Valravn

Anotace: S'cröt a Avalen se usadili v hospodě, aby se napravili z kocoviny... neměli úplně štěstí na podnik.

Sbírka: Mainu a zprávy z něj

S’cröt seděl v hospodě někde na okraji Hvozdu a ucucával pivo z toho nejmenšího korbelu, který kdy viděl. Avalen se pral s následky kocoviny. Snažil se při pití bylinkového čaje působit důstojně, ale vypadal spíše jako jakási skřetí parodie na elfa. S’cröt se tím náramně bavil. Mnoho trpaslíků nemělo možnost vidět elfa v tak zuboženém stavu.

“Nechápu, jak se sebou můžeš být,” popíchl trpaslík svého spolustolovníka. Avalenovi se v oku zaleskl vztek, ale bolest hlavy ho donutila přestat s nahněvanými gesty. Zmohl se jen na těžký tlumený vzdech.

Z desítek minut dlouhé letargie na hranici spánku elfa vytrhl až sotva patrný pohyb S’crötovy paže, která se v nenápadných intervalech blížila k sekeře opřené o hranu rozvrzaného stolu. “Co se děje?” špitl jak nejtišeji mohl a úkosem sledoval pomalu se rozevírající trpaslíkovy prsty.

S’crötovi cukl koutek. Syknul: “Něco temného. Pravý roh, bez oken.”

Tak nenápadně, jak jen mohl se Avalen podíval kýženým směrem. Pokusil se pohyb skrýt dalším upitím z čaje. Málem vdechl veškerou tekutinu včetně šálku, když v tmavém koutě uviděl něco - nebo někoho - zahaleného takovou aurou tajemna, že z toho elfovi přejel mráz po zádech. “Myslíš, že to je…?” zeptal se přidušeně trpaslíka. 

“Valravn!” odsekl tiše, ale důrazně S’cröt. “Sleduje nás už pěkných pár hodin a teď se zdá, že začíná mít zaječí úmysly. V očích se mu leskne touha po krvi, ale cítím z něj strach. Uvidíme.” Rukou, kterou se v sotva postřehnutelném tempu natahoval pro sekeru, zvedl nad hlavu, aby si ho hospodský všiml. Ten zkušeným pohledem vyčetl objednávku a na znamení souhlasu přikývl, až se mu rozechvěl podbradek.

“Co to děláš?” nechápal Avalen. “Chceš se nalívat jak žok, když nám hrozí nebezpečí?”

“To je trpasličí věc, tomu bys nerozuměl,” popíchl ho S’cröt a mlsně se zahleděl na blížící se postavu výčepního. Ten v jedné ruce nesl čtyři korbely zvětralého piva a v druhé mísu pečených žeber. 

Avalen při pohledu na mihotající se hladinu jednoho z piv málem zezelenal při vzpomínce na předešlou propitou noc. Když se mu však do nozder prodrala směs pachů jdoucích od žeber v lepivé omáčce, musel zadržovat dech, aby se nepozvracel. “To budeš jíst?”

“Ty taky,” řekl s náznakem úsměvu trpaslík a dal se do jídla. Netrvalo dlouho a jeho ruce, knír i plnovous nesly zbytky omáčky, která vše barvila do hnědočerveného nádechu. “Vezmi si alespoň něco, jinak ti bude takhle bídně pořád!” zahřímal S’cröt na elfa. Pak ztlumil hlas a dodal: “Jestli nás chce náš milý temný přítel odpravit, musí si počkat, až nebudeme ve střehu… no a kdy asi by to bylo ideální než právě při jídle?” 

Avalen neměl proti trpaslíkově logice námitky. Připadal si tak zuboženě, že by ho mohla vysvobodit snad jedině smrt. Hůř už mi být nemůže, pomyslel si a dvěma prsty se pokusit chytit konec žebra. Vyklouzlo a elfovi zbyly jen umaštěné prsty. Opět nasál odpudivý odér linoucí se z mísy a málem zmizel v bezvědomí pod stolem.

Trpaslík jej přidržel a masitou rukou mu strčil kus svého, již značně okousaného, sousta do dlaně, až to plesklo. Omáčka se rozstříkla do stran a ulpěla na všem, co měla v dosahu, včetně Avalenova pláště.

Ukousl si a musel zadržet zvracení. Přesolené maso v podivné marinádě by nejraději vyměnil za potyčku s bandou trollů, kterou by i rád prohrál.

“Sněz to a tvař se spokojeně!” štěkl na něj tlumeně S’cröt. Jedním okem stále mapoval situaci v tmavém rohu výčepu. Valravn se stále ani nepohnul, jen si černými pařáty přejížděl po zobanu.

"Měli bychom asi zaplatit útratu a vypadnout," zašeptal Avalen přes okousané žebírko. Sice cítil, že mu podivná směs masa, koření, bylin a piva dělá pomalu dobře, ale ani zdaleka se necítil na střetnutí s někým, jehož druh byl vždy spojován se smrtí, nemocemi a podobnými kratochvílemi. Naposledy o valravnech slyšel ve spojitosti s poslední morovou epidemií, která ustála až v jeho pěti letech.

Najednou se valravnův zoban zvedl vzhůru a s ním i celé pohublé tělo zahalené černou ošuntělou kutnou. Přikývl směrem k dvojici a sevřel pěst. To S’cröt vyvedl z míry. Chvíli hleděl na záda odcházející postavy havraního muže, pak vyskočil a začal zvedat i zmoženého elfa.

"Ten krákora potřebuje pomoc, vstávej!"

"Cože? Myslel jsem, že nebezpečí tu hrozí nám… od něj. Ne jinak. Jsi si jistý?" zpozorněl elf. Trpaslíkovu úsudku by snad i věřil, kdyby neviděl, jak do sebe lije jeden tuplák za druhým.

"Dělej. Nevím, jak se to naučil, ale chtěl od nás pomoc. To byly trpasličí posunky. Prostě jdeme. Tečka!" Vykřikl, popadl sekeru a směrem k výčepnímu pultu hodil nuget zlata velký jak ropucha. Avalen nechápal, kde najednou trpaslík vzal takové jmění. Navíc ani neviděl, že by měl jeho úsporný oděv nějaké kapsy nebo že by u sebe nosil měšec.

Na tohle se ho budu muset někdy zeptat… až vystřízliví… nebo se nalijte daleko víc, pomyslel si.

S’cröt mu při úvahách zmizel a vyběhl ze dveří hospody ven. Když se k nim dostal Avalen, už se zvenku ozývaly zvuky souboje. Banda lapků právě zažívala na vlastní kůži, co to je, když proti nim stojí v jednomužné převaze trpaslík. Brzy se na zemi povalovaly usekané údy, roztříštěné kosti, několik hlav a jeden muž, který byl sice vcelku, ale který lapal po posledním dechu, jelikož měl sekerou rozervané hrdlo. Právě k němu se valravn rozběhl. Pařáty mu stiskl krk a zařval na něj hlasem připomínajícím hejno krkavců: "Kdo vás poslal?!" Jenže muž už ho neslyšel. Se zaškubnutím v koutku výdech svou duši a odeslal ji k Neznámým bohům. To havraního muže rozčílilo. Upustil mrtvé tělo a začal pátrat v záhybech své kutny. Když nalezl, co hledal –⁠ malou lahvičku s inkoustově zbarvenou tekutinou –⁠ sehnul se k mrtvému znovu. Na palec si nanesl trochu tekutiny a umrlci na čelo namaloval znak, který ani S’cröt, ani Avalen neznali.

Po chvíli zaříkání otevřel nebožtík ztěžka oči, ale nelapal po dechu jako někdo, kdo právě unikl smrti. Jen vyděšeně a zmateně sledoval, jak na něj hledí tři páry očí. 

"Kdo vás poslal?!" křikl na něj stejně jako před chvílí valravn. "On…" řekl a poklepal na udusanou hlínu pod sebou muž. Valravn přikývl. Muž přikývl též a zavřel oči stejně ztěžka, jako je otevřel.

"Co tohle mělo být za divadlo?" zabručel S’cröt, "vytáhneš nás od oběda a pak tady děláš takové kejkle… to se mi ani trochu nelíbí! Buď nám okamžitě vysvětlíš, o co tady je, nebo…" přehodil si výhružně sekeru přes rameno a mrkl na Avalena. Ten sevřel jílec svého meče tak pevně, jako kdyby očekával boj každou vteřinou.

Valravn na sobě nenechal znát žádnou emoci. S klidem schoval lahvičku, pomocí které oživil padlého lapku (nebo spíše odhaleného útočníka) zpátky do záhybů svého oděvu a vytáhl jinou, omotanou lýkem, které ale v odřených místech propouštělo jasný svit.

"Neviděli jsme se naposledy, přátelé… a díky za pomoc," zakrákal a rozbil lahvičku o zem. Než S’cröt nebo Avalen stihli zareagovat a případně odrazit útok, museli si zakrýt oči, aby neoslepli silou světla, které se z rozbité lahvičky uvolnilo. Než se zorientovali, byl valravn pryč a jediné, co po něm zbylo, byla hrst střepů, kousky lýka a ornament zpodobňující slunce vypálený na zemi.

"Sakra, je pryč!" vykřikl Avalen, "jak tohle udělal?"

"Zatracená magie…" odplivl si trpaslík a vyrazil zase směrem ke dveřím výčepu.

"Počkej, to se jde zase nalívat? Neměli bychom ho najít?" volal na něj elf.

Škvírou v zavírajících se dveří se ozval S’crötův hlas: "S mágy nechci mít nic společného. Pohni si, větrá ti pivo a chladne maso!"