Kouzelný dům v Townie 5

     Po chvilce dorazili před dům. Posledních dvě stě metrů už téměř běželi, jak se nemohli dočkat. Paní Alvarezová, maminka Fran byla na zahrádce před domem a vytrhávala plevel. Zahrádka byla její záliba a pýcha. Měla květiny velice ráda. Proto se také stala zahradní architektkou. Mohla se tak realizovat s tím, co se na její pozemek už nevešlo, nebo co nebylo možné udělat. Nejprve si dětí nevšimla. Až poté, co přišly k ní a pozdravily.

      „Ahoj mami. Jsme tady,“ daly o sobě vědět. „Jenom abys věděla, že jsme doma.“

     Paní Alvarezová se ani nelekla. Spíše ji trochu překvapilo, že jsou děti tak rychle zpět. Když to nebylo ani hodinu, co odešly. Narovnala se a utřela z čela kapku potu.

     „To jste ten výlet podnikly nějak rychle,“ dodala s úsměvem. Následně pokračovala ve vyptávání, „Nebo on se ten výlet zrušil?“

     „Ale né, nezrušil,“ řekla jakoby nedbale Fran. „Budou tam hlavně velké děti, a určitě budou řešit takové ty dospělácké věci. Však víš. A také bychom jim asi nestačili. Tak si dnes raději budeme hrát doma a na zahradě.“  A usmívala se.

     „Tak jo. Alespoň nebudu doma sama. Třeba mi i s něčím pomůžete. Táta se stejně ještě nevrátil. Kdo ví, kdy se vlastně vrátí,“ dodala paní Alvarezová. Obešla záhon, sehnula se k němu a opět se pustila do práce.

     Děti ještě chvilku sledovaly, jak paní Alvarezová vytahuje plevel a u toho si pobrukuje. Práce ji šla pěkně od ruky. Bylo vidět, že jí starost o záhony baví a užívá si ji. Vždy když měla příležitost, tak svůj volný čas trávila na zahradě. Nakonec ji zanechaly v klidu pracovat, otočily se na místě a rychle běžely do domu.

     I přes to, že dveře byly z těžkého dřeva, a velikosti malých vrat, děti jimi proběhly s takovým elánem, že div nevyskočily z pantů. Po odražení ode zdi, se se stejnou silou také zabouchly. Také kočka před vedlejším domem s úlekem nadskočila a odběhla se schovat do nedalekého křoví. Za chvíli pátravě vykoukla. A když zjistila, že žádné další rány už nehrozí, alespoň ne v nejbližší době, došla k zídce, kde před chvilkou ležela, vyskočila nahoru a líně se rozvalila na své oblíbené slunné místo. Zívla a usnula. Již se nehodlala nechat čímkoliv rušit.  

     Stejně tak i pes u sousedů se polekal a divoce se rozštěkal. Se štěkotem nepřestal ani za chvíli. Tentokrát však už neštěkal z polekání. Zaujala ho kolem poletující včela. Rozhodl se, že ji pořádně prožene. Skákal za ní, a dováděl, dokud mu neuletěla z dosahu čenichu. Rozhodl se, že se také někde uvelebí. Na rozdíl od kočky si ale lehl do stínu, kde mu nebylo takové horko. Včela si to mezitím zamířila k oknu v první patře, kde měla pokoj Fran. K jejímu oknu byla včela přilákána omamnou vůní květin.

     V pokoji zatím Fran s Bertíkem pokládali své batohy, se kterými chtěli jít na výlet. Sedli si, a diskutovali o tom, jestli to je tedy všechno pravda. A co když ne. Co když se Fran jenom spletla, a slyšela zvuk od sousedů. I to by se mohlo stát. „Nesmysl. Vím, co jsem slyšela“, řekla Fran. Když šli po schodech nahoru do patra, ukazovala Fran Bertíkovi místo, kde všechno slyšela. V ten moment se však nic neozývalo. A tak jim to trochu začalo vrtat v hlavě. Rozhodli se tedy, že si o tom nejdříve popovídají, a vymyslí následující postup.

     Protože nepřišli na nic jiného než to jít prozkoumat, zvedli se ze židlí, a s opatrností kočky plížící se za kořistí zamířili ke schodům. Ač bylo dopoledne, a všude bylo spoustu světla, oba se rozhlíželi při každém kroku. Cesta ke schodům, která normálně zabere tři čtyři vteřiny, oběma dětem připadala jako naprostá věčnost. Aby ne. Šli tak pomalu a opatrně, že šli skoro minutu. Když na kraj horního schodu, tak se zastavili, podívali se na sebe a zhluboka se nadechli. Bylo to nepsané odsouhlasení, že když už vyrazili, tak to dokončí. A všemu přijdou na kloub.

     Nejobtížnější bylo udělat první krok. Odvažovali se celkem dlouho. Fran s Bertíkem se na sebe při každém kroku podívali. Čím byli níže, tím se jejich nervozita zvyšovala. Nejraději by se vrátili zpět do pokoje v prvním patře. Zároveň však stoupala jejich zvědavost. Ta zřejmě byla silnější než nervozita, protože by jinak nepokračovali v sestupu.

     Jeden krok, pohled na kamaráda, druhý krok, pohled na kamaráda. Takto krok za krokem, Už je od samých pohledů na druhého začalo bolet za krkem. Ale nijak to nevnímali. Až se najednou ocitli na pátém schodu od spodního konce schodiště. Zastavili se před panelem, z, poza kterého Fran slyšela ty zvuky. Chvíli se zaposlouchali, zda něco neuslyší. Nic ale neslyšeli. Přisunuli se blíže k panelu, a naklonili se. Co kdyby ten zvuk byl slabý. V tu chvíli se ozvala silná rána, a oba hrůzou nadskočili a zároveň vyjekli. Podívali se za zvukem, a zjistili, že to jenom bouchly dveře. V zápalu dobrodružství si vůbec nevšimli, že paní Alvarezová vešla do domu. Spíše trochu vběhla. Měla trochu naspěch. Fran s Bertíkem si oddechli, a opět svoji pozornost zaměřili na panel na zdi. V momentě, kdy se otočili čelem ke zdi, se ozvalo tiché dřevěné trojité zaklepání. Obě děti udělaly krok zpět. Fran v tu chvíli věděla, že se jí to nezdálo. A Bertík uvěřil, že Fran mluvila pravdu. Opět se podívali jeden na druhého a usmáli se.