ANDĚL S VOUSKY

     Asi 10 km severně od města Znojma (v nadmořské výšce 220m), po obou březích řeky Jevišovky, se rozprostírá obec Plaveč. V ní žil, v jedné malé místnosti s kočkou, chudý starý muž, který byl velice churav – laskavý člověk, ale spíše dezorientovaný – „Můj Bože,“ říkal si, „jsem churav a pracovat nemohu, jedině vyprávět příběhy.“

     Jednoho rána, když vstal a pohlédl k oknu, krve by se v něm nedořezal. Kolem něj lítal černý mrak much. Držely se u rámu, jako by byl kouzelný. „Dejte pozor! Leťte pryč!“ upozorňoval je. Ale odehnat je nedokázal.

     „Mohli bychom je pozorovat a chňapat po nich,“ navrhla kočka.

     Nějaké mouše se podařilo dostat se mu do vousů a tam bzučela. „Bzz bzz bzz…“ I nechal je být a šel spát.

     Druhého rána, když ho sluníčko vzbudilo – plesk, plesk, plesk – přistoupil k oknu a krve by se v něm nedořezal. Mouchy popadané kolem rámu. Jenom ta v jeho vousu šoupala vesele nožičkami.

     „Pro lásku boží!“ zvolal. Sundal čepičku a mlčky postál, v domnění, že jsou mrtvé. Když zamával rukou, náhle vzlétly. A hned začaly do sebe narážet, motaly se a padaly, třepaly bezmocně nohama.       Srdce mu nad těmi nebohými tvory žalem usedalo. „Udělám lépe, když se je pokusím zachránit,“ pomyslel si. Vzal kulatou krabičku a jednu mouchu do ní setřepal. Zavřel krabičku a odnesl ji daleko za humna. „Chceš-li mi udělat radost,“ povídá jí, „tak leť!“

     Moucha ožila a najednou plná energie vzlétla a zmizela ve vysokém travním porostu.

     Zajásal. Poklusem se vrátil k oknu a do krabičky setřepal další mouchu.

     Kočka přihlížela, seděla tichounce a čistila si srst. Jak se sluníčko začínalo klonit k obzoru, rozhodla se, že strčí hlavu pod uschlý pařez, aby se na to nemusela dívat.

     Celý den trvalo, než je všechny zachránil. 61 muších životů!

     Kočka zavrtěla vesele ocasem. Vylezla zpod pařezu a vyválela se v trsu rozkvetlých pampelišek.

     Únavou upadl do hlubokého spánku. Uviděl usmívajícího se anděla. Musel to být jeho anděl, protože měl na čele napsáno: Chudý starý churavý muž. Lehounce se dotkl prstem jeho hlavy a rozjařeně zabzikal. I pomodlil se k Bohu: „Děkuji, že jsi mi je pomohl zachránit!“

     Kočka mezitím nasbírala pár myšek a nanosila je do světnice. „Ach, ten přerostlý starý kocour,“ pomyslela si, „rozumu moc nepobral, musím o něj pečovat a chránit ho!“

     Právě se mu zdálo, že se proměnil v mouchu, s křídly a sosáčkem, svobodně létal a blaženě pobzikával.

     Dalšího rána, když už si sluníčko začalo šeptat: „Proč nevstává? To se tak ožral vlastní radostí?“ se probudil a přistoupil k oknu. A krve by se v něm nedořezal. U okna lítalo dvakrát více much, než včera. Bzikaly kolem rámu, nedokázaly se od něj odtrhnout a odletět.

     Srdce mu zaplavila lítost. „Mouchy, zase mouchy...“ hořekoval, „to je asi nějaké prokletí, kterému nerozumím? Nemám už sílu vás zachraňovat...“ zašeptal a dal se do pláče. „Panebože, prosím, pomoz!“

     Ale bylo ticho. Žádná myšlenka, žádné vnuknutí.

     Přitulila se k němu a čumáčkem ho pošťuchovala, ale při nejlepší vůli ho nedokázala utěšit.

    „Je to moje vina…,“ plakal, „vyrobil jsem začarované okno!“ Nedokázal se jen tak klidně dívat, protože – jak už věděl – dalšího dne mouchy bude čekat potupná a pomalá smrt vyčerpáním. Srdce měl už jako z kamene při vědomí toho, co musí udělat. Sestrojil lapací past ze směsi cukru, jablečného octa a piva, do které mouchy popadaly a sladce utonuly.

     Ležel nehybně v posteli s mokrým hadrem na čele. „Zachránil jsem jeden den 61 much,“ štkal, „a dalšího dne jsem jich dvakrát tolik zabil…“ Vyskočil – mávaje hadrem – rázoval po světnici a tloukl hlavou do zdi. „Jsem blázen!“ kvílel a kočka mu dávala za pravdu. „Jak s tím mám žít?"

    „Věděla jsi,“ blábolil, „že je raději všechny zabiji, než abych musel nečinně přihlížet?“ Skákal po posteli, plazil se pod stolem.

     Nevěřícně ho sledovala a poslouchala všechny ty podivuhodné dedukce.

     Usoudil, že není v jeho moci zachránit kohokoliv, včetně sebe. Vydal ze sebe děsný skřek. Zpola šílený vyběhl ze světnice ven a obrovskou silou si vrazil do srdce plaňku z plotu. Jak z něho vyprchal život, šeptal si: „Mouchy… mouchy...“

     Přiskočila k němu a plaňku mu ze srdce drápy vyrvala. „Au, mňau!“ šlehla po něm divoce planoucíma očima. „Prokaž mi laskavost a vyser se na to!“ rozzlobeně prskala, „mouchy jsou mrtvé – pokoj jejich duši – ale ty již nezdvihej ruce proti nim, ni proti sobě! Je jich bez počtu, a tvým údělem není býti oháňkou na mouchy!“

     Díval se na ni s úžasem. Náhle byl tak malý, že se jí schoulil do kožichu. „Lilly,“ zašeptal hláskem tenkým jako myší ocásek, „ti tam nahoře ani hubu neotevřeli, ale ty jsi mě zachránila... anděl s vousky!“

     Protáhla si hřbet a podívala se mu zpříma do očí. „Dala jsem ti své srdce,“ pomyslela si, „teď už je navždy tvoje a nemůžu si ho vzít zpátky.“ Láskyplně ho olízala. „Víš, i když jsem přece jenom kotě, mňau – s ocasem, vousky a tlapkami, jsem tady – vždy budu – hlavně pro tě, láska pohne sluncem i hvězdami...“

     Pevně rozhodnuta, že už nedopustí žádná šílenství, vyskočila a tlapkou otevřela okenice, aby mouchy mohly odletět.

     Utřel si nos – lehce zmaten – a zvolal: „Na mou věru, jaká chytrá kočička!"

     Zavřela oči. Čekal patrně celou dobu na to, až ho přijde zachránit. Procítěně zabrnkala předními drápky o zadní a vydala zvuk, jako když Billie Joe Armstrong hraje na kytaru.

 

     Když anděl z nebe sestoupí

     A sejme z tebe všechen hřích

     To štěstí, zdá se, si jinde nekoupíš

     A nevyčteš ho ani z knih

     Pak s láskou tlapkou kočičí

     A strach si prostě odfičí, haleluja

 

     Haleluja, haleluja, haleluja