvobodit, a pokud se mi to podaří, chtěl bych vědět jednu věc. Vezmeš si mě pak za muže?“

Víla se začervenala, ale ihned vykřikla, štěstím bez sebe: „Ano.“ A padla Richardovi kolem krku. Chvíli strávili v blaženém objetí.

 

V dálce zahoukala sova, oznamující brzký příchod noci. Kristýnka se vyvlekla z objetí.

„Budu už muset běžet, pokud mne budeš chtít zachránit, najdi svitek, ale pozor, hlídá jej velký černý vlk. Černokněžník jej zaklel, takže se nedá přemoci normálními zbraněmi. Musíš sám přijít na to, jak se přes něj dostat. Jdi po černokněžníkových stopách, určitě zjistíš mnohem víc o jeho magii.“

Už se chtěla rozeběhnout k lesu, když se ještě naposledy otočila. Z krku si sundala medailonek ve tvaru pětilisté růže a vtiskla jej Richardovi do dlaně.

„Snad ti přinese štěstí, když ti bude nejhůř, vzpomeň si na mne a medailonek ti ukáže cestu.“ Dala mu poslední pusu na čelo a ladně odtančila směrem k lesu. Richard na palouku osaměl, v ruce svíral medailonek a snažil se zapamatovat si tuhle chvíli, její krásnou vůni a polibky. Za svitu měsíce se mladík vydal cestou zpátky na hrad.

 

 

 

Cesta za poznáním

 

Měsíc, na palouku ještě jasně viditelný, se teď schoval mezi husté koruny stromů. Tma Richarda obklopila tak, že bylo vidět sotva na délku natažené paže. Klopýtal přes kořeny stromů a spílal si, že schůzku neukončil dříve. Dostal by se alespoň za světla zpátky na hrad. Ale copak mohl? Každá chvíle strávená s Kristýnkou byla jako krásný sen. Uvědomil si, že od doby, kdy jej ošetřila po vytažení z bažiny, zmizely i jeho noční můry. „Láska je mocná čarodějka,“ blesklo mu hlavou.

 

Konečně začal les řídnout a přímo před ním se začala rýsovat vysoká hradní věž. Prošel bránou, v době míru naštěstí nebylo potřeba držet hlídku, tak byl rád, že nikoho nepotkal a nemusel se zpovídat, proč se vrací tak pozdě. Tiše zaplul do své komůrky, zapálil svíce, vytáhl ze skříně mapu a rozložil ji na stůl. Prstem brouzdal po rozloženém pergamenu. Před očima si představoval cestu, kterou bude muset projít. Jako nejvhodnější možnost mu přišlo dostat se do Jihlavy, kde prozkoumá podzemí. Podle všeho by se tam měla ukrývat jakási černokněžníkova pracovna. To by mohl být dobrý začátek, třeba tam najde alespoň nějaké zápisky, nebo něco, co by mu pomohlo přemoci velkého vlka, hlídajícího pergamen.

 

Vyhledal na mapě starý hrad Rokštejn, od Jihlavy byl vzdálený sotva pár hodin jízdy na koni. V hlavě už si skládal plán. Měl však ještě pár zásadních otázek. Jak se nepozorovaně dostat do podzemí? A co ho tam může čekat? Že by černokněžník nechal svou pracovnu nehlídanou? To se mu nezdálo. Svíce už pomalu dohořívala a Richarda z množství otázek rozbolela hlava. Únava se začala hlásit o slovo. „Ráno moudřejší večera,“ usmyslel si. „Zítra budu mít dost času něco vymyslet po cestě.“ Složil mapu, sfoukl svíce a po dlouhém dni konečně ulehl do postele.

 

Kohoutí kokrhání jej vzbudilo až nepříjemně brzy. Nemilosrdně krátký spánek si vybral svou daň. Se zíváním a kruhy pod očima se nemotorně vyhrabal z vyhřáté postele. V misce s vodou si opláchl obličej, hřebenem zkrotil neposedné vlasy a pomalou chůzí se vydal do hradní kuchyně. Cestou promýšlel, jak své plánované dobrodružství přednese svým přátelům. Původně jim nechtěl říkat o Kristýnce, ona sama přece nechtěla, aby o ni mluvil. Nakonec se však rozhodl, že bude nejlepší, když řekne celou pravdu.

 

Ve vyhřáté kuchyni už seděli všichni. Richard pozdravil, nervózně přešlápl a odkašlal si. Všichni na něj tázavě hleděli. Rozhodl se, že není čas otálet. Začal vyprávět svůj příběh o záchraně z bažiny, o lásce, kterou nalezl, o prokletí i o plánované záchraně. Všichni na něj hleděli se zájmem v očích. Nikdo se nesmál, nikdo se na nic neptal.

Když skončil, Lindě stekla slza po tváři. „To je ale romantika. Pro lásku stojí za to bojovat,“ prohlásila. „Napeču ti buchty na cestu,“ usmála se a už šla hledat do spíže droždí.

„A já připravím koně,“ zahlásil Zbyšek.

„A neboj, o hrad se ti postaráme,“ ujistil jej Oldřich. Richard byl rád, že se všichni jeho přátelé postavili k jeho cestě s porozuměním, ba i s podporou.

 

Hned po snídani se na hradě rozjely velké přípravy. Z kuchyně se ke Zbyškovi a Oldřichovi, kteří zrovna měnili jednu z podkov Richardovu koníkovi, nesla vůně čerstvě upečených buchet. Richard mezitím stál u své postele, na které měl vyskládané věci, připravené na cestu. Uvážlivě přemýšlel, co vše bude potřebovat. Nakonec se po několikerém rozmýšlení konečně sbalil. S batohem na zádech, lukem zabaleným v kusu plátna, aby nepoutal pozornost, a opásaný několika dýkami se vydal na nádvoří. Tam už na něj všichni čekali. Hradní pán se naposledy se všemi objal, rozloučil se a naskočil na svého koně.

 

Za hradní bránou se naposledy ohlédl, na nádvoří pořád stála trojice mávajících postav. Hlavou mu blesklo, že teď začíná to pravé dobrodružství, a on neví kdy a zda se ještě vrátí. Může se stát cokoliv. Než se mu však za jeho zády ztratila hradní věž, už ty nešťastné myšlenky zapudil. Teď, v krásném jarním dni, byl zase na cestě. Vzduch voněl okolní přírodou, ptáci zpívali a on, na svém věrném hnědákovi, kterému říkal Nero, mířil po kamenité cestě přímo za dalším dobrodružstvím. Jihlava už na ně čekala.