Roháček

     „Také bych si přál mít takové krovky,“ rozplýval se roháček dívající se na mandelinku sedící si na vzdáleném květu pampelišky. 

     „Ale jdi ty,“ odvětila kobylka. „Ty tvé jsou také pěkné. Takové černé a matné — mně se líbí.“

     „Ale mně ne!“ prskl roháček. „Podívej se všude kolem. V sousedství máme vážku, co má útlý pas a elegantně se vznáší nad vlnami rybníka, berušku, kterou zdobí překrásné smetanově bílé tečky na zádech, a motýly, co se chlubí svými pestrými barvami na svých křídlech a každý se za nimi jen s úžasem v očích ohlíží. I ty máš krásné dlouhé zadní nohy, se kterými se jedním skokem dostaneš od země na růži, která je mi vzdálená. Co mám já. Jen obyčejné černé krovky, malé růžky a — no zkrátka nic, co by stálo za pozornost.“

     „A to je špatné, být obyčejný?“ podivila se kobylka. „Měl by sis vážit toho, jaký jsi. Ani já nejsem ničím zajímavá a ani ničím nevynikám.”

     „Tobě se to snadno povídá, když nejsi já,“ zasmušil se roháček. „U tebe se aspoň občas pozastavují kolemjdoucí děti, které si tě s nadšením prohlíží, jak ladně skáčeš po stéblech trávy. Ach, jak si tě prohlíží! To mě by si ani nevšimly.”

     „Tak a dost!“ rozčílila se kobylka. „Jediné, co umíš, je, že závidíš vzhled ostatním. Už jsem ti několikrát říkala, že se nemáš porovnávat a měl by ses spokojit s tím, čím tě život obdařil. Jak už jsem povídala, mně se líbíš takový, jaký jsi. A basta. Ale pokud s tím máš takový problém, tak zkus se sebou něco dělat a né tu jenom sedět a naříkat, co by kdyby.“ 

Poté si kobylka oddechla a už umírněnějším hlasem dodala: „Jsi můj kamarád a mrzí mě, že se pořád plahočíš za vizí nějaké své ideální krásy a nevážíš si toho, co máš. Jednou třeba pochopíš, že není špatné být jen obyčejným roháčkem, jakým jsi právě ty.“ 

     Roháček si jen něco velmi neslyšně zamumlal sám pro sebe a pak už jen oba mlčeli.

     Ještě pár chvil poseděli společně na kmenu, kde už jenom mlčky sledovali pohyb lučních květin v jemném vánku, a poté se vydali do svých příbytků.

 

II.

     Roháčkovi to ale v noci nedalo spát. Procházel se po pokoji a stále mu běželo hlavou, co mu dopoledne řekla kobylka. „Musím se sebou něco udělat — něco udělat, ale co?“ bez přestání dumal. „Křídla mi dorůst nemohou ani růžky ne a tělo si také nemůžu vyměnit za lepší. Jak já bych si přál mít krásnou podobu, až by zrak přecházel. Závidím půvabná křídla motýlům, kteří se jimi denně chlubí a pouze je vystavují na odiv na okvětních listech. Závidím tesaříkovi jeho dlouhá, zahnutá tykadla, která neustále nosí před sebou, závidím i zlatohlávkovi jeho lesklé, třpytivé krovky… Jak já bych chtěl mít to, co oni.“ 

     Zastavil se na chvíli u zrcadla a nechal se svými představami, kým vším by mohl být, zcela pohltit. Ve svém snění si v odrazu zrcadla povšimnul výtvarného náčiní, které už pár let nechával nevyužitě polehávat pod postelí. Nahrnul se k němu a začal se v něm prohrabávat. 

     Vytáhl odtamtud štětec a barvy, které ještě nebyly časem zaschlé, a rozhodl se, že se jimi zkusí zkrášlit. A opravdu. Roháček si na své krovky namaloval různobarevné pruhy a ještě dlouho se s nimi s úsměvem na tváři předváděl zrcadlu. „To už je jiná!’’ zaradoval se. „Takhle jsem překrásný.“ 

     Ještě nějakou dobu se zasněně díval na své neobvyklé barvy a náhle ho zastihla únava. Vždyť aby ne, když se tak pilně zkrášloval dlouho do noci. A tak se rozhodl jít do postele.

 

III.

     Následující den se probudil a vzpomněl si na své namalované pruhy. A tak se šel znovu podívat do zrcadla, jestli se mu to jen všechno nezdálo. Zjistil, že to nebyl pouze sen, a nadšený se rozhodl, že se musí co nejrychleji svým novým vzhledem pochlubit kobylce. Ani se nenasnídal a už se svižným krokem vydal na místo, kde se obvykle setkávali.

     Na jeho cestě se za ním neustále otáčeli jeho hmyzí sousedé a začali si o něm povídat.

     „Kdo to může být? Takového brouka jsem jakživ neviděl!“ žasl tesařík. 

    „A takové okouzlující barvy,“ vzdychla ploštice s údivem na tváři. „Ten musí být zdaleka.“ 

     Roháček to zaslechl a pozastavil se. Nebyl zvyklý na takovou pozornost a zprvu lehce znejistil, že ho ani pomalu nepoznali vlastní sousedé v jeho nové podobě, ale brzy se vzpamatoval a s vypnutou hrudí se procházel loukou dál. I mandelinka, kterou předchozí den tak moc obdivoval, ho přišla vychválit, jak mu to dneska převelice sluší. Dokonce beruška, která si ho nikdy nevšímala, se s ním dala do řeči. Roháček v ten den získal více pozornosti než kdy jindy. Nikdy se necítil tak viděný a oblíbený jako dnes.

     Jakmile na své cestě zahlédl kobylku, která si lenošila na listu růže, zamířil své kroky k ní. Ladně k ní přistoupil a nadšeně spustil: „Podívej se, jak mám nádherné pruhované krovky! A jak se mi lesknou!“ díval se dychtivě na kamarádku s očekáváním stejného nadšení, jaké prožíval. 

     Ale ta si ho jen ostře prohlédla od tykadel po nožky a zamračila se: „Co to máš na sobě? Kde jsi k tomu přišel?“ 

     „Namaloval,“ odvětil s úšklebkem. „Doma mám nějaké staré barvy a štětce, tak jsem si s nimi přemaloval své černé krovky. A jak se mi to povedlo! Celou cestu mě zastavovali sousedé a velmi mi je vychvalovali! Cítím se dnes o mnoho krásnější než kdy dřív. Už nejsem obyčejný brouk, jakým jsem byl včera. Dnes už je ze mě nový druh hmyzu.“ 

     „Co to plácáš?“ zatvářila se na něj kobylka. „Přestaň blbnout a umyj se, takhle s tebou chroustat listí nepůjdu.“ 

     „To ani nemusíš,’’ odsekl povýšeně roháček. „Teď už mám jiné starosti. Ukazovat se a nechat se obdivovat jinými.“

     „Jeden den se zmaluješ a už takhle blbneš.“ 

     „Můžu já za to, že si mě druzí začali tak moc všímat?“ ohradil se roháček. „Asi už půjdu, když mě ani neumíš hezky pochválit. Půjdu se radši procházet po sousedství, kde mé krásné pruhy jiní ocení,“ otočil se uraženě a nechal kobylku lenošit dál na listu. 

     Ještě ten den několikrát obešel všechny své sousedy a opájel se jejich obdivem a lichotkami.

     Druhý den se znovu vyparádil, ale tentokráte si přemaloval i své černé nožky na světle modrou a opět se procházel po okolí. 

     Motýli ho začali obletovat a volali na něj: „To máš, ale krásné modré nožky! Také bychom si takové přáli. A ty krovky! Ach, jaké to rozkošné barvy! Tvé tělo je snad ještě pestřejší než naše křídla.“

     Roháček se cítil jako v ráji. Ti, které kdysi obdivoval a záviděl jim jejich krásu, náhle obdivovali jeho.

 

IV.

    Každý den se snažil různými způsoby zdokonalovat a barvit, jak jen to bylo možné. Cítil se den ode dne zajímavějším. Všichni brouci ze sousedství se nad jeho barevností rozplývali a zahrnovali ho neomezenou pozorností a komplimenty. Roháčkovi se jeho nový styl života velmi zalíbil. Procházel se venku, kde ho mohli následovat obdivovatelé, a celý den naslouchat jejich sladkým slovům o svém půvabu. 

     Jen kobylka se držela stranou a nechávala roháčka žít jeho životem. Ten si na kobylku ani nevzpomněl a liboval si ve svém novém životě. 

     I přesto si roháček každý večer, kdy došel domů, stoupl před zrcadlo a připadalo mu, že mu něco k dokonalé kráse schází. A nebyl se sebou dosyta spokojený. Občas začal obměňovat své barvy za jiné či pruhy za skvrny, aby se sousedům moc neokoukal.

     Postupně ho začalo nudit potkávat stále ty stejné tváře, a tak se rozhodl, že se vytrhne ze své denní rutiny. 

     „Dnes bych se mohl projít až na polní cestu, abych se mohl ukázat i jinému hmyzu z okolí,“ liboval si roháček pro sebe. 

     Vydal se tedy ve své plné parádě na polní cestu, kde nikdy předtím nepobýval. I zde objevil své další obdivovatele. 

     „Jaké to máš zajímavé barevné tvary na svém těle, takové jsem snad ještě ani neviděl!“ zvolal překvapeně cvrček. 

     „Ten má tak pohledné zelené nožky a ta oranžová tykadla!“ volali další. 

     Za chvíli ho obklopila nová skupina hmyzu, kterou zaujal svým vzhledem, a dali se s ním do řeči. Roháčka zalila další vlna pozornosti, po kterém vždy tak toužil a snil. 

     Na cestě ale nebyl pouze roháček a hmyzí obyvatelé polní cesty. Byl tam i člověk, který s lupou prohlížel vysokou trávu a vypadal, jako kdyby něco hledal. 

     „Kdo to je?“ zeptal se roháček se zaujetím a trochou bázně.

     „To je člověk, o kterém toho moc nevíme,“ zavrtěl hlavou okolní hmyz. „Občasně sem chodí s papírovou krabičkou a sleduje brouky. Ty nejkrásnější si vždycky vezme do krabičky a odejde s nimi kdo ví kam.“ 

     „Opravdu?“ podivil se roháček se zájmem v hlase. 

     Poté se osamotě uvelebil na vystouplém plochém kameni na polní cestě a čekal v záři paprsků slunce, kdy ho badatel zahlédne. „Brouka mé barevnosti si dozajista musí všimnout,“ pomyslel si roháček. „Není hezčího a zajímavějšího brouka nežli mne!“ 

     A měl pravdu. Badatel roháčka po chvilce zpozoroval a zamířil k němu se svou velkou skleněnou lupou. 

     „Takhle zbarveného roháčka jsem jakživ neviděl. To jsem nejspíš musel narazit na nový druh!“ zaradoval se s úžasem v hlase. 

     Nadšeně vytáhl z kapsy papírovou krabičku a zvedl něžně prsty roháčka do vzduchu.   

     Roháček se nijak nebránil. Naopak byl polichocený a připadal si jedinečný. To přece on byl ten vyvolený. Nejbarevnější a nejvzácnější brouk v celém okolí. Sledoval z výšky své drobné obdivovatele a měl pocit, jako kdyby létal. Cítil se, jako kdyby měl nade všemi navrch. Už přeci nepatřil mezi obyčejné bezvýznamné brouky, ale vynikal jako rubín mezi kameny.

 

V.

     Nešťastný roháček ani netušil, že to bude jeho poslední okamžik sebeobdivu. Když s ním člověk dorazil domů, položil si ho na měkkou destičku, a aniž by se nadál, středem jeho těla prošel ostrý tenký špendlík. Jeho život tak skončil. 

     Badatel se zaujetím sledoval barvy a nevídané skvrny na roháčkově těle. „Takové neobvyklé kombinace barev!’’ mumlal si pro sebe. „Ale prvně bych si ho měl očistit od všech nečistot zvenčí.“

     Vzal si do ruky vatovou tyčinku namočenou ve vodě a jemně s ní otíral roháčkovy krovky. K jeho překvapení se barvy z roháčkova těla začaly smývat a na povrch vykoukly jeho obyčejné černé krovky. 

     „Podfuk! Klam! Žádný nový druh, jen obyčejný roháček!“ rozčílil se badatel. „Nejspíš jen spadl do nějakých barev. O takového já nestojím.“ 

      Sundal roháčka ze špendlíku, vyšel s ním ven a pohodil ho bezcitně před svůj dům. V jeho obyčejné podobě, takového, jakým kdysi býval.