Cesta domů - Přemek - část 1.

Prolog

Nad rozlehlou noční krajinou duje silný vítr. Oblohou se převalují tak temné mraky, že se skrz ně těžko prodere trocha měsíčního světla, a přesto není taková tma, jak by člověk čekal. To světlo však nevěstí nic dobrého. K tomu se odněkud ozývá děsivý hukot.
Malá černovlasá holka v dlouhé bílé říze a kožešinové vestě pádí suchou trávou jak o život. Vypadá vystrašeně a sotva popadá dech. Její oči jsou však ostražité. Sleduje krajinu kolem, jako by něco hledala. Zastaví se kousek pod návrším, podívá se k obloze a zakřičí do poryvu větru:
„Přestaň s tím, takhle to bude ještě horší! Je moc sucho, a ještě víc ho rozfoukáš!“ Než to dořekne, přiletí po větru žhavý uhlík a dopadne kousek od ní do trávy. Ta hned vzplane. Dívka cosi zašeptá a mávne rukou. Z dlaně jí směrem k plamenům vytryskne třpytivý proud ledových krystalů. Oheň zasyčí a uhasne. Děvče se zhluboka nadechne a vyrazí do kopce. Doběhne až na vrchol a rozhlédne se. Celá krajina je v jednom ohni. Hoří louky, lesy, je vidět i pár vesnic v plamenech. Lidé jako mravenci pobíhají mezi řekou a svými hořícími staveními a snaží se je hasit. Černovlásce se oči zalijí slzami.
Z mraků se oddělí vír a klesne vedle ní. Sotva se dotkne země, objeví se po jejím boku muž s vlajícími vlasy, v dlouhém plášti. Vítr ustane.
„Máš pravdu. Takhle to nepůjde,“ podívá se na dívku.
„Co ostatní?“ oplatí mu pohled s nadějí v hlase.
„Dělají, co se dá, ale moc nezmůžou. Dažbog se objeví až ráno, a to už bude pozdě.“
„Potřebujeme déšť! Já už jsem moc unavená. Kde je máma?“ zavzlyká děvče.
„Vydala se za Velesem.“ Odtuší muž.

Najednou se ozve zaržání a od nedalekého lesa vyrazí trojspřeží bílých koní s jasně zářícími hřívami. Řítí se krajinou. Po každém došlápnutí za nimi zůstává na zemi rozžhavený otisk podkovy, který vzápětí vzplane a zapálí celé okolí, trávu, keře i menší stromky.
„Ach ne!“ vykřikne nešťastně dívka.
„Konečně! Aspoň jsme je našli,“ muž se rozběhne směrem ke splašeným koním. „Já se o ně postarám! Ty udělej něco s tím ohněm, než bude pozdě!“ Pak roztáhne plášť a vzlétne jako pták.
Dívka stojí na kopci a zoufale hledí do krajiny.
„Jak mám uhasit tolik ohňů? Ve vzduchu není dost vody… Mami, Velesi, kde jste, když vás potřebujeme?“ Děvče s pláčem padne na kolena a zaboří prsty do hlíny. Začne něco šeptat. Je vidět, jak se ve vzduchu začíná srážet jinovatka. Země kolem ní se pokrývá ledovými krystaly a mléčně bílý kámen, který má pověšený na krku, se rozzáří.
Za jejími zády začne ze země vystupovat černý dým, který se promění v kostnatou postavu v černém hávu.
„Zdravíííčko, slečííínko,“ pronese úlisným hlasem.
Děvče je v tu chvíli na nohou. Bleskově se otočí a u konečků prstů jí zajiskří: „Co ty tu chceš!?“
„Ale, ale… proč hned tak nepřátelsky?“ pokračuje muž ve svém podbízivém projevu a přelétne pohledem krajinu. „Třeba bych mohl pomoci.“
„Ty… a pomoci…?“
„Ale no tak, no tak. Já přece nejsem zlý. Navíc, co bych z toho měl, kdyby tu všechno lehlo popelem?“
„A co teda můžeš udělat?“
„No, řekněme, že se mi naskytla příležitost a dostal jsem se k určité věci …“ Postava nedokončí větu, místo toho vytáhne zpod pláště bílý oblázek pokrytý runami.
„To přece patří Velesovi!“
„Že by?“ pronese trochu strojeně kostnatec. „Tak sleduj!“ Pozvedne oblázek před sebe a něco zadrmolí. Zprvu se nic neděje, pak ale hukot praskajících ohňů doplní ještě něco jiného. Děvče se otočí do krajiny a vidí, jak se z řek a jezer zvedají vzhůru k mrakům sloupy vody.
„Pomůže tohle?“ pronese kostnatá postava trochu ironicky.
Děvče se zhluboka nadechne a rozkročí se, jako by se připravovalo na náraz. Levou rukou sevře bílý krystal na krku, pozvedne pravici a tiše řekne:
„Stribogu, potřebuji vidět měsíc.“ Pak začne šeptat. O chvíli později se nad krajinou objeví trojspřeží bílých koní. Už nejsou splašení. Na prostředním z nich sedí muž v dlouhém plášti s vlajícími vlasy. Trojka zamíří přímo do oblaků kolem měsíce. Jakmile do nich vletí, mraky se stočí do velikého víru a rozletí se na všechny strany. Vše osvítí namodralé světlo úplňku.
Dívka se v jeho svitu rozzáří jako hvězda a vznese se nad zem. Všechno v jejím okolí najednou pokryje led. Ze středu záře vytrysknou spousty ledových proudů a ohromnou rychlostí se rozletí na všechna ta místa, kde k obloze stoupá voda z řek a tůní. Během chvilky se začne na krajinu snášet sníh a déšť.

Kapitola 1

Už jsou to dva týdny, co začala škola, a Přemkovy starosti jsou čím dál větší. Máma se pořád stará o jeho nevlastní malou sestřičku a ke všemu ho občas nutí, aby ji hlídal také. A uznejte, že pro desetiletého kluka je hlídání půlročního mimina vrcholná otrava. Bedřich, její přítel, se kterým bývala docela sranda, je teď najednou strašně zodpovědný otec a už si s ním nechce hrát na objevování tajemných kopek a pradávných měst. Ještě ke všemu se přes prázdniny odstěhoval jeho jediný opravdový kamarád ze třídy, Vojta. Ne, že by se Přemek s ostatními spolužáky nebavil, ale všichni bydlí nahoře na sídlišti a jen on dole ve starém městě, a tak to k sobě mají daleko. Ke všemu jsou tu Rambousek se Slídilem, dva třídní rváči, kteří si na něj, teď když je sám, zasedli.
„Co je to za jméno! Přemysl!“ začal zase dneska o poslední přestávce Rambousek. „To, jakože ti to nemyslí, co?!“ a plácl Přemka po zádech.
„Tak přemýšlej, Přemysle!“ přisadil si hned Slídil a začal se smát. Někteří se přidali, ale většina spolužáků se tvářila, že tam nejsou, a někteří raději odešli.
„Přemysl je náhodou staré české jméno. Lidé, co ho měli, byli chytří a stateční,“ snažil se Přemek vzdorovat.
„Prej stateční, joo?!“ vyprsknul Slídil. „Když seš teda tak statečnej, tak by se to mělo nějak prověřit.“
„No jasně!“ vykřikl Rambousek. „Už to mám! Uděláme test Plesnivým dědkem!“ zasmál se vítězoslavně. V tu chvíli už se nikdo nesmál. Celá třída zmlkla. Dokonce i Slídil se na chvilku zarazil. Všichni napjatě pozorovali Přemkovu reakci. Tohle nečekal. Plesnivej dědek se říkalo jednomu starému dědovi, co žil kousek od školy v takovém starém domě. Teda ona to byla skoro zřícenina. Všechny okolní domy na té straně ulice kdysi zbourali a postavili tam nové, velké, lesklé kancelářské budovy. No, ale z nějakého důvodu tam tenhle malý domek nechali. Z toho, co byla kdysi nejspíš velká zahrada, zůstal jen úzký vyasfaltovaný průchod a malý zastrčený dvorek. A v tom domě stejně jako v okolí se děly divné věci. Každý to věděl, ale nikdo o tom nemluvil, a hlavně se tam nikdo neodvážil. Jen Slídil, když přišel do školy na začátku roku, odtamtud přinesl jednou takovou divnou zahnutou kovovou věc. Nikdo nevěděl, co to je, ale pro Rambouska, který do té doby šikanoval celou třídu sám, to byl důkaz, že Slídil je hoden jeho pozornosti a přibral ho do tandemu.
„Tak co, Přemysle, co si pře-myslel?“ zasmál se Rambousek škodolibě. Přemek se rozhlédl po ostatních. Všichni mlčeli, jen tu a tam si někteří mezi sebou něco šuškali. Tady se zastání nedočká. Tak dobře, řekl si, třeba když se mu podaří vzít nějakou prkotinu hned na dvorku, tak mu pak kluci dají pokoj.
Napřímil se a, i když cítil, jak mu strachem buší srdce, prohlásil co nejodhodlaněji:
„Dobrá, půjdu tam a zítra vám něco přinesu.“ Ve třídě to zašumělo. Rambousek však přistoupil k Přemkovi, položil mu ruku na rameno a jedovatě pronesl:
„Omyl, Přemysle, nikoliv zítra. Dneska. Hned po vyučování. Půjdeme tam a počkáme si na místě.“ Teatrálně se rozhlédl po třídě a se smíchem dodal: „… a uvidíme, co přineseš.“
Přemek cítil, jak se mu podlomila kolena. Dosedl na židli, jako by Rambouskova ruka vážila tunu. Ozval se zvonek a spolužáci se rozešli do lavic. Začala poslední hodina a Přemek měl pocit, že to je poslední hodina jeho života.
…

Byly dvě odpoledne. Procházeli úzkou uličkou starého města. Vepředu šel Přemek, za ním Rambousek a Slídil. Za nimi další kluci, kteří se snažili hrát si na drsňáky, ale jak se blížili k podivnému domku, postupně se vytráceli. Většinou s nějakou chabou výmluvou typu, že zapomněli, že mají doma ještě něco na práci a tak. Přemek si připadal, jako by šel na popravu. Navíc se začalo zatahovat. Kouknul nahoru. Na chvilku měl pocit, že viděl na střeše nějaký pohyb. Něco tam zašramotilo a za komínem se mihnul stín. Jeho doprovod si ničeho nevšiml, ale on měl pocit, že je něco sleduje.
A už byli tady. Stáli proti dvěma skleněným fasádám kanceláří a mezi nimi se krčil tmavý průchod dozadu do místa, které jako by polykalo světlo. Zatáhlo se a zešeřilo. Na zádech ucítil ruku:
„Tak se ukaž, statečný Přemysle,“ uchechtl se Rambousek. V tu chvíli zachytil Přemek koutkem oka zase ten stín a najednou stál u vchodu do uličky kocour. Otočil se na něj, jako by mu něco chtěl říct, a pak zmizel. Opravdu se to stalo nebo se mu to jen zdálo? Nikdo jiný, to, zdá se, neviděl. Čeho si však všimli všichni, byly husté mraky, ze kterých se začaly snášet k zemi těžké kapky.
„Hele, kluci, když prší, nenecháme to na jindy?“ zkusil to Přemek naposledy a snažil se, aby to neznělo vystrašeně.
„Běž! My počkáme tady,“ ušklíbl se Rambousek a postrčil Přemka z chodníku na silnici. Chlapec se váhavě rozešel směrem k uličce. Rambousek a Slídil ustoupili pod ochranu vchodových dveří protějšího domu a pobaveně ho sledovali.
Přemek vstoupil do uličky a najednou před sebou uviděl zase toho kocoura. Byla to dost divná podívaná. Ve stínu u zdi stálo vysoké, polorozpadlé křeslo, kterému se říká ušák. Děda s babičkou mají podobné doma. Nahoře na opěradle seděl kocour a soustředěně chlapce pozoroval. Pak trochu naklonil hlavu, jako by říkal:
„Tak na co čekáš?“ Pomalu seskočil na sedák, na zem a zmizel za křeslem. Přemek se naposledy ohlédl, a pak vykročil. Ušel asi deset metrů. Kancelářské budovy tu končily a vysoké betonové stěny nahradily po obou stranách dřevěné přístřešky. Aspoň nějaká střecha, řekl si a schoval se před deštěm. Šero a provazy vody způsobily, že bylo vidět sotva na krok. V tom se zablesklo a Přemek si všimnul, že nad vchodem do domu je vývěsní štít. Popošel ještě kousek.
„U Pra – otce … hmm … U Praotce. Ale co je u Praotce?“ Obešel proud vody řinoucí se z děravého okapu a přeběhl ke dveřím.
Další blesk a hrom. Byla to taková pecka, že se instinktivně přitiskl ke dveřím, a ty povolily. Vpadl dovnitř a rozplácl se na podlaze. Dveře se za ním zabouchly. Nastalo ticho. Tedy, venku pořád foukal vítr a pršelo možná ještě víc než předtím, ale z toho všeho se sem dostala jen slabá ozvěna. Překvapilo ho, že tu bylo sucho a teplo. Pořád byl přesvědčený, že to nejspíš nepřežije, ale zároveň měl pocit klidu. Pomalu vstal a rozhlédl se okolo. Naskytl se mu pohled na nevelkou, šerou místnost. Nalevo u vchodu stál pult se starou pokladnou na kliku, středem místnosti i po obou stranách až k zadní stěně police plné všeho možného. Různé krabičky, hrnečky, vázy. Dokonce staré kyvadlové hodiny. A hlavně spousta knížek. Spíš než jako v obchodě, pokladna – nepokladna, to tady vypadalo jako ve skladišti nebo pohřebišti starých věcí. Pomalu procházel mezi regály. Podlaha mu tiše skřípala pod nohama. Čekal, že ho někdo zaslechne a přijde, ale nic se nedělo.
V koutě místnosti, za posledním regálem, objevil sešlapané schody. Posbíral zbytky odvahy a nakoukl. Všude kolem zdí byly police s knihami až do stropu. Zvědavost zvítězila nad opatrností, a tak vešel. Tahle místnost byla trochu menší, a kromě knížek v ní stály glóbusy. Ale ne takové normální, co mají ve škole. Byly to ty staré, co viděl vloni, když byli s mámou a Bedřichem na výletě na zámku. Glóbusy byly různě velké, a jak si všimnul, různě rozbité. Od stropu visela obyčejná žárovka a její světlo kreslilo na věci kolem trochu strašidelné stíny. A najednou se Přemkovi zdálo, že se jeden z nich pohnul. Otočil se. Nic. Ticho. Dokonce i zvuk bouřky zvenku už nebyl skoro slyšet. Všiml si, že stojí kousek od průchodu do další místnosti. Světla v ní bylo míň, ale zcela jasně se tam něco zalesklo. Pozorně se zadíval a hned to poznal. V rohu přímo proti vchodu stálo brnění. Došel pomalu až k němu. Vypadalo hodně staré a dost pošramocené. Vedle stálo opřených o zeď pár mečů a obraz. Nějaký, asi šlechtic, řekl si. Měl totiž dost srandovní paruku a takové ty přezdobené šaty, co se nosili v historii. Zdi místnosti byly kamenné a strop byl klenutý. Vzpomněl si, jak byli v létě na jednom hradě, kde měli úplně stejné sklepení.
„No páni, tady je to jak v nějakém muzeu.“
A zase knihy. Police byly plnější, knihy neuspořádanější; někdo je navrstvil i do sloupců na zemi, na stolcích a židlích. Nikoho neviděl, jen otevřené dveře. A za nimi? Jak jinak, zase spousta knížek, ovšem tyto už vypadaly opravdu starobyle a přečíst se mu nedařilo ani názvy.
A před sebou, úplně vzadu, uviděl zeď. Tak přece došel na konec. Mezi policemi s knihami stál čtecí pult a na zdi visela velká stará mapa. „Tak na tu se kouknu.“ Vypadala jak nějakého filmu o hledání pokladu. Bylo na ní rozlehlé území s několika velkými řekami, na východě ohraničené pásem hor, na severu a jihu mořem. Jména byla psaná písmem, které neznal. Jak si ji prohlížel, zase tu byl ten pocit, že ho někdo sleduje. Otočil se, a opravdu! Ze tmy svítí dvě oči! Co to je??? Stojí jak přikovaný. Oči ho bez mrknutí sledují. Zachvátila ho panika. Otočil se a chtěl utéct. Zavadil o sloupec starých knih, a ty se na něj sesypaly. Zvedl se oblak prachu … a když se rozplynul…, stál nad ním šedovlasý vousatý muž v ošuntělém modrém plášti a mračil se na něj přes kulaté brýle.
„Plesnivý dědek!“ vyjekl chlapec, ale krk měl strachy tak stažený, že vlastně jen písknul.
„Co to tady provádíš, kluku nešikovná!“
„Já jsem, já jsem, já … tam je něco… někdo…“ Přemek se snažil vysvětlit, že se lekl: „Démon… svítí tam hrozivé oči!“ vyhrkl ze sebe nakonec a třesoucí se rukou ukázal směrem, odkud ho stále pozoroval pár svítících očí. Stařík se pousmál: „Leopolde! Pojď ke mně, pojď!“
Ze stínu vystoupil trochu opelichaný kocour, hbitě seskočil na zem, přiběhl ke starému pánovi, otřel se mu o nohy a zavrněl. Chlapec ho hned poznal. To je ten kocour, co byl na ulici a pak na tom křesle.
„Tak tady máš toho svého démona. Toto je Leopold a já
jsem Čech. A ty?“ Přemek se pomalu zvedl zpod knížek a oprašil se.
„Voráček,… Přemek… Přemek Voráček,… teda Přemysl Voráček,“ vykoktal chlapec.
„Tak Přemysl Voráček, říkáš. Hmm, zajímavé.“ Otočil se na kocoura, jako by to spíš říkal jemu. Pak se ale vrátil pohledem k Přemkovi. „Jestlipak víš, odkud pochází jméno Přemysl?“
„No, prý je to naše rodové jméno, říkala máma … že to má jako každý první syn u nás v rodině už od strašně dávno.“ Přemek zakončil rozpačitě.
„Vida, takže rodové jméno, říkáš.“ Usmál se stařík ještě víc.
„Já se moc omlouvám… já nerad… já vám to uklidím.“
„Dobrá,“ pokynul Čech.
Jak tak oba skládali rozházené knížky, sebral Přemek odvahu a zeptal se:
„Co je to tu vlastně za místo, proč je tu tolik starých věcí?“
„Myslíš, jako, proč má Plesnivej dědek tolik zajímavých věcí ve sklepě?“ podíval se na něj šedovousý muž a trochu potutelně se usmál. Chlapec jen překvapeně zamrkal. „Nemysli si, já moc dobře vím, jak mi říkáte. Ale jak vidíš, není to tak úplně trefné pojmenování.“ Dodal a rozhlédl se kolem. „Toto je mé království. Je to pravda tak trochu vetešnictví, ale já raději říkám antikvariát … a trochu i knihovna, ale hlavně má dílna a archiv.“ Na chvilku se odmlčel, jako by přemýšlel: „Býval jsem restaurátor. To je práce, která jak tě jednou chytne, už tě nepustí. A tak to dělám dodnes. I když teď už spíš jen pro zábavu.“
„To jako že jste míval hospodu?“ podivil se chlapec.
„Restau-rátor,“ zasmál se stařík, „ne restau-ratér. Restaurátor je člověk, který vrací starým věcem jejich lesk a zašlou slávu. Patřívalo to tu mému otci a před ním jeho otci a před ním jeho otci. V naší rodině se toto místo dědí po generace, proto se tu říká U Praotce.“
„U praotce Čecha," zamyslel se nahlas Přemek. "To už jsem někde slyšel."
Starý pán se na chlapce otočil a trochu se usmál:
„No, možná jsi už někdy slyšel o slovanských bájích a pověstech," pronesl s mírnou nadějí v hlase.
Přemek se zatvářil nechápavě.
Stařík se poškrábal na hlavě a povzdechnul si:
„Staří Slované, chlapče, …to je spousta dobrodružství a příběhů o vílách, hrdinech, čarodějích…“
„Jako Harry Potter!?" vykřikl Přemek nadšeně.
„Hmm… no … ne tak docela. Víš, báje a pověsti jsou příběhy, tak staré, že si dnes už lidé nejsou vůbec jistí, jestli se vůbec staly, nebo jestli si je jen někdo nevymyslel." Chvilku skládali knížky potichu a Přemek sledoval starého pána, který vypadal, jako by o něčem hluboce přemýšlel.
„A co je to teda za příběhy?" Antikvárníka to vytrhlo z přemýšlení.
„Spousta a spousta příběhů z naší pravlasti." Otočil se k mapě na stěně. „To je země, odkud pocházíme…, já, ty i všichni Slované, kteří dnes žijí tady v Evropě. To je pravlast Slovanů. Odtud jsme před mnoha staletími přišli.“
„Pravlast? O tom jsem nikdy neslyšel.“
Čech si povzdechnul a zasunul poslední knížku na své místo. Pak se zadíval zkoumavě na Přemka, přeletěl pohledem ke kocourovi a zpět. Usmál se a povídá:
„Něco ti ukážu… a uvidíme,“ dodal už spíš jen pro sebe. Přešel k jednomu obzvláště zastrčenému regálu, vytáhnul velkou starou knihu s koženým hřbetem a dřevěnými deskami a položil ji na čtecí pult. Přemek užasle hleděl na staré znaky, ale přečíst je nedokázal.
„Báje a legendy starých Slovanů,“ četl vážným hlasem Čech a pomalu sunul prst po ozdobném textu. Pak knihu opatrně otevřel. Kožená vazba zavrzala.
„Tolik vzpomínek,“ povzdechnul si, a pak se obrátil na chlapce. „V této knize je vše. Celá minulost, ale možná i budoucnost,“ pronesl s tajemným úsměvem.
Z přední části obchůdku se ozvalo plechové zacinkání vstupního zvonku. Stařík se otočil, prohodil něco, jako že se za chvilku vrátí a zmizel mezi regály. Přemek ještě zaslechnul, jak přes rameno volá na kocoura:
„Leopolde, dávej na něj pozor!“
Pak už zůstal s kocourem sám. Nakoukl do knihy.
„Co s tím, když ani nedokážu přečíst, co se tu píše?“
Přemek kouknul na kocoura, který se uložil na horním konci pultu.
„Tak ty na mě máš dávat pozor? Co by se mi tady asi tak mohlo stát.“ Zahleděl se na řádky neznámého písma.
Leopold si olíznul packu.
„Aby ses nedivil, mladíku.“
Přemek se tak lekl, že spadl na zem i s knihou. Málem by s sebou vzal také kocoura. Ten však pohotově vyskočil ze všech čtyř a přistál na sousedním regálu.
„Opatrně, mladíku,“ napomenul ho. „Je to opravdu stará kniha.“
Chlapec se zvedl ze země a udiveně zírá:
„Ty mluvíš?“
„A co si myslíš? Že jsem nějaký obyčejný kocour? Cha!“ Leopold se ladným skokem přenesl na nejhornější polici a vznosně se tam promenádoval po vyrovnané řádce knížek.
„Ale kočky přece nemluví,“ zaprotestoval Přemek.
„Jenže já, chlapče, jsem potomek slavného rodu. Já mám v žilách šlechtickou krev. Můj prapradědeček dal této zemi její symbol.“ Odkašlal si a zaujal stylizovanou pózu lva na státním znaku.
Přemek už překonal prvotní údiv a ironicky se pousmál:
„V našem státním znaku je lev. Přírodopis sice není moje silná stránka, ale pokud vím, tak lvi žijí v Africe a kočky s nimi moc společného nemají. Snad jenom to, že jste oba kočkovitá šelma.“

„Trochu úcty, mladíku. Možná to nebyl můj prapraděda, ale prastrejda z druhého kolena, ale pořád jsem starší a zkušenější než ty.“
„No dobře, tak promiň. Pravda je, že mluvící kocour, to je opravdu něco. To jsem ještě neviděl.“ Chlapec se otočil a zvedl knihu ze země. Kocour skočil zpátky na čtecí pult: „Například o této knize vím úplně všechno.“
„Neříkej mi, že tohle přečteš.“
„To sice ne,“ otočil se na pultíku, „ale přinejmenším vím, že je dobré číst od začátku.“ Přemek otevřel knihu na první stránce. Byl tam sice jen krátký text, ale také nečitelný. Chlapec se podíval zklamaně na kocoura:
„Vždyť je to ta samá hatmatilka.“ Leopold mrkl do knihy a v očích mu zasvítilo. Pak se koukl Přemkovi zhluboka do očí a řekl:
„Opravdu? Zkus se podívat pořádně.“ Při těch slovech se mu zaleskly panenky a chlapci se na chvíli udělaly mžitky před očima. Znovu se zadíval na nápis a najednou vidí, jak se písmena mění, až je ze starého neznámého jazyka čeština, psaná normálním čitelným písmem:
„Tato kniha je cesta. Cesta domů. Cesta k místům, kde všechno začíná …“
Jak chlapec četl, začal se nad policemi ozývat tichý šepot, jako by knížky svými listy opakovaly jeho slova. Zvedl pomalu oči a rozhlédl se kolem:
„Slyšel si to?“
„Já slyším úplně všechno, chlapče,“ usmál se kocour. V té chvíli se v přední části krámku zrovna Čech rozloučil se zákazníkem a zaposlouchal se do utichajícího šumění knih. Lehce se pousmál pod vousy a přistoupil k vypínači na zdi.
„Šťastnou cestu, Přemysle!“
…

Najednou byla v zadní části sklepa tma.
„Co se to děje? Leopolde! Co se to děje?“
„Klid, mladíku“, zasvítily ve tmě kocourovy oči, „to se občas stává. To víš, starý dům. Neboj se a pojď za mnou.“
Tma byla hluboká, ale v dálce začalo probleskovat světlo. Přemek v něm uviděl siluety sloupů a polic s knihami, i když se zdály trochu … jiné. Pak zahlédl kocoura, jak přeskakuje z jednoho regálu na druhý a postupuje vpřed. Vydal se za ním.

Jak se blížili ke světlu, čím dál víc tušil, že něco není v pořádku. Místo rovné podlahy antikvariátu cítil pod nohama něco jako kamení a písek, a když sáhnul na to, co vypadalo jako stojan s knihami, zjistil, že je to skála.
„Leopolde, kde to jsme? Tohle není knihkupectví!“ Teď už byli skoro na světle.
„Fakt dobrý postřeh, mladíku. Vítej doma.“
„Cože!“ Přemek se vypotácel na světlo. Stojí těsně pod vrcholem kopce v ústí malé jeskyně. Před ním se otevírá obrovský horizont široké stepi a rozlehlých lesů. Přímo středem se klikatí mohutná řeka. Na jihu je v dálce vidět vysoké pohoří táhnoucí se přes celý obzor.
„Vítej v pravlasti Slovanů!“
Přemek se nevěřícně rozhlížel:
„To není možné, před chvilkou jsem byl v antikvariátu u nás ve městě!“
„A taky sis myslel, že kočky nemluví,“ ušklíbl se Leopold a rozběhl se kousek po svahu dolů. „Není to nádhera? Podívej se na to. Viděl si někdy něco úchvatnějšího?“ Chlapec se vydal váhavě za ním.
Rozhlíží se a nevěří svým očím. Najednou škobrtl a už se kutálí v trávě. Rozplácnul se o dva kotrmelce dál.
Zpoza stébel se ozval pisklavý zvuk, jako kdyby někdo tenkým hláskem nadával.
„Musíš dávat pozor, kam šlapeš,“ přiskočil k němu Leopold. Vzteklé kničení a pískání neustávalo.
Přemek se zvedl a zadíval se zpátky po svahu:
„Co to je za zvuky?“
„Asi si zakopl o démonka, který se stará o toto místo,“ odvětil Leopold a odběhl směrem k těm divným zvukům.
„Démo… co? O … cože?“ Přemek byl zmatený, ale vydal se za Leopoldem. Viděl kocoura kousek před sebou ve svahu, jak se kouká na něco malého v trávě. Z dálky to vypadalo, že je ve vášnivé konverzaci s kamenem.
„Ale jistě, já vím, je prostě neopatrný…“
„Kvíík, píísk, cvak!“
„… Ano, musí si dávat lepší pozor, kam šlape.“
„Kvíík, kvíík!“
„Jistě, že mu to řeknu.“
„Ty mluvíš s kamenem, Leopolde?“
„Ano, občas, když se s tebou bavím, mám ten pocit,“ odvětil kocour. „Jenže toto není kámen, ale démonek, který se stará o tuto louku, jak jsem ti už říkal.“
Přemek se podíval lépe a uviděl, že to, co z dálky vypadalo jako malý kámen, má ve skutečnosti nožičky, ručičky a momentálně hodně zamračený obličejíček.
„Je dost naštvaný, protože si ho nakop,“ vysvětluje Leopold.
„Kvíík, píísk“, pronesl démonek.
„Ano, je tady nový, a ještě to tu nezná,“ přisvědčil kocour.
Přemek si klekl do trávy a fascinovaně sledoval mluvící kámen.
„Víš,“ obrátil se na něj Leopold, „neřekl jsem ti jednu důležitou věc. Toto není jen pravlast Slovanů, toto je i sídlo jejich bohů, bůžků, víl a démonů. V pradávných dobách měla každá tůň svého dobrého démonka, každá louka, říčka, les nebo pramen ducha, který se o ně staral. Toto je země bájí a legend. Tady žije i ten největší ze slovanských bohů, Perun, a s ním další bohové, víly a démoni dobří, ale i zlí. Toto je magické místo.“ Jak to tak popisoval, Přemek se znovu rozhlížel po kraji a najednou viděl daleko víc než jen krásnou přírodu. Mezi trávami se honily malé víly. V lese pod kopcem jeden mohutný strom rovnal pokřivené větve menšího, zatímco ve větvích jiného pobíhali malí duboví mužíci. V řece mezi rybami plavali říční bůžkové a na břehu v rákosí si hrály rusalky.
„Většina z nich je hodná. Stará se o svůj kousek přírody. Ale najdou se i takoví, kteří jsou zlí a chtějí škodit. Na ty je třeba si dávat pozor.“
„Jací zlí? Vždyť tihle všichni vypadají tak mírumilovně,“ kývl Přemek směrem k lučnímu démonkovi. Ten se trochu výhružně rozkročil, založil si ruce v bok a zamračil se. Chlapec se omluvně usmál:
„Omlouvám se, už si budu dávat pozor.“
„To si ještě nepoznal ty pravé démony…“ začal Leopold. Najednou se zarazil a zpozorněl. Luční démonek také zbystřil.
„Co se děje?“ zašeptal Přemek.
„Ššš!“ Leopold výstražně zvedl packu. Za chvilku už i Přemek uslyšel divný hukot a ucítil drobné chvění v zemi.
„Co to je? Zlý démon?“
Leopold ještě chvilku poslouchal, najednou se uvolnil:
„To je jen Perunovo stádo,“ usmál se, ale hned se zarazil.
Přemek si všiml, že démonek skáče šipku do nory kousek dál v zemi a luční víly se najednou rozbíhají na všechny strany.
„Leopolde,“ otočil se zpátky na kocoura, ale už zahlédnul jen jeho ocas, jak tryskem běží dolů z kopce a za ním se nese výkřik:
„Utííkéééj!“ Přemek neváhal ani chvilku. Dunění sílilo a teď už i on rozeznával dusot kopyt. Kocour měl docela velký náskok, navíc z kopce se strašně špatně běží. Utíkal, co to šlo, ale dusot sílil. Ohlédl se. V tu chvíli zakopl a už se zase válí v kotrmelcích.
„Aaaááá!“ Vysoká tráva je naštěstí dost měkká a teď jede po zádech jako v tobogánu.
„Pozóor! Jedůůů!“ huláká chlapec a směje se. Kocour se ohlédl právě včas, aby nadskočil a přistál mu na břiše.
„Že mě tohle nenapadlo samotného. Dobrej trik, mladíku.“ Sotva to však dořekl, prosvištěli těsně kolem dubového keříku a Leopold pokračoval dál s kusem větve v zubech a listem přes oko.
„Jak to řídíš! Dávej pozor, kam jedeme!“
„Když já přes tu vysokou trávu nic nevidím,“ vyrazil ze sebe Přemek. Další keřík!
„Tak dost!“ křikl Leopold a vyplivl větvičku. „Myšlenka dobrá, ale je potřeba ji doladit. Přizvedni nohy!“ Přemek to udělal a kocour mu vyskočil na holeně a chytl se předními packami za boty.
„Teď to pofrčí! Juchůůů!“ zajásal. S hlavou nad trávou začal řídit směr jízdy tak, aby se vyhýbali překážkám.
Zastavili se až pod kopcem.
„Tý jo, to byla jízda!“
„Jo, jo. Byla to sranda, mladíku, ale ještě nejsme v bezpečí! Rychle k lesu!“ křikl Leopold a rozběhl se k nejbližší skupině stromů.
„A co je to vlastně za stádo, koně?“ ptá se zadýchaně Přemek, jak přibíhají k prvním stromům.
„Koně? Mladíku, tady nejsme na divokém západě. Koukej!“ V tom se přes vrchol kopce, přesně místem, kde ještě před chvílí stáli, přenesl velkými skoky mohutný jelen s parožím jako koruna stromu.
„Páni, to je síla.“ Vydechl chlapec.
„Viď. To je Perunův osobní jelen. Říká se mu Dvanácterák, i když podle výsad by to klidně mohlo být dvaadvaceterák.“
A už se za ním objevilo i několik menších jelenů a tlupa laní a kolouchů. Je to úchvatný pohled, jak se stohlavé stádo valí po úbočí dolů.
Najednou si Přemek uvědomil, že na dvou menších jelenech sedí nějaké drobné postavy. A i přes dusot kopyt slyší, jak vesele pokřikují. Udiveně se otočil na Leopolda:
„Vidíš to, na těch jelenech někdo jede!?“
„No jo,“ Leopold si přisedl vedle Přemka: „To se asi taťkovi líbit nebude, že mu dcerunky takhle dovádí se stádem.“
„Taťkovi? Dcerunky?“
„To jsou Perunovy holky,“ usmál se Leopold. Přemek se překvapeně otočil. Na jeleních hřbetech se opravdu drží dvě holky, v dlouhých světlých šatech, jedna světlovlasá, druhá tmavovlasá a výskají a jásají, jak se řítí se stádem dolů kopcem.
„Holky?“ nevěřícně zavrtěl hlavou Přemek. Jak stádo doběhlo na louku mezi řeku a les, zastavilo se a začalo se pást. Holky seskočily z jelenů a začali se mezi nimi honit a tancovat. Přemek na ně koukal jak z jara, až si uvědomil, že se blíží k němu. Najednou nevěděl, co má dělat. Nervózně se rozhlížel kolem sebe a začal pomalu ustupovat. Kocour ho pobaveně pozoroval, pak udělal pár kroků kupředu a slabě mňouknul. Obě děvčata se ohlédla a vesele se k Leopoldovi rozeběhla.
„Leo! Jak se máš? To jsme rády, že si zase tady!“ halekají jedna přes druhou. Sklonily se k němu a začaly každá z jedné strany drbat kocoura na hlavě, pod bradou a na zádech a Leopold drží a vrní jak o závod.
„A kohopak si nám to přivedl?“
Zvedly na chvilku hlavy k Přemkovi, který si je teď mohl lépe prohlédnout. Obě byly skoro o hlavu větší než on. Ta světlovlasá měla na hlavě velký pestrobarevný věnec z nejrůznějších květů a vlasy zářící jak slunce na letní obloze. Spletené do copů i volné ji splývaly přes útlá ramena na dlouhé bílé lněné šaty, s bohatě zdobenými lemy kolem krku a na koncích rukávů a sukně. Kolem krku jí visel jednoduchý přívěsek s kamenem čirým jako křišťál. Její zářivý, vřelý úsměv a pohled zelených očí, ve kterých jako by se odrážely kopretiny, vyvolal v Přemkovi pocit, že může holýma rukama lámat skály. Pak mu do pohledu vstoupila ta tmavovlasá. Vlasy jako uhlí, ale lesklé jako led ji hladce splývaly až ke štíhlému pasu. Šaty jakoby utkané z ledových krystalů a přes ně kožešinovou vestu. Ve vlasech měla vpletené větvičky a různobarevné lístky. Na krku přívěsek s mléčně bílým kamenem a přes trochu zádumčivý úsměv se na Přemka dívala očima modrýma jak obloha, kterým se v panenkách zrcadlily sněhové vločky. Všechna chuť lámat skály byla pryč, a přesto že měl chlapec pocit, že mu běhá mráz po zádech, nemohl se na ni přestat dívat.
...


Obě dívky zvědavě přistoupily k chlapci. Leopold si stoupnul mezi ně a okázale pronesl:
„Dámy, dovolte, abych vám představil Přemysla Voráčka.“
Přemek zrudl jak malina. Rozpačitě a trochu strojeně se uklonil a usmál se:
„Zdravím vás, … slečny.“ Děvčata se začala chichotat.
Leopold pokračoval: „Přemysle, představuji ti dcery nejvyššího z nejvyšších, samotného vládce této země.“
V tom se ta černovlasá ušklíbla a otočila k odchodu. Leopolda to trochu překvapilo, a tak zmlknul a ohlédl se za ní.
Najednou promluvila ta světlovlasá:
„Já jsem Vesna! A tohle je moje sestřička Morana.“ Leopold rychle navázal: „Vesna je bohyně jara a její sestra je bohyně zimy.“
Vesna si vytáhla jeden kvítek z vlasů, dala ho Přemkovi za ucho a připojila pusu na tvář.
Musíš sestřičku omluvit, je ještě trochu po létě rozmrzelá,“ usmála se Vesna.
„Jasně,... já … sem taky občas … to...“ zablekotal Přemek. Nikdy by nevěřil, že ho pusa od holky takhle vykolejí.
„Ne, tak to není.” zasmála se Vesna, “Ona se stará, aby byla příroda připravená na zimu. Přes jaro a léto je v podsvětí.“
Chlapec se udiveně podíval po Leopoldovi. Ten se jen usmál a pokrčil rameny.
„Je konec léta a blíží se podzim, takže teď přijde její čas. Musí připravit přírodu na odpočinek. A až spolu zavřeme poslední pramen a nachystáme lesy a louky na zimu, tak to tady převezme a o všechno se bude starat ona.“
Vesna se usmála a odběhla za sestrou. Přemkovi zůstal na obličeji výraz údivu mísícího se s trošku nesmělým úsměvem.
„Tobě se líbí, co?“ rýpl si Leopold.
„Ale no tak,“ ohradil se Přemek. „Vždyť je to jen holka.“ A trochu strojeně se zamračil. Kocour se usmál pod vousy a vydal se za dívkami.
„Tak děvčata, blíží se podzim, budete mít hodně práce, co?"
„Vedeme tátovi stádo. Je třeba připravit ho na zimu. Zrovna jsme na cestě do Hájů... Nechcete se přidat?"
„To nezní špatně," otočil se kocour na Přemka. "Co ty na to? Když už jsme tady, uděláme si malý výlet?"
„No, já nevím," začal chlapec váhavě a koukal po obloze. „Není už nějak pozdě? ...Kolik je vlastně hodin? ...Měl bych jít asi raději domů, aby se máma nebála. ...Taky určitě za chvíli to … dostanu hlad." Přemek začal trochu koktat, jak hledal výmluvy. Morana se ušklíbla, zato Vesna k němu vesele přiběhla a podala mu jablko: „Vem si. První podzimní jablko. Třeba bude na hlad stačit." Chlapec si ho váhavě vzal. Děvče se zasmálo a odběhlo mezi stromy na kraj lesa.
Přemek se zakousl do jablka, až to křuplo.
„Hmm...fakt dobrý,“ pomyslel si a při chroupání sledoval, jak Vesna tančí mezi břízami. Vypadala, jako by se vznášela a snad se ani nedotýkala země. Jen tu a tam nohou pohladila konečky trávy. Ty se v těch místech svěže zazelenaly a někde se objevily i malé kvítky. Leopold se zaujetím sledoval, jak se na chlapcově tváři zase objevil ten nesmělý úsměv.
„Prej, jenom holka?“ rýpnul si kocour potutelně.
„Hele, nech si to, jo,“ zamračil se Přemek. „Prostě jen pěkně tancuje,“ dodal rozpačitě.
„Jasně, a ty klasickej balet přímo žereš.“ usmál se Leopold poťouchle.
Přemek se uraženě otočil. Při tom si všiml, že o kousek dál stojí Morana a sleduje něco přes keře.
„Co to tam dělá?“
Leopold se taky otočil:
„No, ať je to cokoliv, bude to buď pořádná sranda nebo průšvih,“ a vyrazil trávou směrem k dívce. Přemek už jen zaslechnul: „Nebo obojí. Tak pojď, na co čekáš!“
Chvilku váhal, ale nakonec se vydal za kocourem. Morana přikrčená za malým keříkem něco pozorně sledovala. Chlapec se pomalu přiblížil a trochu nesměle začal:
„Ehm,…,ahoj. Co tam vidíš?“
„Ššš!“ Morana ho okřikla. Pak se ale zarazila a hlavou jí bleskla myšlenka. Najednou se usmála, přiskočila k Přemkovi a chytla ho za ruku.
„Už si jel někdy na jelenovi?“ vyhrkla vesele a usmála se.
„Ehm, no takhle přímo…teda… ne úplně,“ zakoktal se chlapec.
„Ne úplně, hmm, tím myslí, že seděl na tom dřevěným na kolotoči,“ rýpnul si Leopold a zakřenil se.
„Náhodou umím docela jezdit na koni, jako…“
„A nechceš to zkusit na jelenovi doopravdy?“ usmála se Morana. Pak rozhrnula pár větví a chlapci se otevřel pohled na louku, na které se pásl hlavní jelen. Je to opravdu majestátní kus. Přemek si pamatoval, že se jim říká podle toho, kolik mají těch „větví“ na parohách. Tento musel mít aspoň dvacet.
Morana se na něj nadšeně otočila:
„No není impozantní?“
Chlapec se rychle rádoby bezstarostně usmál.
„No jooo, … je … dobrej,“ utrousil trochu rozpačitě, s hraným klidem.
„Tak pojď, na co čekáš.“
Přemkovi se na obličej vrátil úzkostný úsměv.
Leopold ho pobaveně pozoroval.
„No joo, je dobrej,“ parodoval chlapce.
Ten se na něj zamračil a syknul:
„Buď ticho!“
Pak se neochotně vydal za Moranou. Dívka proběhla stínem kolem keřů k nejbližším stromům a tam se přitiskla ke kmeni vzrostlé lípy. Přemek se ji snažil napodobit. Jelen si ničeho moc nevšímal a klidně se ládoval luční svačinkou.
„Umíš lézt na stromy?“ usmála se Morana sladce.
„No jistě, to snad umí každý.“
„Tak víš, co uděláme? Vylezeš tady na tu lípu, na tu větev, co směřuje nad louku,“ ukázalo děvče nahoru na strom. „Já ho pod tu větev přivolám a ty na něj seskočíš.“ Morana triumfálně rozpřáhla ruce a obdařila Přemka dalším úsměvem.
„No jo, jasně, … dobrej plán,“ polknul chlapec naprázdno.
„Bezva! Tak se připrav,“ prohodila Morana a odběhla směrem k jelenovi.
Leopold, který doposud celou scénu sledoval s pobavením, teď zvážněl a stoupl si před chlapce.
„Doufám, že neuvažuješ o tom, že bys to opravdu udělal?“
Přemek byl pořád trochu nesvůj, ale vidina toho, že by vypadal jako zbabělec před holkou a trochu i představa, jak jede na jelenovi, mu začaly připadat jako dostatečně dobré důvody, aby to zkusil.
„No a proč ne? Vždyť to nemůže být takový problém. Ty holky to zvládaly docela v pohodě,“ usmál se nejistě.
„U všech bohů, poslouchejte ho…“ začal Leopold. Než však stihnul pokračovat, chlapec se odrazil a už šplhal po kmeni do koruny.
„Náhodou … na koni sem seděl … i jezdil a není to zas tak těžký,“ brblal Přemek, ale spíš pro sebe, aby se trochu povzbudil.
Kocour se párkrát odrazil a byl nahoře na větvi nad chlapcem.
„Ano, jenže toto není kůň.“
„No a? Je to lepší, protože má ty parohy, ...kterých se můžu chytit, kdyby něco,“ přelézal chlapec odhodlaně na širokou větev nad loukou.
„Hele, mladíku, já ti říkám, že to není dobrý nápad. Morana je prima holka, ale občas vyvádí pěkný škodolibosti, a tohle je jedna z nich. Věř mi!“
Mezi tím se Morana přiblížila k jelenovi. Po očku sledovala, jak Přemek leze po větvi. Utrhla malý trs trávy. Přiložila si ho k ústům, něco zašeptala, a pak na trávu dýchla. Na stéblech se objevila jemná jinovatka. Morana se usmála a tiše zavolala na jelena. Ten zavětřil. Udělal krok směrem k dívce. Morana ještě kousek popošla a koutkem oka si zkontrolovala, že stojí přesně pod místem, kde na větvi čeká Přemek. Pak před sebe napřáhla ruku s trsem ojíněné trávy.
Přemek se mezi tím připravil.
„Kluku jeden bláznivej,“ Leopold pobíhá na větvi tam a zpátky a snaží se mu ten potřeštěný nápad vymluvit.
„Já vím, že takhle to máš nejradši,“ usmála se Morana na jelena. Ten mlsně chňapnul po trsu travnaté zmrzliny a Morana kousek poodstoupila.
„Teď je to na tobě,“ špitla směrem nahoru.
Jelen se zarazil, protože nechápal, o čem to dívka mluví. Přemek se zhluboka nadechnul a už letí dolů, přímo na jelenův hřbet. Leopold jen obrátil oči v sloup a plácnul si tlapkou do čela. Chlapec dopadl úplně přesně. Chvilku to vypadalo, že bude vše v pořádku, protože Jelen byl tak překvapený, že naprosto ztuhnul.
„Hustýýý!!!“ Přemka ovládlo nadšení. V tu chvíli se však jelen vzpamatoval a začal vyvádět. Kopal a skákal jak pominutý. Morana se smála, až spadla do trávy. Přemkovi se podařilo chytit jednou rukou paroží, takže ho jelen neshodil, ale jak na jeho hřbetě lítal sem a tam, začínal litovat, že se do této blázniviny nechal uvrtat. Leopold se taky neubránil smíchu a z větve hulákal:
„Pusť se! Nech ho být, ať uteče!“
Přemkovi už došlo, že to nebyl dobrý nápad, a tak se připravil a to, že to bude bolet a pustil se. Bohužel zrovna ve chvíli, kdy jelen trhnul hlavou dopředu, což způsobilo, že chlapec proletěl mezi parožím a páskem od kalhot se zachytil o jednu z výsad. Jelen dál poskakoval a házel hlavou, ale chlapcův opasek držel dobře.
Leopold to však neviděl a pořád křičel:
„Už toho nech! Prostě spadneš do trávy! Pusť se!“
„Já … se … už … pus...til!“ volá zoufalý Přemek. „Ale … ně...jak … sem ... se … tu … za...sek!“
„No potěš,“ odtušil kocour. „Vydrž! Jdu ti na pomoc!“ křikl a skočil dolů. Přistál na jelením hřbetu. I Morana si už zřejmě uvědomila, jak by tahle legrace mohla dopadnout a začala Dvanácterákovi něco vlídně povídat v nějakém zvláštním jazyku:
„Ašte i jedinъ bi bylъ strašnь azъ nikoliže nesьblažnǫ sje o tebě. Vьsěchъ stavim … Ašte chotěši, možeši dojdětъ města mojego, čistь ot gněva.“
Jelen sebou přestal házet. Přemek se sesunul v paroží.
"Co to...?" Pak uviděl Moranin soustředěný výraz, zarazil se a raději jen šeptem pokračoval ke kocourovi:
"Leopolde, co je to za řeč? Co to povídá?" Leopold už zjistil, kde je Přemek zaháknutý, a tak jen tak mimoděk procedil mezi zuby:
"Staroslověnština." Přeskočil na paroží. „Ještě chvilku, mladíku,“ otočil se, aby dosáhl packou na pásek, ale … ocasem mimoděk zamával jelenovi před čumákem. Jelen se zarazil… nozdrami nasál vzduch… Leopold se stihnul jen omluvně usmát: „Ups." Jelen kýchnul. Byla to taková salva, že odfouknul Moranu hodný kus dál a kocoura velkým obloukem za sebe. Jak se Leopold snažil něčeho v letu zachytit, instinktivně vytáhnul drápy a první věc, která se mu pod ně dostala, byl jelenův zadek. Kocour zaťal. V tu chvíli, jako by se na chvíli celý svět zastavil. Jelen vytřeštil oči. Krajem se rozlehlo zaskučení hlasité jak lodní siréna. Zvířata v širokém okolí i všechny víly v lukách a stromoví mužíci v lese se vyplašili a ptáci se rozletěli ze stromů. Vesna v sousedním hájku přestala tancovat, a když se otočila, zahlédla už jen, jak jelen mohutnými skoky mizí v dálce, s Přemkem zmítajícím se v paroží a Leopoldem vlajícím na zadku.

Doběhla k sestře, která se pomalu zvedala z trávy:
„Co se to tu stalo?“
Morana se sice snažila tvářit, jako že nic, ale bylo vidět, že si uvědomuje, že to trochu přehnala.
„Vždyť on se za chvilku někde zastaví,“ zamumlala.

...

Dvanácterák zatím uhání široširou stepí jak střelený. Přemkovi se podařilo zachytit aspoň jednou rukou paroží. Leopold se drží, co to jde, což ovšem znamená, že víc a víc zatíná drápy do jelenova zadku, a ten pádí rychleji a rychleji.
„Le...o..pol...de!“
Kocour se konečně přitáhl, zapřel i zadníma nohama a přichystal se ke skoku.
„Vydrž, mladíku! Hned jsem u tebe!“ A odrazil se. Jelen sice trochu vyjeknul, ale víc už zrychlit nedokázal, a tak se Leopoldovi podařilo doskočit až na jeho krk, kde je srst delší a hustá a kočičí drápy neproniknou až na kůži. Kocour pomalu šplhá po jelenově krku směrem k chlapci.
„Neboj, mladíku, už to bude.“ Dvanácterák začal zpomalovat.

...