Příběh jednoho "obyčejného" smrčku

Anotace: ... troška Vánoční nostalgie ... pro děti ... i pro dospělé.

Dobrý den.

Rád bych se představil, jsem Váš „Vánoční stromeček roku 2018“. Možná se ptáte, jak se takový čestný titul získá, a divili byste se. Není to žádné přihlouplé trdlování na pódiu v plavkách před vilnými pohledy pánů kluků jako „Miss Horní – Dolní“ nebo poskakování jako při „Miss aero" To je, dámy a pánové, velice dlouhá cesta, kterou musí jeden takový smrček urazit. Vás lidí je pár, ale nás stromů je spousta, je nás ... no ... zkrátka, jak stromů v lese. A i když nám letos kůrovci dali co proto, svoje poslední slovo jsme zdaleka ještě neřekly. Ale to je úplně jiný příběh, teď se vrátíme k mojí cestě na vrchol, tedy na Jihlavské náměstí.

Prostě nás jsou spousty a stát se vánočním stromkem se hned tak některému z nás nepoštěstí. A když se to stane, je na něj hrdý celý jeho rodný les.

Narodil jsem se jako maličký bezvýznamný smrček nad Jihlavou, tedy katastrálně jsem spadal nejspíš do Pístovských mokřadů, ale to se u nás stromů až tak vážně nebere. Maminka s tátou se tyčili až k modré obloze a moji sourozenci byli všude kolem mě, kam jsem jen dohlédl. Zprvu jsem nebyl ani ničím výjimečný, nebyl jsem ani příliš velký, ani příliš hezký, ale to vše mělo teprve přijít.

V té době se do Jihlavy přistěhovalo mnoho mladých manželských párů, které našly práci v kasárnách kousek od mé rodiny. Bylo to vlastně jen co jehličí vítr zanese. Byli tak mladí a tak cizí, sjeli se sem z celé republiky a přivezli s sebou i své děti. A když ti cvrčkové přišli za svými rodiči do práce, tak jsme si společně hráli. Stavěli si kolem nás z větviček a šišek domečky pro víly, hráli si mezi námi na schovku a běhali kolem dokola. To vám byli křiklouni! A bylo kolem nás veselo a spousta smíchu. Jenže, vždycky když odešli domů, zůstali jsme sami a já se nemohl dočkat, kdy zase přijdou. Chtěl jsem s nimi trávit daleko víc času, jenže - Jak to zařídit?

Slyšel jsem, že ti lidé dostali dole v Jihlavě byty a moc jsem se tam chtěl podívat. To bych s nimi mohl trávit daleko víc času. Jak tam to muselo být krásné! A pak se to stalo. Zprvu to byl den jako každý jiný a nic nenasvědčovalo, že je to zlomový den v mém životě, ale byl. Tehdy vybrali mě, mého bratříčka a mnoho dalších malých stromečků a odnesli si nás domů. Bylo už na čase, v lese nás byla spousta a nebylo tam k hnutí. To víte, v těch nejspodnějších patrech je to boj o život. Když nás vyndali s auta, byl jsem v šoku - poslední panelák v ulici a vlastně i v Jihlavě, kolem něj, kam moje oko dohlédlo, jen pole a pole. Skoro by šlo říci, že do Pelhřimova to měli blíž než na Jihlavské náměstí, a to vím, o čem mluvím, vždyť od nás bylo na náměstí dobře vidět. Šedivé betonové sídliště bez jediného stromu. To byla ulice Zimní na Horním Kosově. Smutná, šedá. Jen beton a asfalt.

A pak nás zasadili, chodili nás zalévat a já mohl být každý den s těmi jejich cvrčky. Mohl jsem si s nimi hrát. Mohl jsem sledovat, jak rostou. Jak si hrají s kočárky, jak se učí jezdit na kole, jak sáňkují. Viděl jsem jejich odřená kolena, jejich slzičky i smích. Viděl jsem, jak šli poprvé do školy, jak jdou smutní domů, když se jim nedaří a jak běží radostně domů, když mají jedničku. Viděl jsem jejich první polibky, jejich zamilování. A stejně rostlo i město, všude kolem rostly domy jak houby v lese. Asfaltové stuhy silnic naši ulici připoutaly těsněji k městu a lampy pouličního osvětlení svítily do noci jak navlečené korále. Ale ani já jsem nelenil a stále rostl. Za pár let jsem nahlédl do bytů v prvním patře a pak do těch dalších. Dnes už vidím do všech a na všechno to hemžení koukám pěkně zvršku. V mé koruně si postavily hnízdo i hrdličky.

Pak děti vyrostly v krásné mladé lidičky a odstěhovaly se a vídám je jen, když přijedou za svými rodiči. Mnozí se vdali či oženili a mají stejné cvrčky jako byli oni, když jsem je před lety poznal. A tak jsem tu sám, strašně sám. Bratříčka už skáceli a s těmi namyšlenými japonskými sakurami si ale vůbec nerozumím. Přes domy vidím na kopce kolem Jihlavy a mávám svým rodičům.

A pak mi to přišli říct - bude ze mě „Vánoční stromeček roku 2018“! A já zase budu mezi spoustou dětí, i když jen na chvilku. Na jedny jediné Vánoční svátky. A za to mi to stojí!

Tak se na mě přijďte všichni podívat. Budu na Vás čekat.

                                                                                                     Váš smrček.