ŠTOCHLOVÉ

Anotace: ( Asi ve druháku na gymnáziu jsme od naší češtinářky dostali za úkol vymyslet příběh o tom, jak vzniklo naše příjmení. )

Sbírka: Povídky korálkových časů

Bylo nebylo jedno malé malebné království zvané Čechy. A v tom království vládl jeden starý moudrý král. Dobře se staral o své panství, měl rád své poddané a oni měli rádi jeho. Tento stařičký král měl také krásnou mladou dceru Adélku, která měla už čas na vdávání. Ona však byla velmi vybíravá nebo se vdávat nechtěla, to už není přesně známo, ale všechny nápadníky odmítala, odháněla jak jen se dalo. Starý král z toho byl smutný, měl starosti o to, jestli svou dceru špatně nevychoval. Také se bál, že když to takhle půjde dál, nezbyde na světě jediný princ, který by si byl ochotný princeznu vzít a království nebude mít po jeho smrti svého krále. Jednoho dne za princeznou zašel do komnaty, aby si s ní o tom promluvil. A proto, že to byla dcera svého otce vzala si k srdci to, oč jí otec prosil. Slíbila tedy, že se vdá. Měla ovšem jednu podmínku. Vdá se jedině když se objeví princ , který jí netradičně a originálně vyzná lásku. Tak, jak to nikdy nikdo ještě neudělal. Král byl rád, že dcera dostala rozum a nechal tuto výzvu vyhlásit v království i v okolních zemích. Zpráva se roznesla rychle a roznesla se po celém světě, protože princezna byla krásná a za ženu ji chtěl každý. Možná také proto, že král slíbil nejen princezninu ruku, ale také královskou korunu a půl království k tomu. Do království se začaly hrnout davy mladých princů, krásných i ošklivých, smutných i veselých, starých i mladých. Nikdo však nevymyslel žádné originální vyznání. Takové, které tento svět ještě neslyšel. Když už to vypadalo, že žádný z nich nic kloudného nevymyslí a princezna si nikoho nevezme, objevil se v tomto království jeden cizí princ. Přišel z daleké země Anglie, kde se mluvilo cizím jazykem. Do princezny se zamiloval na první pohled a aby ji mohl vyznat lásku, musel se učit české řeči. Na námluvy však musel jít brzy a ještě neměl moc velkou slovní zásobu. Když na princeznu promluvil, rozesmál ji svým roztomilým přizvukem. Princ chtěl Adélce vyznat lásku, ale náhle začal být nervózní a nemohl si vybavit všechna slova, která se před pár dny naučil. Začal koktat, zadrhávat se, červenat. To se ovšem princezně líbilo, protože zatím každý princ působil tak sebejistě, že to hezké nebylo. Princ chtěl princezně říct, jak hodně ji mluje, ale stále ještě si nevybavil ona slova, proto začal improvizovat. Slova se mu vybavovala v jeho řeči, kde se milovat řekne love. Aby tomu však princezna rozumněla, chtěl alespon množství vyjádřit česky. Jediné na co si vzpomněl v češtině byl stoh slámy, protože stohy bývají vždycky ohromně velké. Proto předstoupil ještě blíže před princeznu a řekl : „ Pjincezno, já tě stoh love.“ Princezna se začervenala, vyskočila a vykřikla :“ Ano! To je oroginální, to je ono. Ano, toho si vezmu. To je ten pravý.“
No a než se všichni nadáli konala se velká svatba. Velká a krásná, o které se opět mluvilo po celém světě. Při této svatbě spojili svoje životy jedna česká princezna a anglický princ, ale také vzniklo něco, co pro budoucí generace mělo veliký význam- příjmení. Adélka chtěla, aby toto originální vyznání vstoupilo do ději, a tak se od toho slavného dne jmenovalo Stohlovi. Postupem času to čeští lidé počeštili, aby se to lépe vyslovovalo a vzniklo přijmení Štochlovi.