Opuštěná

Opuštěná

Anotace: Jeden z příběhů odehrávajících se ve snovém světě ostrova Mainu.

Sbírky: Mainu a zprávy z něj

Konečně se probrala. Sama a uprostřed lesů. Poznala prastaré duby Hvozdu, které si pamatovala z dětství, avšak od její poslední návštěvy se tento kraj změnil. Pozvolna zvedala své znavené tělo z měkkého mechu a doufala, že natrefí alespoň na stezku mezi kapradinami nebo na říčku valící se přes kameny.
Nic. Široko daleko ani jedna cesta, ani náznak přítomnosti vodního živlu. Začala propadat zoufalství a z paměti jí vystupovala pouze slova onoho muže, který ji přepadl před branami rodného sídla, svázal a omámil. Když ji vykládal z povozu, na několik vteřin se probrala, než opět upadla na dlouhé hodiny do mrákot. Jediné, co si pamatovala, byla ta nevinná věta, která však nesla nemilý nádech. „Šťastnou cestu,“ posmíval se jeho hlas, když popohnal munga, jenž mu táhl povoz. S drkotáním kol odjel a nechal ji tam samotnou. Proč?
Klopýtala dlouhé hodiny a prodírala se hustým porostem. Hvozd byl vždy znám jako země lesnatá a těžce prostupná. Dnes své pověsti dostál, protože vzdálenost, která by po ulicích Města trvala jen několik minut, trvala zde dlouhé hodiny. Větve se skláněly do cesty a bodláčí jí dralo kůži až do krve. Její lýtka by o tom mohla vyprávět, protože jizvy z tohoto nešťastného „výletu“ ji budou zdobit až do smrti.
Blížila se noc, šero padalo rychle a objímalo okolní lesy rozlehlými stíny. Konečně doklopýtala na palouk. Nejprve si toho pod tíhou únavy a večerního šera nevšimnula, ale došla na nejvýznamnější místo z celého Hvozdu. Když jej však spatřila, okamžitě jej rozpoznala. Uprostřed palouku stál mohutný dub, který svým vzrůstem i krásou převyšoval všechny stromy v okolí. Byl to právě on, Sig Genor, Dub Otec, první mezi stromy. Věděla, že nyní její šance na záchranu vzrostly, neboť jde o vyhledávané poutní místo a zároveň o místo, ze kterého míří modlitby přímo k bohům a neruší je stěny domů, neruší je neklid obyvatelských sídel. Navíc energie celého místa sílu modlitby ještě zesílí.
Rozdělala oheň v dostatečné vzdálenosti, aby prastarý dub nepoškodila. Pohled do ohně ji uklidňoval. Již nebyla vyplašená jako prve. Klidně rozjímala a naslouchala zvukům lesa a pradubu. Měla pocit, jako by k ní skrze šustění listů promlouval hlas, jako by ji někdo chlácholil a sliboval lepší zítřky. Sebrala dva kameny, jeden oštípala o druhý, očistila vzniklé ostří od prachu a střepin a pevně jej uchopila do dlaně, dokud jí netekla krev. Podržela ruku nad ohněm, aby krev odkapávala do ohně. Přitom pronášela modlitbu, kterou ji naučila chůva a která prý zaručeně doletí k bohům. Modlila se za svou záchranu, za nalezení vysvětlení toho všeho a za svolení k pomstě. Chtěla zjistit, proč ji někdo unesl, omámil a odvezl do neznáma do Hvozdu.
Ošetřila si ruku obvazem z vlastních prostých šatů a ulehla ke kmeni velestromu. Cítila se tam v bezpečí. Těžká víčka se jí zavřela velmi rychle a ona usnula.
Druhý den ráno ji probudil zvláštní pocit. Rychle si sedla s pazourkem z kamenu v dlani. Nad ní stál na první pohled děsivý muž v drátěné košili. Měl dlouhé vlasy a vousy se rovněž několik zim nezkracovaly. Opíral se o velkou sekeru a se zalíbením v očích ji sledoval.
Vyskočila a přitiskla se ke kmeni Dubu Otce. „Promiň, maličká. Lekla ses? To jsem nechtěl,“ řekl a přimhouřené oči se mu rozevřely a čišilo z nich ještě větší zalíbení v tom, co viděl.
„Kdo…kdo jsi?“ vykoktala se strachem na rtech a v ruce stále tiskla naostřený kámen. „Rol…jsem Rol a rád tě poznávám. Jakpak se jmenuješ?“ „I…Ida, někdo mě unesl a nechal tady osudu napospas. Můžeš mě doprovodit k nějaké vesnici nebo osadě? Potřebuji se dostat zpět do Města.“
Rol měl radost z toho, že ho děvče požádalo o pomoc. Ne, že by patřil mezi nejochotnější muže na Mainu, ale odmítnout pomoci někomu v nesnázích, natož ve stínu Sigu Genor, se neodvážil. Navíc se mohl kochat výhledem na sličnou Idu. „Do osad bych nechodil. Místní slaví Bretanii a při tomhle svátku se vínem ani medovinou nešetří. Ale to víno není žádná ta vodová míchanina, kterou seženeš ve Městě. Tohle je poctivé lesní víno. To by ti zulo boty, jak je silné…no a po tomhle víně jsou mladí vždycky tak trochu…družní. Asi by se ti nelíbilo to, co by se s tebou mohlo stát. Dovedu tě až do Města. Stejně tam mám nějaké pochůzky. Neboj, určitě nám spolu cesta uteče,“ domluvil, otočil se a vyrazil, pak jen zvolal: „Notak, půjdeš už? Cesta nějakou dobu potrvá, tak se nemůžeme moc zdržovat!“
Chvíli stála ztuhlá, jako by přirostla ke kmeni velestromu, ale záhy se odhodlala a vydala se za Rolem. Nevěděla, jestli mu může věřit, ale nic jiného jí nezbývalo. Jiná záchrana nebyla na dosah a sama by jistě brzy zabloudila a pošla uvězněna v bodláčí jako zvíře.
Šli celý den bez zastavení, Rol evidentně lesy Hvozdu znal velmi dobře, neboť nepotřeboval stezky ani říčky k tomu, aby se orientoval. Vypadalo to, jako by znal každý strom, který minul. Pohlížel na keře jako na staré známé a květy rostlin míjel opatrně jako zhrzené milenky.
Po celodenní cestě konečně došli k jeskyni. Rol rozdělal oheň a zmizel do lesa. Chvíli na to se vrátil a přinesl dva větší ještěry, které obratně vyvrhl, napíchl na klacky z blízkého stromu a zavěsil nad oheň. Ida se nejprve zdráhala ještěra pojídat, ale byla hladová a vůně pečeného masa ji přiměla ochutnat. Nakonec snědla skoro všechno maso, ulehla na mech a téměř okamžitě usnula. Rol však usnout nemohl. Cítil jakýsi vnitřní neklid a raději zůstal na hlídce. Celou noc přikládal do ohně a žvýkal listy z pálivého stromu, jejichž chuť ho dokázala udržet při vědomí a nabuzeného.
Ráno, když Idu probudily sluneční paprsky, začaly se z hlubiny chřtánu jeskyně ozývat zvláštní zvuky. Zdálo se, jako by jeskyně sama žila, jakoby tam žil nějaký zapomenutý kmen z pověstí.
Zvědavost byla moc silná na to, aby s klidnou myslí pokračovali k Městu. Rol připravil louče, zapálil je, zadusil oheň, předal jednu z loučí Idě a oba se vypravili do tmy jeskyně. Šli jeskyní velmi dlouho, zdálo se, že snad několik dní, hluk se sice stále zesiloval, ale přesto se zdál být nesmírně daleko. Krápníky kolem se stále prodlužovaly a mohutněly, hrozilo, že o několik metrů hlouběji v jeskyni se spojí v celistvou stěnu. Nestalo se tak. Úzká štěrbina mezi stěnami se najednou rozestoupila a tmu zalilo světlo. Rol a Ida najednou uviděli neuvěřitelně rozlehlé podzemní město svou velikostí a krásou srovnatelné s Městem na povrchu. Nemohli věřit vlastním očím, nemohli uvěřit tomu, že obyčejná jeskyně skrývá takového tajemství. Oba dobře znali pověsti o městě Uruk zmizelém v hlubinách země, ale nevěřili tomu, že by jej někdo mohl objevit.
Několik minut stáli jako přimražení k zemi a údivem skoro nedýchali. Zírali však moc dlouho. Zpozorovala je městská hlídka tvořená z kentaurů, faunů a satyrů. Hbitě se dostali k rozestoupené štěrbině a dvojici zajali. Vedli je v železech napříč městem. Ulice byly čisté, domy zdobené do nejmenších detailů. Dokonce i okovy, kterými byli Rol s Idou svázáni k sobě, byly zdobené jemnými tepanými ozdobami.
Hlídka oba dovedla až k branám paláce s vysokými věžemi. „Tady asi žije panovník nebo tak něco…“ špitl Rol skoro nehlasně Idě. „Oni nás zabijí?“ bála se Ida. „Nevím. Necháme se překvapit,“ odpověděl Rol, ale to už je vedli chodbami paláce. Byly zdobené ornamenty a středem se tyčily masivní sloupy s motivy ze starých bájí vypovídající příběhy ze stvoření celého ostrova Mainu. Došli až k obřím dveřím trůnního sálu. Ty se se skřípotem otevřely. Atmosféra linoucí se odtamtud by se dala krájet. Vyzařovala tam nervozita, strach i zvědavost.
Trůnní sál jako by nekončil. Šlo však jen o zdání způsobené dekorací a malbami na zdech. Naproti vstupním dveřím pod největším oknem, jaké kdy svět viděl, stál na vyvýšeném stupínku trůn. Byl celý vytesaný z jantaru a místo k sezení pokrývaly kožešiny nejrůznějších druhů. K němu se klidným krokem přiblížil muž v stříbřité zbroji. Vystoupil na stupínek a usedl na trůn. „Vy, cizinci,“ pravil hromovým hlasem a pokračoval: „vstoupili jste na půdu nejtajnějšího a nejskrývanějšího místa na celém Mainu. Rozmýšlím, jak s vámi dvěma naložím, neboť jste po třech stoletích první lidé z povrchu, kteří nalezli vchod v jeskyni. Rozhodně vás nemohu pustit zpět na povrch, je to velké riziko pro všechny obyvatele Uruku. Nemůžeme si dovolit prozrazení.“
Ida i Rol stáli jako opaření. Museli zůstat až do smrti v podzemí, ač se oba museli vrátit do Města. Oba měli své důvody: Ida se chtěla vrátit zpět domů a Rol měl své „pochůzky“.
„Veličenstvo, jsme…“ začala Ida opatrně. Věděla, že její šlechtické vystupování by mohlo být poněkud méně neohrabané než vystupování Rolovo. Chtěla pokračovat, ale Rol ji nečekaně přerušil: „Jsme cestovatelé a snažíme se objevit nová naleziště vzácných kovů a kamenů pro kopáče ze Swarthu. Jeskyně vedoucí k vašemu majestátnímu městu působila příhodně. Měli jsme za to, že jeskyně v Hvozdu ukrývají bohatá naleziště, neboť nebyly dosud prozkoumány. Naše domněnka se prakticky potvrdila, neboť jsme nalezli Uruk. Ten vydá za všechna naleziště světa, za všechny drahé kameny a rudy. Jediná ulice Uruku se pyšní takovým bohatstvím, které by svým leskem a velikostí zastínilo všechny země na Mainu.“ Vládce však jeho lež dávno prohlédl, byl informován kmetem, starým věštcem.
„Odkud znáte jméno našeho města?“ zkoušel vládce zakrýt svou informovanost.
„Z bájí a pověstí, veličenstvo. Mně je vyprávěla chůva,“ zapojila se Ida konečně.
„Jestliže je Uruk městem bájí, musíte pochopit, že musí v bájích zůstat i nadále. Nedělá mi velkou radost vpouštět mezi nás někoho zvenčí, ale jinak to nejde. Rád bych vás nechal vrátit se na povrch, Ido z rodu Beanů a Role na Stráži, ale nemohu,“ litoval naoko pán Uruku.
Ida se vyděsila. Jak jen mohl znát jejich jména, když se nepředstavili? Rol byl rovněž udiven, ale vypadal daleko klidněji než Ida.
Pár byl poslán nocovat do rodiny palácového kováře, kde měl trávit i zbytek svého pobytu v Uruku. Nebyli již pouhými zajatci, spíše váženými hosty. Měli k dispozici spoustu pomocníků, kovářských učedníků, sluhů a služek. Jediné, co je odlišovalo od svobodných občanů Uruku, byla věčná přítomnost dvou členů městské hlídky, kteří dbali na to, aby hosté neutekli a případně nevyzradili polohu Uruku.
Strávili zde mnoho dní. Přesnou délkou doby svého pobytu si nemohli být jisti, jelikož noční tma zde neměla své místo. Pod skalní bání totiž rostly zvláštně zářící kameny, které osvětlovaly celý Uruk. Noc zde nikdo neznal, nikdo neznal tmu. Město bylo stále živé jako pulsující srdeční sval. Někteří spali ve svých domech se zataženými závěsy, někteří pracovali a bavili se. Nikde nebylo vidět žebráky, mrzáky nebo skládky. Vše mělo své místo. Vypadalo to tak ideálně.
Jednoho dne se Ida znepokojeně zeptala Rola: „Jak je možné, že král Urlen zná naše jména? Jak ví, že jsem Bean? Jak ví, že ty jsi…jak to říkal? Strážce?“ „Na Stráži,“ odvětil Rol. „Jsem Rol na Stráži. To znamená, že procházím křížem krážem ostrovem a lovím Noxtumianovy stvůry. Nejsem sám, nás na Stráži je mnoho, jen o nás málokdo ví. Jsme strážci klidného života, bojovníci noci.“
„Noxtumian? To je ten bubák z pohádek, kterým mě chůva jako malou strašila,“ pousmála se Ida. Rol se však zamračil. „Nic nevíš, jsi tak nezkušená. Celý život jsi byla v bezpečí za branami sídla Beanů a strážci jako já obětovali své životy, aby ostatní mohli v klidu žít. Noxtumian je velmi silný bůh. Je skoro tak silný jako vládce bohů, Penar Lomae, Pisatel příběhů. Má vlastní ostrov nedaleko Mainu, kde ze tmy a špíny tvoří vlastní stvůry, které mají zničit obyvatele Mainu. Je to čiré zlo, holčičko.“
„Odpusť, nechtěla jsem…“ začala Ida omluvně. Rol ji přerušil: „V pořádku. Nemohla jsi to vědět. Málokdo to ví. Teď spíš musíme vymyslet, jak se odtud dostaneme. Brzy se tu z té idyly asi zblázním. Musím na hlídku, musím do Města.“
Nemohli čekat, až padne noc, která by je ukryla ve svém temném hávu. Byli na místě, kde noc nic neznamená. Propůjčili si tedy dlouhé pláště s kápěmi, které nosili kovářovi učedníci, když nebyli v kovárně. Proplížili se přes kovářův sad, přelezli plaňkový plot a splynuli s davem. Snažili se proplížit se k průrvě ve skalní stěně, kterou onehdy přišli. Rol byl v plížení se a nenápadnosti zběhlý ze svých služeb v řadách Stráže, ač byl spíše zvyklý plížit se v noci. Nešli hlavní ulicí, ale okolními uličkami. Zdobnost domů byla stále honosná. Míjeli mnohé neobvyklosti. Nejvíce je snad uchvátila kašna, u níž byla vyřezána socha připomínající nahou dívku. Byla propracována do nejmenších detailů a působila dojmem, jako by se právě v kašně vykoupala a nyní si sušila vlasy. Nejeden mladík žijící v Uruku o ní dozajista snil. Každý určitě alespoň jednou snil o tom, že ožije, sestoupí ze svého podstavce a padne mu k nohám.
Kašna byla napájena potrubím vedoucím z protékající říčky, u níž stála báň se živou chobotnicí. Jistě dříve byla senzací, avšak dnes skleněnou báň zasypával prach. Rol se nemohl na stísněné zvíře dívat a rozhodl se jednat. V momentě, kdy jej nikdo nemohl vidět, proťal svou sekerou jednu ze stěn báně, ta se s řinčením skla a zurčením vytékající vody vyvalila ven. Chobotnice zmizela v proudu říčky a snad se dostala až do moře obklopujícího Mainu. Ihned po chobotničím útěku se seběhl dav, avšak Rol i Ida byli dávno o několik uliček vedle. Nenadálá situace jim přivodila příležitost, aby si nabrali dostatek zásob: muž, jemuž patřil malý obchůdek, před jehož dveřmi stála děsivě zírající sfinga, byl rovněž přihlížejícím, kterého přivábil zvuk tříštícího se skla. Rol vnikl do obchůdku, nabral dostatek zásob na několikadenní cestu a opět zmizel s Idou do ruchu Uruckých uliček.
Blížili se k průrvě stále blíž a blíž, dokud Rol nepochopitelně nezastavil a nezůstal zírat na malbu na zdi. „Tohle už tady vidím poněkolikáté. Ten symbol se stále opakuje a já ho znám,“ řekl. Ida se zarazila: „Odkud? Je to jen ornament, mohl jsi ho vidět kdekoliv…třeba ve Městě.“
„Ne, tam ne…já…“ zarazil se, odvázal si černý šátek ze zápěstí a hleděl si chvíli na místo, kde se žíly vnořují do dlaně, pak ruku ukázal i Idě. Ta zůstala zaražená údivem: „To je ten symbol.“
Symbol na zdi i na jeho zápěstí připomínal znak, jaký kněží Velkého chrámu v Městě užívají jako zástupný symbol všech živlů a zároveň boha živlů, mocného Hwyra, po němž je pojmenována i země Hwyr, jíž obývají bytosti podobné obyčejným lidem. Hwyřané dokáží ovládat přírodní živly: vodu a vše kapající, vzduch a vše plynoucí, zemi a vše pevné a oheň i vše naplněné energií. Mistr, mudrc spravující zemi Hwyr dokáže zkrotit sílu Aethéru a poroučet tak všem živlům. Tuto sílu mu propůjčuje Hwyrova božská manželka Gwyra, jež je pověřena střežením Aethéru před Noxtumianem.
Rol se pomalu rozmlouval: „Vždy jsem myslel, že je to jen nějaké nevýznamné znaménko, nepřemýšlel jsem o tom, že by to mělo hlubší význam. Pochopil jsem to až teď. Ido, nemůžeme jen tak odejít, musím zjistit víc.“
Ida přikývla a místo útěku se oba vypravili ke knihovně, která sousedila s vladařským palácem. Nenápadně s davem vešli dovnitř, Ida hlídala Rolovi záda a ten prohledával zaprášené knihy a svitky. Nakonec nalezl to, co hledal. V prastaré knize nalezl celou přehlídku všemožných symbolů. Nalezl i ten, jenž byl i na jeho zápěstí a zdobil zdi domů v Uruku. Symbol měl jednak všeobecně známý význam zástupného znaku čtyř živlů a boha Hwyra, ale další význam skrýval velmi starý rod vládců ztraceného města Uruk. Božská linie se přeneseně rod nazývá, neboť pověst praví, že bůh Hwyr zasel živly do části Aethéru, který mu propůjčila Gwyra, a vyrostl z nich lid vládnoucí živly, Elementálové, kteří obývají zemi Hwyr. Nedopatřením však vyrostli i dvě neobyčejná stvoření, která měla Aethér v krvi. Prvním stvořením byl první Mistr a správce Hwyru, druhým byl Uruk, po němž je podzemní město pojmenováno. Nevládl živly, avšak Aethér v jeho žilách mu dopřával neobyčejnou moudrost a dlouhověkost, rychlé hojení ran a rychlost s hbitostí i značnou sílou těla. Přesně těmito vlastnostmi se mohl honosit i Rol, který je používal k boji proti Noxtumianovým stvůrám. Ano, byl to právě Rol, který byl ztraceným potomkem potomků Uruka, podzemního vládce. Byl hoden usednout na jantarový trůn, byl hoden požívat svého dědictví pro blaho celého Mainu. Odvázal tedy Idě plášť a sobě též. Šel si vzít to, co mu patřilo. Kdyby mu někdo stál v cestě, byl ochotný si s ním promluvit prostřednictvím své velké sekery.
Společně došli až k branám paláce, dokud je nezastavila městská hlídka. Ukázal jim své zápěstí a hlídka se v mžiku rozestoupila. Mohli tedy dojít až před trůn, na němž seděl vládce nebožského původu. Byl pouhým zástupcem potomků Uruka. Když uzřel znamení na Rolově zápěstí, nevěřil, že by bylo pravé. Rol nebyl totiž první, který usiloval o vládu nad městem. Rolovo znamení však bylo na poznání skutečné. Po vpichu jehly se z místa nerojila krev, bylo jako vpálené, avšak daleko pevnější. Bylo skutečné a nenapodobené. I dříve skeptický vládce nyní musel uznat svou prohru, musel dát lidu Uruku právoplatného následníka trůnu.
Rolovi to sice bylo zprvu nepříjemné, chtěl se vrátit zpět na Stráž, ale když si uvědomil, co všechno by mohl udělat pro celý Mainu, pochopil, že jako král zmůže více. Ujal se tak jantarového trůnu i koruny z černého zlata, které nikdy dříve neviděl. Nikdo z povrchu jej nemohl spatřit, neboť se jednalo o kov vyrobený alchymisty z Uruku teprve nedávno.
Jako král byl Rol velmi moudrý a spravedlivý ke všem bez rozdílu toho, zda se jednalo o občana Uruku či návštěvníka z povrchu. Jakmile se totiž stal králem, otevřel Uruk i světu vnějšímu. Nechal ze štěrbiny, kterou kdysi s Idou do města vešel, udělat hlavní městskou bránu. Rovněž nechal prorazit i další dvě brány k Uruku, aby mohli pocestní snáze najít vstup. Byl štědrý ke svým bratrům na Stráži a sám několikrát pořádal s nově zbudovaným vojskem nájezdy na lesy, v nichž se dříve již Ostrované, tedy obyvatelé Mainu, báli za soumraku chodit, aby nepotkali Noxtumianovy příšery. Rovněž měl v plánu zbudovat silné loďstvo a vypravit se na sousední ostrov, aby rozprášil současné základny příšer. Z původního nebožského vládce si udělal správce pokladny a blízkého přítele. Vládl dlouho a moudře. Stal se též jedním z Mudrců a mnohokrát se zúčastnil zasedání všech správců zemí na Mainu. Nejlépe si samozřejmě rozuměl s Mistrem, jenž mu byl pokrevním příbuzným. Měli podobné uvažování.
Ida se sice stále nedozvěděla, proč byla unesena od rodového sídla Beanů, ale pověřila velitele městské hlídky Uruku, aby zjistil pravdu. Pravda o jejím únosu však nepatří do tohoto příběhu.
Sama se stala Rolovi nejlepší přítelkyní, rádkyní a po několika měsících i družkou a ženou, novou královnou Uruku, která byla svému choti rovna v právech i povinnostech. Vedle mužova trůnu si nechala vytvořit trůn z černého dřeva pálivého stromu. Tento strom lze nalézt jedině v Hvozdu. Trůn měl být upomínkou na první setkání s Rolem, které se odehrálo právě v Hvozdu ve stínu Sigu Genor. Nebýt Rola, nemusela Ida přežít, nikdy by neuzřela ztracený Uruk a nestala by se jeho královnou a nepovila Rolovi potomky, jejichž sláva teprve dřímá v předivu Osudu.
Autor Ravena Lupus, 27.01.2016
Přečteno 532x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: shiraelizabeth,
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

velmi mám ráda taková díla...jsou příjemná ke čtení i k přemítání a vzbuzují údiv a živý zájem:-)

29.01.2016 01:01:16 | tvořilka

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter