Legenda o pětilisté růži VIII, IX, X, XI

Královské město

Doklopýtali na kopec, kde se před nimi otevřel výhled na majestátní město obklopené silnými hradbami. Z dálky viditelná věž kostela svatého Jakuba dávala tušit, že jsou blízko svého cíle. Blížil se večer, Nero už sotva klopýtal, i Richarda už po dlouhé cestě začala přemáhat únava. Posledních pár metrů k městské bráně se zdálo být nekonečných. Projížděli kolem domků rozesetých po okraji cesty, kolem chodili kupci, vracející se z města do svých domovů. S plnými měšci cinkali, když procházeli kolem rolníků, pracujících na svých políčkách. O pár domů dál, pracovali s rytmickým bušením dva kováři. Lidí okolo začalo přibývat, pro Richarda zvyklého na klid lesa a hradních zdí to byla nezvyklá podívaná.

Konečně dojel k bráně, kde se postavil do krátké fronty poutníků, čekajících na vstup do města. Seskočil z koně, aby si protáhl své ztuhlé svaly. Zástup čekajících se naštěstí pohyboval rychle. Vojáci u brány už s nedočkavostí vyčkávali na konec hlídky, kdy se rozejdou ke svým rodinám, nebo na pivo do nějaké otevřené krčmy. Po krátkém čekání přišel na řadu i Richard. Došel s koníkem před strážného, mladík, který sotva uzvedl meč, si jej změřil podezíravým pohledem. „Účel návštěvy?“ vybafl na něj důležitým tónem mladík. „Jen do města, ubytovat se a zítra se projít po trzích,“ nenuceně odpověděl Richard. Ze stínu strážní budky se vyloupl druhý strážný. Pomalým krokem došel až k muži držícímu za uzdu svého koně.

„Richarde, kamaráde, jsi to ty?“ Richard chvíli koukal jako opařený, než si uvědomil, že před ním stojí jeho bývalý spolubojovník. „Petře, rád tě vidím,“ Oba muži se objali jako staří známí. Strážný se otočil ke svému mladšímu kolegovi „Nech ho projet, Filipe, tohle je můj starý kamarád z armády, ten nebude dělat problémy.“ Mladý strážný jen mávl rukou, jako že rozumí. Za bránou se Richard zastavil, aby počkal na přibíhajícího Petra. „Nezajdeme po službě na pivo? Docela by se mi líbilo zavzpomínat na starý časy, probrat novinky a tak,“ navrhl Petr. „Jasný, rád zajdu, kde se sejdeme?“ „Hele, jeď do hostince U divého muže,“ poradil mu strážný. „A jestli bude hostinský tvrdit, že má plno, tak mu řekni, že tě posílám. Má u mě vroubek, tak ti kdyžtak místo najde,“ usmál se a spiklenecky mrkl. „Už musím běžet, za chvíli mi skončí hlídka, tak tě tam pak vyzvednu,“ houkl ještě za odcházejícím Richardem.

Ten se mezitím vydal po dlážděné cestě mezi domy směrem k náměstí. Pokukoval po vývěsních štítech, až konečně narazil na ten správný hostinec. Uvázal koně před vchodem a po krátkých schodech vlezl přímo k výčepu, kde jej čekal zavalitý hostinský, který zrovna hadrem otíral talíř a broukal si při tom falešně nějakou melodii. Nejspíš byl rád, že mu vůbec někdo přišel, protože s úsměvem plným zažloutlých zubů dal Richardovi klíče od pokoje. Pak přes celý lokál zakřičel na pacholka, aby se postaral o venku stojícího koně. Richard mezitím vystoupal po vrzajícím schodišti do patra, kde na něj čekalo jeho dočasné ubytování. Po dlouhé cestě se ani nerozhlížel po pokoji, jen padl unaveně na postel a okamžitě usnul.

Setkání starých přátel

Probudilo jej hlasité bušení na dveře. Odhrnul přikrývku a vstal, dřevěná podlaha pod jeho nohama zavrzala. Sáhl pod polštář, kde měl schovanou dýku. Starý zvyk z armády, jsou věci, které se těžko odnaučují. Pokud spal jinde než doma, dělal to tak bez přemýšlení. Znovu se ozvalo bouchání na dveře a přidal se k němu mužský hlas „Vstávej, ty ospalče, slíbil jsem, že tě vyzvednu! Pivo už na nás čeká!“ „Petr,“ usmál se pod vousy Richard. Odtáhl petlici a pustil starého kamaráda do světnice. „Dej mi chvíli, jen se připravím,“ poprosil ho rozespalý Richard, zatímco si v misce oplachoval obličej. O chvíli později už oba muži scházeli po schodech do šenku.

Oproti podvečeru, kdy se Richard ubytoval, tu přibylo pár lidí. U jednoho ze stolů seděla shrbená postava starce s červeným nosem, který vypadal jako stálý štamgast. Když prošli kolem něj, ucítili prapodivný zápach, směsice levné kořalky a několik dní nemytého člověka. U největšího stolu, přímo pod velkým lustrem, seděli čtyři karbaníci. Zabraní do hry, občas vykřikli štěstím nebo zlostí, zatímco pivo na stole jim větralo. Petr s Richardem zasedli do rohu, kde měli svůj klid. O chvíli později se k nim přišoural hostinský, hlasitě oddechující, s velkým břichem, tak jak se na správného výčepního slušelo. „Co si dáte, pánové?“ Už z jeho hlasu bylo cítit, že má dneska večer trochu odpito. „Dvě piva poprosíme,“ odpověděl Richard a vložil do ruky hostinskému pár mincí. Ten se mírně uklonil a vyrazil pomalým krokem zpátky k výčepu.

„Tak co je nového?“ zeptal se natěšený na vyprávění Petr. „Naposledy jsme se viděli v lazaretu po bitvě. S tou prostřelenou nohou jsi vypadal děsně,“ zazubil se při vzpomínce na Richardovo teď už úspěšně vyléčené zranění. „No, pěkně sem si tehdy poležel, navíc noha pobolívala hodně dlouho a na armádu jsem mohl zapomenout. Dost věcí se mi navíc na ošetřovně rozleželo v hlavě. Přemýšlel jsem o štěstí, jaké nás potkalo, že jsme to všechno přežili, o tom, že toho člověk vybojoval dost, a že by chtěl konečně klid a hledat štěstí jinde.“ Hostinský postavil před oba muže korbele s vrchovatou pěnou. Přiťukli si a svlažili hrdlo hořkým mokem. Petr si pohybem ruky utřel pěnu z vousů. „Jo, chápu tě, já pak s králem prošel ještě pár bitvami, ale když válka skončila, já si našel Zuzanku a narodil se nám malý Péťa. Tak jsem taky řekl, že už na to kašlu. Nebudu někde nasazovat krk, když mám rodinu.“ „Takže jsi skončil u stráže a jsi spokojený?“ zeptal se Richard. „No jasný, tady je klid, občas usměrníš pár opilců nebo chytneš nějakého kapsáře, ale jinak zlatá služba. Kde jsi vlastně skončil ty?“

Richard se rozpovídal o životě na hradě, který dostal do správy. O svých přátelích, lovech a péči o oboru. Petr se zaujetím naslouchal. O takhle dobrodružném životě si mohl ve městě nechat jen zdát. „A rodinu máš?“ zeptal se, když Richard dovyprávěl. „Nemám, ale nedávno jsem našel dívku, do které jsem se zamiloval a chtěl bych si ji vzít.“ Petr nadšeně vyskočil a začal na Richarda valit smršť otázek. „Jak se jmenuje, jak vypadá, kdy nás seznámíš, kdy bude svatba…?“ Byl k nezastavení. Richard mu na oplátku povídal o jejích rudých vlasech, hnědých očích, o tom, jak mu zachránila život, ale když se měl dostat k tomu, že je to víla a on ji musí osvobodit, nějak ztratil řeč. Na malý moment se mezi nimi rozhostilo ticho, takže bylo slyšet tlumené nadávky nedaleko hrajících karbaníků. Richard se nadechl, rozhodl se jít s pravdou ven, ať už zněla sebevíc zvláštně. „Víš, ona je víla, zaklel jí jeden černokněžník.“ Čekal, že Petr vyprskne smíchy nebo si začne klepat na čelo. Petr se však zatvářil vážně. „Takže s tím černokněžníkem je to pravda, jo?“ zeptal se. „Mamka mi o něm vyprávěla, jak z něj všichni měli strach, myslel jsem si, že je to jen povídačka.“

„Nejspíš to je pravda, a taky je to důvod, proč jsem vyrazil do Jihlavy.“ „Tušil jsem, že jsi nepřijel obdivovat památky,“ usmál se Petr. Richard se naklonil ke svému kamarádovi a tiše, aby je nikdo neslyšel, zašeptal Petrovi do ucha: „Potřebuju se dostat do katakomb, nevíš, kde by mohl být vchod?“ Jindy veselá tvář strážného se zachmuřila.

Rozhlédl se kolem, zda je někdo neposlouchá a taky ztlumil hlas do šepotu. „Jsi blázen? V podzemí se ztratíš, a už tě nikdo nikdy nenajde. Většina vchodů je zazděná, o katakombách se vyprávějí pěkně děsivé povídačky. Tam by lezl jen úplný cvok.“ „Ale já tam musím,“ stál si za svým Richard. „Potřebuju najít starou černokněžníkovu skrýš, jen tak nejspíš zvládnu osvobodit Kristýnku.“ Petr svého bývalého spolubojovníka znal, věděl proto, že nemá smysl mu odporovat. Richard si vždy stál za svým, a pokud si něco umanul, tak za tím šel přes mrtvoly. „Dobrá, vidím, že jsi rozhodnutý. Povídá se, že z jednoho opuštěného starého domu poblíž náměstí se dá dostat dolů do podzemí. Zítra mám noční službu, můžu ti to tam ukázat. Ale jestli ti můžu poradit, moc se tady před lidmi o katakombách nezmiňuj. Nemají to rádi.“

Ten večer už o podzemí ani o černokněžníkovi nepadlo ani slovo. Dali si ještě pár piv, Petr vyprávěl o své rodince, o malém Péťovi, jak roste a jaké dělá lumpárny. Rozloučili se, až když padla zavírací hodina a hostinský je vyhnal z lokálu. Pivem příjemně omámený Richard zalezl do své komůrky, kde po náročném dni konečně usnul spánkem spravedlivých.

Procházka městem

Sluneční paprsky prosvítaly skrz nedbale zatažené závěsy a svítily přímo do postele. Richard zamžoural očima a musel si je před silným světlem zakrýt rukou. V ústech měl sucho po včerejším vypitém pivu, proto jeho první kroky zamířily ke džbánu s vodou. Hltavě pil, až mu voda stékala po vousech přímo na košili. Zamručel nespokojeně a došoural se k oknu, aby zatáhl závěsy. Původně se chtěl se pořádně vyspat před noční výpravou. Teď se však z ulice pod okny nesl hlahol města, slyšel mužský hlas prodejce hrníčků, jak vychvaluje své zboží, k němu se přidal místní pekař honosící svoje křupavé rohlíky. A mezi tím vším se mísily hlasy a kroky lidí procházejících ulicí. „Hotové mraveniště,“ pomyslel si a došlo mu, že v tomhle hluku by už stejně neusnul. „Zlatý klid na hradě, kde jediné, co je slyšet, je zpěv ptáků z obory.“

Najednou se mu zastesklo po domově, po vlastní posteli a po klidu s přáteli. Rukou si sáhl na hruď a nahmatal přívěsek s pětilistou růží. Ten mu dodal klidu a odvahy. Vzpomněl si na Kristýnčiny krásné oči a věděl, že bez svitku se domů nevrátí. „Čerstvé rohlíčky, křupavé, nadýchané,“ ozval se znovu hlas z ulice a Richardovi jako na zavolanou zakručelo v břiše. Uvědomil si, že od včerejší snídaně nic nesnědl. Oblékl se a po schodech se vydal do hospody. Hostinskému, který zrovna rozespale zametal lokál, poděkoval za nocleh a rovnou si zamluvil další noc.

Sotva Richard vylezl ze dveří hostince, obklopily jej davy lidí. Ženy v rozličných šatech, nakupující jídlo na oběd nebo vybírající vybavení domácnosti v mnoha krámcích rozložených po ulici, děti pobíhající a hrající si mezi lidmi, muži pomáhající svým ženám s nákupem nebo jen tak postávající okolo. Křik prodejců nabízejících své zboží a všeobecný hlahol všude kolem. Richard procházel davem, snažil se dostat ke stánku s pečivem. „Promiňte, s dovolením,“ proplétal se mezi lidmi a občas nechtěně vrazil do některého z obyvatel. Takový šrumec už dlouho nezažil. Konečně se dostal ke stánku s pečivem, kde si koupil pár rohlíků a vyrazil na procházku podél hradeb, s cílem najít klidnější místo na snídani.

Propletl se davem nakupujících a vydal se směrem od náměstí. Ulice před ním se konečně začaly vylidňovat a on tak měl výhled na několik honosných měšťanských domů. Krásně zdobené fasády dávaly na odiv bohatství a postavení svých pánů. Richard jen odhadoval, kdo v jakých domech žije. Čím se živí, kolik práce a u některých lidí i podvodů muselo stát takové luxusní sídlo. Ač se mu domy líbily, nedokázal si představit žít ve městě plném hluku a lidí. Myšlenkami stále utíkal zpátky do lesů, k zurčícím potůčkům a zpěvu ptáků. Zabrán do myšlenek málem vrazil do procházející hlídky.

„Co to děláš, ty pobudo?“ zlostně zavrčel jeden ze strážných. „Omlouvám se,“ otočil se s omluvným výrazem Richard a podíval se strážnému do obličeje. „Richarde, málem bych tě nepoznal,“ zakřičel až příliš hlasitě starý strážný a na jeho dobromyslné vousaté tváři se roztáhl úsměv od ucha k uchu. „Josefe, rád tě vidím,“ zadrmolil Richard, ale už se ocitl pod palbou otázek. „Jak se máš, co pořád děláš?“ hlas starého strážného se rozléhal hlasitě ulicí. Richard poctivě odpovídal a vyzvídal od strážného, co je nového v Jihlavě. Hlad se však znovu začal hlásit o slovo a Richard se omluvil, že ještě nesnídal. Rozešli se v dobré náladě a strážný se ještě na konci ulice otočil a zavolal: „A přijď k nám zítra na oběd, má žena vaří skvělou cibulačku.“

Richard pozvání přijal a začal si už konečně hledat nějaké místo, kde by se v klidu najedl. Usadil se ve stínu staré jabloně a dal se do jídla, musel uznat, že pekař vážně nelhal. Tak dobré rohlíky snad nikdy nejedl. Chvíli ještě odpočíval ve stínu a pak se rozhodl, že si projde město a odpoledne zaleze do komůrky v hostinci, aby si odpočinul na večerní dobrodružství.

Většina lidí se po ranním nákupu vrátila do svých domovů nebo k práci a Richard tak měl celé město skoro sám pro sebe. Prošel téměř prázdným náměstím a vzpomínal, jak se několikrát vrátil z tažení se svým králem a tady je čekalo pohoštění v podobě masa a piva. Při té představě se usmál. Kroky jej zavedly až ke kostelu svatého Jakuba.

Vzal za kliku a zatlačil. Dveře se s hlasitým vrzáním, jež se v prázdném kostele ozvěnou zesílilo, otevřely. Tichý a důstojný příchod se mladíkovi moc nezdařil. Jakmile za ním zaklaply dveře, uviděl, jak se na něj upírá zrak starého faráře. „Buď zdráv, poutníku, bohoslužba byla ráno a další bude až večer.“ zaskřípal hlas božího služebníka. „Buďte pozdraven, otče,“ poklekl před ním Richard, „Rád bych se jen pomodlil a užil si chvíle důstojného rozjímání.“ „V tom ti nemohu bránit,“ pronesl farář a tichým krokem zmizel v sakristii. Richard poklekl do kostelní lavice a dal se do tiché modlitby. Sluneční svit mezitím prosvětloval kostel přes zdobená okna a na oltáři vytvářel roztodivné obrazce. Richarda, zabraného do modliteb, probralo až zavrzání dveří, když vstoupil další věřící, chystající se k rozjímání s Bohem. S neskonalou úlevou v duši vstal, naposledy se pokřižoval a vykročil ven ze svatostánku.

Cestou do hostince se ještě zastavil ve stájích, aby se ujistil, že je o jeho koně dobře postaráno. Před stájemi se málem srazil s hostinským. Poprosil jej, zda by ho nemohl v devět večer vzbudit. Poté už zamířil rovnou do své komůrky, aby si odpočinul před nočním dobrodružstvím.

Starý dům

Přesně podle domluvy jej vzbudilo zaklepání na dveře. Vstal, promnul si oči a z otevřeného okna se k němu donesl zvuk zvonů odbíjejícího devátou hodinu večerní. Ustrojil se a mátožně se vydal do lokálu. U hostinského si objednal horkou polévku a posadil se do rohu. Rozespale mžoural kolem sebe a snažil se probudit. Hostinský byl za moment zpátky s miskou plnou kouřící gulášové polévky a několika krajíci chleba. Richard se hladově pustil do nabídnuté porce, ostrý a horký guláš ho lehce pálil v ústech a příjemně hřál v žaludku. Přesně tohle potřeboval, aby se probral.

Jakmile zaplatil, otevřely se dveře a v nich stál Petr, oblečený a připravený na noční hlídku. „Připravený?“ mrknul směrem k Richardovi a ten přikývl. Vyšli do ulic noční Jihlavy, oba nesli zapálenou pochodeň. Jejich kroky se s ozvěnou nesly do dáli. Ulice, v denní dobu plné lidí, hluku a vůní nyní zely prázdnotou. Petr zkoušel jejich cestu oživit nějakým vyprávěním, ale brzy poznal, že zadumaný Richard dnes večer nebude upovídaný. Konečně dorazili ke starému, opuštěnému domu.

„Nejstrašidelnější dům v Jihlavě, ani si nepamatuju, že by tam někdy někdo bydlel. Prý tam kdysi jeden muž zabil svou ženu a pod tíhou svědomí se oběsil na půdě. Říká se, že tam jejich duchové v noci bloudí a straší každého, kdo se odváží vejít dovnitř.“ vysvětlil Petr. „A někde tam uvnitř je prý vchod do podzemí.“ dokončil. „Tak snad jsou to jen babské povídačky na strašení malých dětí,“ odvětil Richard. „S duchy totiž bojovat neumím.“ zasmál se a strčil do starých dveří, které se s hlasitým vrzáním otevřely. „Tak tedy hodně štěstí,“ popřál mu Petr, když Richard s pochodní nahlédl do místnosti. „Díky, tobě taky, ať máš klidnou službu a moc děkuji za pomoc,“ odvětil Richard a vstoupil do domu. Petr za ním zavřel dveře a v nastalém tichu byly slyšet jen kroky vzdalujícího se vojáka.

Světlo pochodně ukázalo místnost v celé její kráse. Tedy spíš nepořádku, několik let neudržování a prázdnoty si na domě vybralo svou daň. Všude byla tlustá vrstva prachu, ve které každý Richardův krok zanechal stopu. V rohu místnosti stála rozpadlá skříň, její dveře teď visely jen na jednom z pantů. Hned vedle starý stůl a na něm svícen s vyhořelými zbytky svící. Ze stropu a stěn visely obrovské pavučiny a Richard tak musel dávat pozor, aby se do některé z nich nezamotal. Celý ten dům působil děsivým dojmem.

V další místnosti našel masivní postel, jako nová musela být nádherná, teď však stála poškrábaná a zaprášená u stěny a jen vzdáleně připomínala krásu dob minulých. Pár myšlenek na nešťastný osud těch, kteří tu žili, sice Richarda napadlo, ale snažil se spíše soustředit na nalezení vchodu do podzemí. Za dalšími dveřmi konečně našel, co hledal, schody vedoucí do sklepních prostor. „Vstříc do temnoty,“ zamumlal Richard a začal sestupovat dolů.