Rak, Štika a učitel jménem Bolest

V hlubokých, kalných vodách starého rybníka, kde se rákosí klanělo větru jako moudří starci a lekníny tiše snily na hladině, žili dva tvorové, kteří se nemohli lišit jeden od druhého více než den a noc.

Byl to Rak – obrněný poustevník, jehož život byl neustálým ústupem a obranou – a Štika, blesk z hlubin, ztělesnění dravé síly a neúprosně dravého postupu vpřed.

Rak, sevřený ve svém krunýři, který byl zároveň jeho ochranou i vězením, se pohyboval pozpátku, jakoby mu minulost bránila pohlédnout do očí budoucnosti. Každý krok vpřed byl pro něj vlastně krokem zpět. Žil obklopen bolestí – ostré kamínky pod nohama, chladné proudy, tíha vlastního těla. Ta bolest ho nikdy neopustila. Ale on se ji naučil snášet, nečekal úlevu. Přijal ji jako stálého společníka, který mu šeptal o křehkosti života a síle trpělivosti.

„Ta zatrápená bolest,“ vzdychal často, „kdy už mě konečně opustí?“

Štika naproti tomu bolest neznala. Byla ztělesněním elegance, energie a směřování. Protínala vodu s jistotou a lehkostí. Bolest pro ni neexistovala.

„Jen slabí ji cítí,“ smála se. „Silní jdou dál.“

Ale rybník se časem začal měnit.

Voda ztmavla, ztěžkla. Na dně se usazovaly ostré, skelné úlomky, a všudypřítomný neúprosný hlad se vkrádal i do těch nejtemnějších zákoutí.

Rak, zvyklý na bolest, nezpanikařil. Tiše se stáhl do sebe, hlouběji do svého nitra, kde bolest byla důvěrně známou. Každý nový trn, který se mu zabodl do krunýře, byl jako malý učitel. Učil ho dýchat v bolesti, ne proti ní. Učil ho zpomalit, pozorovat, přijímat. A jak se Rak přestával ptát „proč“, bolest se proměnila. Už nebyla ranou – byla zrcadlem. A zrcadlo
odráželo jeho odolnost a vytrvání.

Teprve tehdy, když bolest přijal zcela – jako něco, co nemusí překonat, ale obejmout – zjistil, že se jeho krunýř zpevnil, že se už nebojí kamínků pod nohama, ani příštího rána. A bolest? Ta náhle nebyla potřeba. Opustila ho potichu. Ne proto, že by zmizela, ale proto, že už naplnila svou úlohu a on? Vyrostl. Dozrál a došel toliko kýženého klidu.
Štika mezitím bojovala sama se sebou.

Kalná voda ji mátla, potrava mizela, ostré úlomky jí trhaly kůži. Poprvé poznala bolest – ostrou, nečekanou, neuchopitelnou. Snažila se plavat rychleji, silněji, ale každým pohybem se víc a víc zraňovala.

„Proč se mi to děje?“ křičela do všech stran. Její tělo sláblo a mysl se pomalu ale jistě začínala hroutit.

Až když se nakonec naprosto vyčerpala, zastavila se. Ne proto, že chtěla – ale protože musela. A v tom tichu, v tom bezmocném klidu, si všimla něčeho nového.

Bolest nebyla jen překážkou – byla… jakýmsi pokynem. Tichem šeptající výzvou. Učila ji zpomalit, uvolnit sevření, vnímat své tělo i prostor kolem něj. Přestala s ní bojovat. Přestala utíkat. A v tom odevzdání poznala to, co Rak znal už dávno: že bolest je učitel, ne trest.

Naučila se pokoře. Naučila se, že někdy není cesta vpřed – ale dolů, nebo dovnitř. A někdy je třeba i jít zpět. A teprve když pochopila tuto lekci, bolest ji opustila. Ne proto, že by zmizela, ale proto, že jí už nemusela nic předávat.

Rak i Štika, každý po svém, prošli ohněm utrpení. Rak nalezl v tichém přijetí bolesti svou vnitřní sílu. Štika ve svém pádu našla moudrost a schopnost se přizpůsobit.

Protože bolest je krutý, avšak spravedlivý učitel. Neodejde, dokud se z ní nenaučíme vše, co nás naučit má a co se naučit potřebujeme. A pak – tiše, bez výčitek – odejde. Ne proto, že by přestala existovat, ale proto, že jsme ji přerostli a mohli jít dál bez ní vstříc dalším výzvám a zkouškám.