O škodlivosti snění

Pykämäki se jednoho dne probudil a zjistil, že je přílipka putující zažívacím traktem vorvaně.

První věc, která mu prošla hlavou, byla otázka: „...?“, když tu se odkudsi z temných zákoutí kytovcovy střevní flóry vynořil makak s bodrýma očima. „Odkdy vorvani jedí přílipky?“ zeptal se a pomalu se rozplynul v příšeří vodovodních klků.

Pykämäki se zastavil. Kolem se pomalu zhmotňovaly Otázky a proplouvajíce kolem, sotva slyšitelně šelestily. „Máme Platónovu Atlandidu brát jen jako projekci id-racionální kvazi-polarity strachu antického světa z neznáma?“ „Když spím a zdá se mi, že jsem vzhůru, a nemůžu si tedy být jist, jestli ve skutečnosti nejsem vzhůru nebo spím, můžu poznat skutečný stav věcí?“ „A co když si tutéž otázku položím v opačném stavu duality sen-realita než ji pokládám teď, jak se změní vztah mé následné odpovědi ke stavu, v jakém jsem teď?“ „Pokud nejsme s to rozeznat, zda se pohybujeme v pod- nebo nadplanckovských rozměrech, nestane se dokonale symetrická otázka ´A není to nakonec jedno?´ současně jako součást sebe samé univerzální otázkou-odpovědí v pátrání po smyslu všeho?“ „Co si o vztahu lidstva k psům myslí kapybary?“ Odkudsi se mu však stále neodbytně vracela otázka „...?“ „Odkdy jedí vorvani přílipky?“, na stromě seděl kulohlavý chápan a jeho mopslí uši se třepotaly ve větru.

„Žlutá“, napadlo Pykämäkiho a nevěděl proč. Možná šlo o zasutou vzpomínku (vlastní nebo cizí?) na cosi, co poletovalo kolem a lehce se pohupovalo v kolenou. Možná taky ty odplouvající chuchvalce a cáry mlhavýho předměstí kde kráčel a šosy kabátu mu tloukly kolem kolen. Šedivá, ne, byla to šedivá. A nevlídně zrezivělá. A pořád mu kolem hlavy bzučela: „...?“

A pak to cvaklo. „Vorvani jedí přílipky?“ A musel si odpovědět, že ne.

A najednou byl venku. Plaval ve vodě, chtěl se nadechnout, ale nevěděl, jestli přílipky mají plíce nebo žábry nebo co a nechtěl se utopit. Zadržel dech.

Pykämäki sebou házel v posteli, jak se ve spánku převaloval a snažil se nenadechnout. Pykämäki byl velmi vytrvalý a tak zanedlouho zmodral a udusil se. Pykämäki splynul s prvotní otázkou i odpovědí.

***

Mikkelsenovi se jednou zdálo, že je tatarská omáčka. Ze snu si moc nepamatoval, ale ráno měl vedle postele kýbl smaženejch jater a v nose vetknutou snítku petržele.