Král Krutohlav Kolikátý zemřel

Král Krutohlav Kolikátý zemřel.

A tak si dal předvolat své dva syny a takto k nim pravil: „Milý Bujane, je potřeba, abys převzal vládu nad touto zemí. Ale není to tak lehké, jak by se zdálo, snadno padne kosa na hrnec.“ Pak se na chvíli odmlčel a už nezačal.

Bujan se trochu zmateně rozhlédl. Všichni jeho bratři stáli zaražení jako blechy v kožiše. A tak popadl velkou kusovici, se kterou chodil kusat trávu do polí a holky na zábavu, a vyrazil do polí (vyrazit na zábavu mu přišlo jako úplná pitomost, protože byla středa ráno).

Šel a šel, až došel na špičatý vrch. Tam ležela loďka a ve větru se lehce houpala na vlnách.

Usedl do loďky a vtom slyší tenký hlásek: „Jezte pestřce!“

Promnul si levé ucho, jestli slyší dobře, poposedl v loďce a zabral vesly.

A zase: „Peztřce jeste!“

Promnul si pravé ucho a uviděl malého mužíka, jak stojí na dortu loďky.

Promnul si obě oči a uslyšel mužíka, an praví: „Jer úklv chývid edk mat, jed uotsec es jed!“

Bujan zalitoval, že si s sebou nevzal zrcátko, aby si tu řeč pozpátku přečetl, a tak se nikdy nedozvěděl, co mužík v tu chvíli pravil.

Mužík se viditelně chvíli vztekal jako voda na rybníce, ale když viděl, že mu to není nic platné, sedl si na příď a házel perly sviním. Svině chvíli splývaly, pak ale postupně vystoupaly k hladině a s hlasitým puknutím popraskaly.

Mezitím les trochu prořídl a v dálce se objevilo slabé světýlko.

Bujan si povýšeně odfrkl.

Teď Bujana na chvíli opustíme, protože ve vedlejším království zatím princezna Karosárna Pátá předla Liberec. Předla, pak se dlouze zadívala z okna a nyvě vzdychla. A to je asi tak všechno, co se o princezně dá říct.

A jsme zpátky u Bujana vprostřed hustého hvozdu. Jak jsem psal, v dálce slabě zabliklo světýlko. Bujan k němu vyrazil mocnými doušky a mužík pomáhal tak, jak malí mužíci umějí, tedy nijak.

Po chvíli už Bujan supěl travnatým břehem, dlouhé stvoly se skláněly před jeho výsostí, ale Bujan se ne a ne probrodit alespoň kousek blíž ke zdroji toho světla mihotání.

„Sem se zasek v ňákým časovaným smyčci?“ přemítal Bujan nahlas.

„Tak se podívej,“ děl mužík, který se mezitím změnil ve ztepilého koně, a ukázal mu k nohám.

Bujan nechápal: „Co tam vidíš, skrčino?“

„Obul sis boty obráceně, Bujóne, ty kujóne, levou na pravou!“ popadal se za břicho skřet přeměněný v oře.

Bujan pohlédl na svoje nohy a vůbec je nepoznával. Měl cizí nohy!

Ale boty byly jeho, uklidnil se. Jen byly úplně obráceně, podrážkami nahoru.

„Jsi hlupoň komoň!“ odsekl a lichokopytník zmizel.

A tak se Bujan vydal v dál.

Ale samotnému se mu nějak nechtělo. Šlo se smutně, bez nezávazného pokrafání s přítelem, to se jde vždycky těžko.

Kdyby tu tak ten hrozněj skřet zase byl, pomyslel si Bujan, to by se šlo veseleji.

„Šak sem tady, Bujóne,“ zaržál za ním skřet a frknul mu do tváře.

Bujan se usmál pod obočí a nenápadně radostně zašlapal vodu.

A tak jim cesta vesele ubíhala.

A ubíhala.

A u-b-í-h-a-l-a.

A u...

Bujan seděl na kameni a díval se do dáli. Zmocňoval se ho pocit marnosti, a protože tenhle pocit nesnášel, tak byl vzteky bez sebe.

Skřet si sednul vedle něj a houpal nohama do rytmu vanoucího větru.

„Co je, Bujóne?“ otázal se nevinně.

Bujan seděl, pak přehryzl stéblo trávy, „nevim, přijde mi to všechno na prd. Jsem na cestě do světa už několik tejdnů a ještě jsem vůbec nenahlídnul, jak se postarat vo vlastní zemi, aby, jak pravil můj umírající otec, nepadla kosa na hrnec.“

„A otecko ti říkal, že se máš vydat do světa?“

„No... vlastně to neřekl, ale měl jsem za to, že to říct chtěl.“

„A neměl bys dělat to, co ti řekl, a nedělat to, co ti neřekl? A neměl bys nedělat to, co si myslíš, že ti řekl, ačkoliv ti to nikdy neřekl, ale chtěl ti říct něco, co ti neřekl, a ty netušíš, co to bylo a proč to neřekl?“

Bujan seděl na kameni a díval se do dáli. Ne, že by to pochopil, od toho byl ještě h-o-d-n-ě daleko, ale minimálně mu už tohle došlo:

„Tak, skřete, a jde se domů.“

„Jmenuju se Létomír,“ řekl skřet, „to kdyby ses chtěl zeptat, Bujóne.“

A vyrazili domů.