Kouzelník

Anotace: Věnováno Lásce a inspiraci, která mě provází při pohledu na hvězdnou oblohu.

„Miluji tě,“ přiznal jí.
„Co prosím?“
„Miluji.“
„Opravdu?“
Chlapec se usmíval a s dychtivýma očkama očekával dívčino vyznání. Cítila k němu stejnou náklonnost jako on k ní od doby, co jí poprvé uviděl bezbranně stát před tolika lidmi a červenat se jako princezna v nesnázích?
Zahihňala se. Jeho princezna se hihňala a nakonec usmála úsměvem, na který nikdy sám nezapomene. Vyhnula se odpovědi, ale on ji odpustil. Znamenalo to, že jeho city přijala?
S pohledem upřeným na její tvář zmateně přemýšlel, zda svou princeznu nevyplašil.
„Utrhl jsi mi hvězdu?“ zeptala se znenadání a prolomila mlčení, vyplněné jeho vyplašenými myšlenkami.
Zmatený chlapec její otázku nechápal a ona se smíchem nakonec změnila téma, ale chlapcovy myšlenky byly ještě zmatenější.
„Dobrou noc,“ zašeptala nakonec a se sladkou něžností úsměvu na rtech zavřela oči a usnula.
Odvezl svou princeznu domu a sám pak celou noc přemýšlel, co tím jen myslela. Měl by jí snad darovat hvězdu? Ale vždyť to přece nejde, jen tak utrhnout hvězdu z noční oblohy a darovat ji milovanému člověku. To by pak na obloze žádné hvězdy nezbyly a která krása by pak vyplňovala temnotu noci?
Následující dny svá vyznání opakoval a ona se pokaždé ptala na to samé: „Utrhl jsi mi hvězdu?“
Když se ji na její otázku zeptal, jen poněkud sklesle sklopila zrak a nakonec se s mírným úsměvem vyhnula odpovědi.
Jednoho dne, když mu položila tu samou otázku, řekl jí:
„Složil bych ti tisíce písní, jež by opěvovaly tvou krásu. Postavil bych ti palác vlastníma rukama, takový, který nikdo na světě nemá, ochraňoval bych tě po celý svůj život, aby nikdo nezneužil tvou křehkost a nakonec bych obětoval vlastní život pro ten tvůj... Ale hvězdu ti nikdy utrhnout nedokážu. Omlouvám se, princezno, myslím, že nikdy nebudu hoden tvojí Lásky.“
Tentokrát princezna nesklopila zrak, ale podívala se mu přímo do očí. Viděla v nich ušlechtilost a bezelstnost citů, jaké si jen těžko může představit člověk, který pohled do takových očí nikdy nezažil.
Jak mohla být tak slepá a nevidět ten úsměv, který má pokaždé, když se na ni dívá?
Ano, byl to on, její kouzelník z dětských her na hledání prince. Její nejlepší přítel, kterému vyznávala od malička své city, když večer ležela v posteli a snila o něm ve svých snech. Pokaždé vypadal jinak a nikdy si jeho tvář po probuzení nepamatovala, teď se ale její dětské sny a představy utvářely a ona před sebou konečně viděla jeho tvář.
„Zamilovala jsem se do tebe přece už tenkrát,“ zasmála se dětsky a něžně ho pohladila po tváři.
„Tenkrát, když jsem poprvé uviděla padat hvězdu, protože něžný kouzelník ji utrhnul z nebe a schoval si ji pro mne, až mi vyzná svou Lásku. Bylo mi jedenáct a už jsem věděla, že jsi můj kouzelník se srdcem, které mi daruje jako svou schovanou hvězdu, vezme mě za ruku a políbí pod hvězdnou oblohou. Jen jsi byl jako neznámý stín a já si několikrát myslela, že už jsem tě našla, jenže jsem se mýlila a nakonec zklamala. Odpustíš mi?“
Ještě než to dořekla, chlapci se po tvářích skutálela první slza.
„Nemám ti co odpouštět,“ zašeptal a pevně ji objal, tak jako nikdy předtím, neboť věděl, že její slova si bude pamatovat navždy.
„Miluji tě, kouzelníku,“ odpověděla mu a láskyplně mu utřela slzy z obličeje.
A když ji pevně vzal za ruku a políbil pod noční oblohou plnou hvězd, uvědomila si, že pro ni už lepší život než po boku něžného kouzelníka není, stejně jako už neexistuje jiný princ z pohádky ani větší láska než ta, kterou se rozhodla dát právě jemu.