Jak Muhu poznával svůj kraj

Jak Muhu poznával svůj kraj

Anotace: Pověst z Tanvaldska

Sbírka: Šperky pohádek a pověstí

Krakonoš s Rampušákem odešli do svých říší a Muhu zůstal sám ve svých zelených a zasněných Jizerských horách s jejich bystřinami, rašeliništi, balvany, jeskyněmi a pralesy.

Nejdřív si chtěl duch ono území, jež bylo svěřeno jeho správě, důkladně prohlédnout. Vznášel se nad stráněmi, nad něž tu a tam stoupal kouř milířů; místy se lesem mihli divočáci a od severu k jihu přes kopce táhli zvonci a brkoslavové. Muhu zavítal do rašelinišť, kde si všiml malé narůžovělé rostlinky, rostoucí při kraji rašelinišť, rosnatky. Když na ni sedla moucha, její květ se uzavřel a rostlina mouchu pozřela. Vládce zašel i na slunečný svah Černé Studnice, kde pilní lidé mýtili lesy, aby z nich udělali úrodná pole, a snášeli kameny na hromady.

V jedné vesnici zaslechl i jakousi muziku. Pořádali tu bál – šejdovec. Muhu nahlédl do sálu, aby viděl, jak se lidé v jeho říši umějí bavit.

Spatřil muzikanty hrající na trubky a štěbenec. Tváře se jim nadouvaly a oči svítily jak baňky-vasrbutelky kristiánovských sklářů. Děvčata se roztáčela a tanečníci vesele podupávali. Duch Muhu se zalíbením pozoroval i babky na lavicích, které si mnohdy nezadaly s úsudky přísných soudců na soudních stolicích. Pivo teklo proudem a před kapelou bylo dokonce slyšet zacinkat i nějaký ten dukát.

A tu, právě uprostřed muziky, se najednou vrátil ze světa flíghornista, heligonista, pozounista a trumpetista Bořivoj Tulach. Pocházel z Radčic, a protože v Radčicích bylo Tulachů několik, dali tu každé rodině ještě jedno jméno. Tomuhle říkali Tulachů-Kalců, protože se v jejich rodině tkalcovalo. Do světa odešel s Nešajdovou kapelou, putoval s ní různými zeměmi a hrál na zámcích i na venkovských tancovačkách.

Když ho tanečníci a muzikanti zahlédli, začali křičet:

„Ať žije Bořivoj Tulachů-Kalců!“

A hned ho zvali, ať si jde s nimi zahrát. Bořík se nedal dlouho pobízet. Vzal si flíghornu, tu pak za chvíli vyměnil za pozoun a hned přešel na štěbenec, na který zahrál takovou polku, že se nikomu ani nechtělo přestat tančit. A hrál a hrál a jen občas si zašel do šenku, aby svlažil své vyschlé hrdlo. Chvílemi dal také k lepšímu nějakou historku o tom, co zažil ve světě. K ránu si řekl, že by měl přece jen jít domů.

A šel tenhle radčický muzikant pěšinou k potoku, po níž jinak chodí jedině srnky, které se jdou napít, když tu se před ním zčista jasna objevila jakási zvláštní bytost. Nebyl to ani člověk, ani vodník či lesní mužík, ale něco docela zvláštního. Skrze namodralý pláš bytosti bylo vše vidět – stromy, křoví i kameny. Dívala se na Bořivoje očima namodralýma jako safír a nohy měla zapuštěny do země, jako by to byly kořeny staletého buku.

„Jsem duch Muhu,“ řekla postava, „vládce těchto hor. Slyšel jsem tě hrát a viděl jsem, že máš dobré srdce. Rád bych se ti odměnil. Cestou domů uvidíš skalisko s jeskyní a v ní dvě panny. Jednu s plavými a druhou s tmavými vlasy. Dostat však můžeš jenom jednu. Rozhodni se sám, která se ti bude více líbit.“

To je pěkné nadělení, myslel si muzikant Bořík, ještě jsem se doma ani neohřál, a teď tohle! Ale třebaže byl dlouhou cestou a vyhráváním unaven, přece jen se na setkání s pannami docela těšil.

Postava ducha Muhu zmizela tak rychle, jak se objevila, a radčický muzikant se vydal na cestu k domovu.

U jedné strmé skály nad Kamenicí náhle zaslechl dívčí hlásek.

„Pomoz mi, muzikante,“ ozvalo se z jakési jeskyně.

Bořivoj Tulachů-Kalců odvážně vešel do jeskyně a uviděl tam dvě dívky, jedna byla hezčí než druhá. Vlasy jim splývaly do tváří, jedné zářily jako sluneční paprsky, a u druhé byly hnědé jako tmavý včelí med. První měla na hlavě přilbu, jakou nosí muži, když jdou do boje, a u nohou jí ležel meč, druhá měla vedle sebe srp, jako by s ním právě šla na trávu.

A obě byly přikované ke skále!

„Pomoz nám, Bořivoji,“ prosily ho dívky. „Zbav nás pout a dej nám volnost.“ A obě se usmívaly, jak uměly nejlépe.

Ještě nikdy v životě nebyl Bořivoj v takových rozpacích jako teď‘. Dívky jej prosily čím dál víc, a když už chtěl pouto jedné z nich uvolnit, napadlo ho zeptat se, co mu dají za to, když je pustí.

„Já ti dám to nejcennější, co mám,“ vyhrkla dívka ve zbroji, „svůj meč, abys mohl vládnout nad tímto krajem a nemusel se nikoho obávat.“

Bořivoj se zamyslel. Nabídka stát se vládcem se mu příliš nezamlouvala, a proto se zeptal dívky se srpem.

„Co dostanu od tebe?“

„Nic,“ odpověděla dívka s vlasy jako tmavý med, „já ti mohu zaslíbit jedině chudobu. Ale za tvou laskavost ti dám svou lásku.“

Poslední věta rozhodla. Bořivoj přistoupil k dívce se srpem a začal jí uvolňovat řetězy. Pak odešel k druhé z nich, vzal jí meč i přilbu a řekl: „Železo se mi hodí na radlici a rýč.“

A potom rozvázal také její pouta.

Dívka – teď už bez helmice a meče – zklamaně odešla kamsi dál do hor.

S její družkou se Bořík oženil a usadil se s ní na stráních kopce, kterému lidé – protože tam často přespával vládce těchto hor, duch Muhu – začali říkat Muchov.

Do světa už Boříka nikdo nedostal. A proč také, když měl doma hezkou a pracovitou ženu a houf hodných dětí?
Autor Petr27, 06.01.2021
Přečteno 45x
Tipy 3
Poslední tipující: mkinka, jenommarie
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Pěkné, máš na to talent a i ty o řemesle se mi moc líbí*

11.01.2021 21:35:45 | jenommarie

tak pověsti se většinou předávají z generace na generaci :)

11.01.2021 21:40:35 | Petr27

To je sice pravda, ale poutavě ji sepsat..to každý neumí:)

11.01.2021 21:41:35 | jenommarie

aha :)

11.01.2021 22:03:42 | Petr27

;)

11.01.2021 22:04:23 | jenommarie

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter