Zlatohlávek

⊱༺༒︎༻⊰ 

Pro mě dodatečně, jako autorka, bych zde ráda ponechala pár slov k mému vnitřnímu významu díla. Obecně, stejně jako mé předešlé povídky, které vychází z mých vlastních zkušeností, vlastností nebo myšlenek, tak i zde jsem čerpala z vlastních zážitků. A především tenhle příběh se dotýká nejvíce toho kdo jsem. Vložila jsem sem vlastní smutek a nesmíření se s tím, že minulost a určité momenty se nevrátí — stejně i tak nemožnost je napravit či změnit.

Ať už nakonec z mých vzpomínek vznikla jen interně alegorická povídka (nebo pohádka pro větší), mají možnost tyhle chvíle plynout a přebývat v literárním textu, do kterého se mohu vracet a krátce v daných časech opět být. Jen nikdy nebudu mít bohužel stejnou možnost, jakou jsem dala hlavnímu hrdinovi příběhu.

⊱༺༒︎༻⊰ 

I.

     Ačkoliv zlatohlávek patřil mezi denní brouky, zalézal většinou během dne, kdy bylo nejkrásněji, do své díry. Celý den prospal, anebo se jen převaloval na posteli, kde se ztrácel ve svých snech. Moc ven nevycházel. Jenom když ho známí přemluvili na společnou akci, nebo výjimečně, když už potřeboval změnu ve své stálé rutině.

     Probudil se těsně před večerem, a ještě nějakou chvíli se válel v posteli. Zamotal se do své peřiny, a užíval si měkkého pohodlí. Nechtělo se mu moc vstávat. Den co den byl stejný, a nijak zvlášť se neměnil. Vstal z postele, najedl se, sednul na křeslo, pak na postel, pak zase na křeslo — a až poté vyšel ven.

     Usadil se do klidné trávy, kde se před ním rozprostřela noční obloha. Slunce už dávno zapadlo, a obloha se začala zatemňovat čím dál víc.

     Podíval se do boku. Zdálo se mu, jako by tam blikalo světélko, které se k němu matně blížilo. Připadalo mu, že k němu kráčí hvězda samotná, která zrovna spadla z oblaků a dopadla na zem. Zlatohlávek strnul v bázni: „Kdo je tam?“ oslovil se strachem v hlase údajnou hvězdu. 

     Světlo se k němu tichými kroky přiblížilo natolik, že už zlatohlávek mohl vidět něčí siluetu.

     „Promiň, že jsem tě tak vyrušila,“ omluvila se světluška. „Vyděsila jsem tě?“

     Zlatohlávek si oddychnul. „Tak trochu. Nečekal jsem, že by tu ještě někdo byl.“ Poté od ní odvrátil tvář, a vzhlédl k nebi nad sebou.

     Chvíli tam světluška postávala. Váhavě na něj hleděla, a pak spustila s odhodláním:

„Když už jsem tě vyrušila, na chvíli si k tobě přisednu. Stejně jsem si potřebovala odpočinout,“ usadila vedle něj na zem.

     Zlatohlávek se podivil a otočil se překvapeně na světlušku. Neočekával další společnost při jeho obvyklém pozorování nočního nebe.

     „Chodíš sem často?“ zeptala se náhle.

     Nestávalo se mu, aby se s ním někdo cizí dával do řeči, a tak nevěděl, jak reagovat. „Cože?“

     „Sem, na tohle místo. Jestli sem chodíš často,“ zopakovala otázku. Poté si ho prohlédla pečlivě. „A nejsou zlatohlávci spíše denní brouci?“ dodala. „Neměl bys jít už spát? Nejsi unavený?“

     Pod tolika otázkami netušil, na co odpovídat dřív. Jen na ni němě zíral, a nevěděl moc, co povědět. Pak se trochu vzpamatoval a odpověděl zdrženlivě. „Chodím tu přemýšlet… Je tu hezky.“

     „Hezky,“ koukla nad sebe. ,,Je tu moc hezky v tuhle dobu. Také to mám ráda. Víš, já hodně cestuji,“ nahnula se blíže ke zlatohlávkovi. Všiml sis někdy, že v různých oblastech se hvězdy mohou zdát jiné?“

     „No…,“ zlatohlávek znejistil. „Nevím, asi ano. Chodívám jen sem a —“

     „— Koukej!“ drcla do něj a vyšvihla rychle končetinou nad sebe. „Padá hvězda!“

     Zlatohlávek polekaně nadskočil, překvapený jejím náhlým výkřikem. 

     „Ale je škoda,“ povzdechla si tužebně, „že je to vždy tak nakrátko. Víš, na svých cestách jsem potkala jednu můru, takovou už starou, a velmi hezky mi vypravovala o hvězdách, které se rychle míjejí po nebi. Věřila tomu, že hvězdy nám umí naslouchat, a tak jim každou noc vyprávěla své starosti i radosti. To je pěkné, ne? Každá hvězda, která proběhla rychle oblohou, je zde, aby posbírala naše tužby a přání, které dokázala proměnit časem ve skutečnost. Jak jsem už zmiňovala, byla to starší můra, a postupně začala přicházet o zrak, a tak si často přála, když hvězda před ní proletěla, aby mohla opět vidět tak jako kdysi.“ Světluška ustala v řeči, a pohodlněji se zapřela končetinama o zem, aby se kochala výhledem.

     Zlatohlávek moc nevěděl, jak reagovat. Možná by byl i raději, kdyby světlušku neoslovil, a nebyl v téhle situaci, ale přišlo mu nezdvořilé jí nic neříct. „A ty,“ promluvil nejistě, „kdyby sis mohla přát cokoliv a vyplnilo se to — co by to bylo?“

     Světluška se zamyslela. „Nejspíš nic.“

     „Nic tě nenapadá? Tobě nic neschází?“

     „Myslím si, že ne. Nemám si na co stěžovat. Obyčejně cestuji, poznávám nová místa, nový hmyz. Získávám od nich různé příběhy, které pak šířím dál. Vždycky si seženu něco k jídlu nebo k pití. Spím pod širým nebem, kde obdivuji hvězdy, jako si teď doposud obdivoval ty. Nemyslím si, že by mi něco scházelo. Co ty?“ otočila se na zlatohlávka. „Jaké by bylo tvé přání?“

     Zahleděl se před sebe do trávy. Chvíli mlčel. „Moje přání?“

     „Ano, tvoje přání,“ usmála se.

     Dlouze váhal. Je spousta věcí, které si můžeme přát, a po kterých se dá toužit. Jak je pak možné si ze všech těch možností vybrat jen to jediné jemu nejbližší. Při jeho dumání začal vzpomínat. Napadla ho jedna věc, jedno přání, které by mohl mít, ale nevěděl, zda-li ho říct nahlas. Podíval se na světlušku, která trpělivě seděla vedle něj a čekala na jeho jediné slovo.

     „Asi to je taková hloupost,“ zamumlal hledíc do země.

     „Poslouchám,’’ řekla se zájmem světluška. „Pokud to je něco, co si opravdu přeješ, tak už to z tvého pohledu hloupost být nemůže.“

     Zlatohlávek se více schoulil do sebe. „Víš já… ani nevím, kde začít.“

     Přisunula se k němu blíž a trpělivě čekala, až se jí svěří. 

     Povzdechnul si, a pak po malé pauze pokračoval. „Nevím, jestli by to bylo opravdu přání, které bych si přál nejvíce. Ale přál bych si mít možnost vracet se do určitých momentů svého života. Prožít některé věci znovu. Mít možnost tam zůstat, jak dlouho chci. Možná se už ani nevracet. Mám pocit, že mě stejně v životě nic dobrého nečeká, jako tehdy. — Ale tam. Tam to bylo jiné.“

     „Tam?“ zaujalo naslouchajícího.

     „Přál bych si tak moc jít zpátky. Jsou to všechno sice jen obyčejné věci. Nic velkolepého. Malé momenty, co už jsou dávno ztracené časem. Ale pro mě… Pro mě to znamenalo mnoho, víš? Nedokážu ani slovy popsat, jak moc mi to schází. Chci v nich znovu být.“ Chvíli se odmlčel.

     „Co jsi naznačil tím slovem, ‘tam’? Na co si myslel?“

     Zlatohlávek neodpovídal a jen hleděl před sebe na zem.

     „Hm?“ zaťukala mu jemně na krovky světluška.

     „Co?“ polekal se.

     „Co jsi myslel tím, ‘tam’? Kde by jsi chtěl znovu být?“

     „Já to neřekl?“

     „Ne. Jenom stále hledíš do prázdna a mlčíš. To děláš často?“

     „Asi. Nevím. Promiň. Nějak jsem si už zvykl na to, že trávím až moc času sám ve své hlavě a někdy zapomenu reagovat na ostatní.“

     Chvíli na něj tiše hleděla, jako by se mu snažila porozumět. „To nevadí. Tak co jsi tím myslel?“

     Zlatohlávek si povzdechl. „Myslívám často na takové chvíle, které už byly. Znal jsem vážku. Stále se mi vrací na mysl určité momenty a útržky s ní. Kdykoliv jsem mohl trávit s ní čas, cítil jsem se šťastný. Naplňovalo mě, když jsem ji viděl šťastnou. To je vlastně vše, co jsem si pro ni kdy přál.

     Rád třeba vzpomínám na naše krátké procházky. Párkrát jsem ji dobíhal, což bylo trochu úsměvné, protože jsem ji chtěl zastihnout samotnou, když poletovala okolo jezera. Když jsem byl blízko, otočila se na mě a usmála. Obvykle jsme se často nebavili, ale u toho jezera alespoň ano. Sice jsem neměl toho moc co říct, ale rád jsem ji obdivoval opodál, jak při jejím letu nad vodní plochou přes její kmitající jemná křídla pronikaly paprsky jasného slunce, které na povrchu hladiny vytvářely třpytivé odlesky.

     Když jsme byli někde s přáteli, držela se opodál. Já kdybych se neostýchal, přišel bych za ní a dal se do řeči. Ale strach mě táhl zpět, a tak jsem se alespoň pohyboval poblíž. Vždycky, když se událo něco vtipného, ohlédl jsem se na ni, abych ji mohl zachytit se smát. Ani jsem se tolik nevěnoval tomu, co se odehrávalo kolem mě, nebo čemu se vlastně smějeme. Mě dělalo šťastným, že je šťastná ona. A ten pocit mi stačil.

     Mám třeba takovou oblíbenou vzpomínku. Taková hloupost, ale… Jednou jsme ve skupince trávili čas venku. Přátelé se rozprchli a zbyli jsme jen my dva. Byl jsem rád, že jsme vzácně opět sami, ale nevěděl jsem, co dělat. Ona vzala ze země povalující se malý kámen a začali jsme si ho mezi sebou přehazovat. Zavládalo tam především ticho, které mi ani tak nevadilo. Jen sem tam jsme prohodili pár slov, nebo se zvučně zasmála, a já s ní mohl sdílet stejný zdroj radosti. Sebrala mé myšlenky na okolní svět, a snad poprvé vnímal pouze přítomnost. Existoval jsem jen já, ona, a kámen, který jsme si házeli mezi námi. Všechno ostatní se rozplynulo. Chtěl jsem jí toho tolik říct, ale ve strachu, že bych náš dokonalý moment narušil, jsem pouze mlčky dál s úsměvem na tváři hrál dál. Toužil jsem navždy zastavit čas a zůstat s ní. Byl to jako sen, ze kterého se nechci probudit.

     Ale zmizela. Dlouhé roky jsem ji neviděl, vlastně ani nikoho z přátel, a nevím, kde se nachází. Strašně mi chybí vše, co jsem s ní prožíval. Jaké pocity jsem cítil kolem ní. Ani jsem jí o tom neřekl. Tak moc si přeji vrátit čas a prožívat vše to hezké znovu a nemusel se už nikdy vracet do doby, která nastala potom. Bolí mě, že z toho všeho vznikla jen vzpomínka, kterou nikdy nebudu mít šanci prožít. Chtěl bych zpět —“

     Zlatohlávek se zadrhl, aby si mohl utřít slzy, které se mu začaly lesknout v očích. Mlčel. Nechtěl už raději mluvit dál. Bolelo ho vzpomínat, ale stále to byla jediná věc, které se ve svém životě věnoval. Vracet se v myšlenkách tam — kde už nemohl být. „Ani vlastně nevím, proč ti to tady celé říkám.“

     Opět nastalo dlouhé ticho, a oba dva pouze naslouchali, jak si vítr něžně hraje s okolní trávou. 

     Světluška netušila jak navázat. „Slyšela jsem…,“ promluvila do ticha, „že existuje hvězda, na které je hmyz šťastný.“ 

    „Šťastný?“ 

    „Tedy alespoň mi o ní někdo vyprávěl. Nikdy jsi o ní neslyšel?“

    „Ne,’’ utřel si slzy. „O takové jsem nikdy neslyšel.“

    „Kdysi mi někdo povídal, že by na nebi měla zářit překrásná hvězda, která vyniká mezi ostatními. Údajně to ale není hvězda, ale místo, kde není smutek ani trápení. Každý by tam měl naleznout úlevu od všeho, co je na zemi tíží. Každou noc se otevírá vchod na nebi, který je dostupný pro všechny, kteří se tam rozhodnou vydat. Moc si ten příběh kolem toho podrobně nepamatuji, ale i tak je to moc hezká myšlenka, nemyslíš?

     „A proč mi o ní říkáš?“ otočil se na ni zlatohlávek nechápavě. „Jak to souvisí s tím, o čem jsem povídal?“

     „Nevím,“ ohradila se světluška. „Zrovna jsem si na ni vzpomněla při tvém vyprávění a chtěla jsem ti zvednout náladu tím, že tě navedu na jiné myšlenky.“

     Zlatohlávek vzhlédl opět ke hvězdám. „A nemohla by to být tamta hvězda?“ ukázal nad sebe.

     „Možná,“ zaklonila se hlavou k nebi, a očima zamířila k té největší. „Nikdy jsem se ji nepokoušela hledat, takže to nemohu potvrdit, ani vyvrátit. Jsem spokojená tak, jak jsem. Nepotřebuji nic víc ke svému štěstí.“

     Zlatohlávek pomalu sepnul končetiny k sobě, jako kdyby se vzdálil od své naděje. Byl více zamyšlený, než když se dal prvně se světluškou do řeči.

     Všimla si, že mu moc svým příběhem nezlepšila náladu, ale netušila, jak mu nejlépe poradit. „Ale mluvil jsi o ní moc hezky.“

     Zlatohlávek svěsil opět hlavu. „To jsem vždycky mluvil hezky. Ale k čemu mi to je, když má slova neslyšela.“

     Chvíli se na něj se soucitem zahleděla. „Rozumím tomu, proč tě to tak moc trápí, ale přijdou nové věci, nový hmyz. Život přeci nekončí v minulosti, ne?“

     „Život sice neskončil, ale cítím se tak. Cítím se tak už dlouho. Nechci nic nového. Přeji si zpět jen to, co bylo. A to, že je to nemožná touha mě vnitřně zabíjí.“ Poté si po chvíli stoupnul a opustil své místo vedle světlušky. Vnímal se nepochopeně, a neměl slova, která by chtěl dále sdílet, a tak se beze slova vydal pryč. 

     Ta na něj překvapeně hleděla z jeho náhlého odchodu. Volala na něj, ale nedostalo se jí žádné odpovědi. A tak usoudila, že už byl moc unavený, a odešel, se zapomenutím na rozloučení, spát.

     V moment co se vrátil do své díry, rozvalil se na postel, kde se nechal užírat vlastními představami nad tím co ztratil.

II.

     Probral se až těsně před západem slunce. Ležel. Hlavou se mu promítaly myšlenky na včerejší setkání. Přišlo mu to skoro jako sen. Už si ani nebyl jistý, jestli se mu to zdálo, nebo se to opravdu stalo. Ale příběh o hvězdě, kde by mohl být šťastný, ho zaujal.

     Když se rozhodl vylézt z díry, byla venku hluboká noc a mohl opět vidět jasné hvězdy. Bylo jich mnoho. Více než by jich dokázal spočítat a více než jich obvykle vídává ve večerních hodinách na svém oblíbeném pozorovacím místě. Chtěl se k nim opět vrátit. Cítil se mezi nimi, jako by ho objímaly a utěšovaly jeho neklidné bdění. 

     Cestou se ve svém rozjímání vracel k vážce a vedl rozhovor sám se sebou. „K čemu mi byly ty události, když už tu nejsou. Nemůžu se jich dotknout ani prožívat, co jsem prožíval. K čemu mi byly. Abych jen měl v hlavě vzpomínku, kterou k sobě nemůžu vztáhnout zpět a utápět se ve smutku z nevratného?“ Zastavil se v kroku a vzhlédl nad sebe. „Možná by jen stačilo se vrátit zpět k tomu, jak to bylo dřív.“ Svým pohledem se zaměřil na nejjasnější hvězdu na obloze. V hlavě se mu motaly myšlenky. Je tu opravdu pro něj místo mezi hvězdama, kde by mohl najít klid? Už by se nemusel trápit nad tím, co bylo a nikdy mu nebude vráceno? Nevěděl ani, co od takového místa očekávat. Místo, kde jsou všichni šťastní. Jak může být možné, aby na tom stejném místě každý brouk, který má jinou osobnost, jiné touhy, jiné sny, mohl být na místě kde je v souladu s jinými, a přitom si žije ve své radosti. Každý štěstí může vnímat jinak. Vidět ho v něčem jiném. Zlatohlávek ho viděl v navrácení toho, co už nebylo, a přál si zůstat v těch momentech, co mu tak moc scházely. Kolik hmyzu se tam opravdu pokusilo vydat? Touží to naivně zkusit jen on? Ať už to byla jen povídačka, stále to byl kus naděje, že je místo, kde by mohl být opět šťastný.

     „Šťastný,“ řekl si pro sebe. Nehybně stál na vyvýšeném vrcholku luk a nechal se ovívat něžným chladným vánkem. Hleděl toužebně na hvězdu. Přál se tam dostat. Po chvíli uvažování se mírně nahnul a roztáhl pevné zelené krovky, pod kterými se skrývala dlouho nevyužívaná křehká křídla. Párkrát zakmital a odrazil se od země. Vzlétl. 

     Pod jeho nožkama nevnímal zemi, od které se vzdaloval, ani větve stromů, které se míjely kolem něj. Cítil se volněji s nadějí v srdci, že opravdu může nalézt klid. Hleděl jenom na hvězdu před sebou. 

     Náhle se zvednul vítr. Listí se kolem něj hrozivě rozšumnělo, a větve roztančily. Sice byl pro něj let nyní přes silný vítr složitější, ale nechtěl se vzdávat a hleděl toužebně za svým cílem dál. 

     Zničehonic se vzduch roztrhl hlasitým úderem a z výšky se snesla drtivá síla, která ho smetla s děsivou intenzitou.

III.

     Nastala tma. Ticho. V hlavě se mu rojil jakýsi šum, který postupně ustupoval. Až po chvíli začal pomalu rozevírat oči a vnímat ruchy kolem sebe. Do očí se mu vlévalo oslňující slunce a pohlcoval ho teplý letní vzduch.

     „Já ti říkala, že tama nemáš chodit, je to tam strašně strmé!“ volal na něj z pozadí ustaraný hlas.

     „Kdyby nefrajeřil, nenabil by si hlavu. Však to bylo úplně jasné. Stačí se podívat na tu cestu.“

     „Tobě se to říká, když seš motýl, a celý svah jsi jednoduše přeletěl.“

     „Já se na něj podívám.’’ ozval se třetí hlas poblíž zlatohlávka, a po chvíli se zobrazila mlhavá silueta někoho povědomého nad jeho ležícím tělem. „Jseš v pořádku?“

     „Vždyť to byla rana jak blázen, ten se asi nezvedne.“

     „Ale prosím tě, nech toho. Jen mu to trochu podklouzlo.“

     „Trochu?“ vybuchl v smích. „Doslova se svalil!“

     „Nehádejte se tam,“ usměrnila okolní hlasy silueta. Poté mu nastavila končetinu, aby mu pomohla na nohy.

     Zlatohlávek vůbec nevěděl, co se děje. Ještě před chvílí by odpřísáhl, že byla noc a letěl k nebi. V moment, co se chytil nastavené končetiny, se vše více rozjasnilo. Poznával ji. Byla to kněžice z jeho staré skupiny přátel, kterou řadu let neviděl. Vylekalo ho to. Co tu dělá? Jak je možné, že tu před ním stojí? Nebo si ji snad s někým plete?

     Ta ho vyšvihla vší silou nahoru. „No vidíš,“ usmála se. „Teď se zkus projít, jestli dokážeš došlápnout na nožky. Nebolí tě nic?“

     I když po něm bylo vyžadováno, aby se jakkoliv pohnul, stál v šoku jako přibitý. Zkoumal kněžici pohleden a snažil si objasnit, jestli je to opravdu ona.

     „Jak mu je?“ sklouzla k nim ze svahu ploštice, která k němu přiskočila a setřela z něj písek.

     „Já myslím, že to bude dobrý, jen je trochu mimo, jak ho ten pád rychle semlel,“ klidnila situaci kněžice.

     „Může být rád, že si nic nezlomil,“ zjevil se nad nimi otakárek, který svými mohutnými křídly proudil vzduchem kolem nich. „Já se takhle natlouct, tak byste mě museli asi nést na zádech,“ zasmál se.

     „Hele, ještě kousek, a už tam budeme,“ pobídla je ploštice.

     „To už jsi říkala u toho kapradí, a kolik jsme toho od té doby už ušli. Doufám, že příště půjdeme starou cestou, protože ta tvá zkratka se mi moc nezdá.“

     „Tak jsem to trochu nedomyslela, no a co, ale já ten svah třeba sešla rychle.“

     „Teď to neřešme, jdeme. Ať na nás dlouho nečeká,“ zakončila rozpory kněžice, chytla zlatohlávka za paži a vedla ho jakýmsi směrem, společně s ostatními.

     Všechny je znal. Ploštice, kněžice, otakárek… to byli jeho přátelé z dřívějších let. Kde se tu vzali? Co tu dělají? Ani to kolem sebe tolik nepoznával. Šli neznámou mýtinou plnou planých květin. Nechápal nic, co se mu odehrávalo před očima. Opravdu jsou tady? Kam jdou? Není to sen? Kněžice, která se ho držela, mu něco nadšeně vykládala, ale nedokázal ji vnímat přes svůj vnitřní zmatek. Nedokázal ani ze sebe vydat jediné slovo. Ohlížel se kolem sebe na staré přátele. Opět mohl zaslechnout jejich smích a typické poznámky, které tak dlouho neslyšel. Snažil se zorientovat. Vždyť ještě před chvílí letěl vzduchem a chtěl se dostat ke hvězdě — Že by se tam dostal? Je to ono místo, kde dojde štěstí? Kde jsou všichni šťastní? Je možné, že jeho přátelé odešli za hvězdou a dostali se sem také? Čekali tu na něj? Znamená to, že tu bude i —

      „Už to vidím!“ zvolala kněžice. „Už jen pár kroků.“

      „Jezero?“ vnitřně ztrnul, ale v kroku neustával.

      „No sláva. Jako řeknu ti, že to byla snad nejdelší zkratka v mém životě,“ oddychl si otakárek.

      „Co to plácáš?“ naštvala se ploštice. „Vždyť ta cesta musela být o třetinu kratší, než kdyby jsme šli starou.“

      „Jo, a kvůli té zkratce se zlatohlávek rozsekal na svahu.“

      „Co vám dneska je?“ kněžice se zastavila se zlatohlávkem a otočila se k nim. „Došli jsme? Došli. Tak to pusťte prozatím z hlavy a věnujte se něčemu jinému než vaší dnešní nevraživosti. Dívejte se, už jsme tady.“

     Usadili se poblíž břehu, a zlatohlávek se zahleděl do dáli jezera. Vyhlížel ji snad? Když tu jsou jeho přátelé, musí tu přece také být, ne? 

     Nad jezerem se něco mezi vlnkami kmitalo a házelo světelné odlesky kolem sebe. Chvíli se ten nejasný objekt ploužil z jedné strany na druhou a pak se rozletěl proti nim. 

     Rozbušilo se mu srdce. Viděl ji. Moc dobře rozpoznával její průhledná úzká křídla a zeleno modré odlesky. Především ji odlišoval od jiných vážek takový tmavý flíček, který ji zdobil tvář.    

     Doletěla až na okraj jezera, a přátelé ji s radostí vítali mezi sebe. Usadila se k nim do kruhu naproti němu a pohlédla mu do tváře. 

     Zlatohlávek zamrzl na místě. Utichly i jeho myšlenky. Seděla před ním. Opravdu tam je? V onen moment se cítil přehlcený všemi pocity, které by mohl brouk vnitřně prožívat. Strach a zmatení z toho, co se dělo. Smutek, z toho, jak je dlouho všechny neviděl a jak moc je postrádal. Ale stále v něm převažovala překypující euforie ze shledání a navrácení toho, po čem toužil nejvíc. Do jeho těla se vlévaly dávné city, a připadalo mu to zcela stejné, jako tehdy. Jako by tenhle čas nikdy neopustil a vše, co následovalo poté, byl jen hrozný sen.

     Vážka po chvíli přenesla zrak na otakárka, který ji odsunul kousek dál od ostatních a zapřeli živou diskuzi.

     Před zlatohlávka si sesedly blíže kněžice s plošticí, které mu částečně zatarasily výhled na ni. Vedly rozhovor především mezi sebou, který ho ani tak moc v daný moment nezajímal.

     Odbíhal očima přes jejich siluety a celou dobu zasněně hleděl na vážku. Ta se věnovala pouze otakárkovi. Sledoval z povzdálí, jak jí profil tváře lemovalo bílé světlo, které pronikalo přes rákosí. Když se nahnula blíže k otakárkovi, díval se na její ústa, jak mu něco šeptaly, jako by se snažil zachytit každé její vzdálené slovo. Ačkoliv mnohdy nerozuměl tomu, o čem si vykládali, mohl alespoň matně slyšet její melodický hlas, který dlouhé roky neslyšel. Do toho si lehce poklepávala prsty do rytmu, jako by jimi zaznamenávala jemné vlny narážející o břeh jezera nebo vlnění nízké trávy kolem ní, které na ní vždycky rád sledoval. Často se ale zrakem vracel k jejím očím. Odrážely se v nich odlesky světla, které jim dodávaly jakousi živost a lapaly všechny jeho —

     „Haló!“ máchala před ním končetinou ploštice. „Jaký máš na to názor ty?“

     „Co? Cože?“ zapomněl se ve svých představách.

     „Nás snad ani neposloucháš. Kam pořád zíráš?“ ohlédla se za sebe kněžice směrem, kterým neustále něco hledal očima.

     „Co? Já —“ vyvedla ho kněžice z míry. „Nevím — nikam,’’ polekal se. „Trochu jsem se  zamyslel.“

     Ploštice se také otočila. Využila toho, že tam seděli otakárek s vážkou, a tak se jich také zeptala: „Co myslíte, jsou lepší sedmikrásky nebo pivoňky? Já si stojím za tím, že sedmikrásky, které nejsou tak robustní a jsou více při zemi. Ale kněžice mi odporuje, že pivoňky jsou lepší.“

     „Samozřejmě, že jsou,“ bránila se sebevědomě kněžice. „Tím, jak má květ obalený měkkými okvětními lístky, krásně se do ní mohu zachumlat a unášet se její nádhernou vůní. Navíc se v ní mohu ukrýt před pražícím sluncem. Na sedmikrásce není tolik prostoru na polehávání a obávala bych se, že bych z ní vypadla, kdybych na ni usla.“

     „Mně přijde, že řešíte blbosti,“ zastavil je otakárek. „Nechceme třeba něco dělat, když už jsme tu všichni?“

     „Nám se teď nic moc nechce,“ promluvila ploštice, jako by jejím názorem zastupovala bez optání kněžici i zlatohlávka. 

     „No, nás s vážkou napadla taková aktivita, ale jestli nechcete, tak se nějak zabavíme.“

     Zlatohlávek se toužil přidat, protože chtěl být vážce poblíž. Netušil, co ho tak moc drželo zpátky. Nenamítl nic. Proč by se neoddělil od ploštice s kněžicí a netrávil čas s nimi, když si to přál? Možná to bylo tím, že si ti dva byli k sobě blíž, a nechtěl se cítit, že jim to samotný narušuje. Kdyby tak šla alespoň ploštice nebo kněžice. Neostýchal by se tolik k nim přidat nebo jakkoliv dojít a mohl ten čas trávit s ní.

     Díval se na vážku, která za celou tu dobu k jeho skupince nepromluvila a jen poslouchala okolní prohazování slov. Občas jí oči zamířily k jeho, a jemu, jako by se zastavilo srdce — spěšně uhýbal pohledem jinam.

     „Tak se bavte,“ odpověděla kněžice otakárkovi. „My budeme sedět tady.“

     Otakárek se poté zvedl společně s vážkou a rozletěli se nad hladinu jezera. 

     Zlatohlávkovi na chvíli přišlo, jako by ho znovu opouštěla.

     Kněžice s plošticí se vyvalily na mech a buď naslouchaly okolním ruchům, nebo opět probíraly svá věčná témata. Zlatohlávek si ulehl kousek od nich na list pomněnky, která kvetla ojediněle opodál a hleděl na jezero. Moc nevnímal, co jeho přátelé probírají. Více ho zajímalo, čemu se věnuje vážka. Otakárek plápolal svými křídly kolem ní a z dálky byl slyšet její smích. Tak moc mu scházelo ji slyšet. Vidět ji. Začaly ho obalovat výčitky, že nic neřekl a nepřidal se k nim. Ale když je viděl vznášet se nad vodní plochou, říkal si, že i když pod svými krovkami schovává křídla, nedokázal by letět na místě jako oni. 

     Už po těch letech pozapomněl, jak na otakárka v určitém ohledu žárlil. S vážkou trávil většinu času a mohl s ní kdykoliv poletovat po nebi, div až netančili ve vánku. Ale i tak byl rád, že se s ním může smát. Alespoň z pozadí ji mohl sledovat být šťastnou. Jen ho mrzelo, že tím zdrojem radosti nemohl být pro ni on. Tak strašně si přál jí být blíž. Ale přestože ji měl po těch dlouhých letech před sebou, cítil se od ní vzdálený.

     Nejraději by ji sevřel v objetí a řekl jí, kolik nocí probrečel nad její ztrátou, a že ji po těch letech stále má tak moc rád a myslí na ni. To ale udělat nemohl. Jen ji pozoroval tak jako kdysi a pouze o ní skrytě promítal ve své hlavě. Měl toho tolik, co jí chtěl říct. Ale nikdy se k tomu nedostal. Nebo jí to ani nedokázal říct. Ve vzpomínkách mohl narazit na více situací, kdy sebral odvahu a oslovil ji, ale jakmile na něj pohlédla, přestával mít kontrolu nad tím, co vlastně říká. Ačkoliv se mentálně připravoval a přichystal si, co říct, nakonec plácnul nějakou hloupost

     Tak moc ho mrzelo, že se s ní nedokázal bavit, ani ji mnohdy oslovit. S ostatními to nebyl problém. Proč jen s ní? Možná teď, když je na šťastné hvězdě, bude mít čas vše napravit. 

     Ve svém dlouhém zamyšlení nevnímal, jak mu plyne čas. Naplňovalo ho vidět před sebou opět vážku, tak, jako kdysi. Nemusel se zabývat okolím. Jen polehával na měkkém listu pomněnky, objímalo ho hřejivé podnebí, a obaloval pocit, že může být opět s ní. Po dlouhé době se mu navrátila radost, která se mu dlouho vyhýbala.

     Když je tak dlouhé hodiny pozoroval, vážka ukázala končetinou do dálky směrem k rákosí. Otakárek se k tomu místu poté rozletěl a za chvíli se k ní vrátil s míčkem, který se mohl krásně držet v náručí. Oba se otočili nadšeně ke břehu a mávali směrem k nim, jako by chtěli upoutat jejich pozornost. 

     Zlatohlávkovi se zatajil dech, protože mu připadalo, že vážka mává konkrétně na něj. Rychle se vzpamatoval nad svým rozjímáním, a obrátil se na kněžici s plošticí, které kromě jejich diskuzí, nevnímaly své okolí. Když se ohlédl zpět, vážka i otakárek přistáli s míčkem na pevninu.

     „Dívejte, co máme!“ jásal otakárek.

     Kněžice se s plošticí na ně obrátily a v kontrastu s tím, jak jen většinu času lenošně polehávaly, se v nich rozproudila energie a nadšení.

     „Jé, kdes to našel?“ zvolala kněžice.

     „No, já ne. To tady vážka. Kdyby si toho nevšimla, tak bych teď nedržel tuhle parádní věc.“ usmál se do široka a hodil s ním po ploštici.

     „Au! Co děláš?!“ zařvala vyprovokovaně.

     „Chytej, ne? Sis nikdy neházela?“ popichoval ji humorně otakárek.

     „Tak to snad předem řeknu!“ zavrčela nazpět.

Kněžice jí sebrala míč z úchopu, nahrála ho zpět na otakárka a postupně si ho začali přehazovat mezi sebou. Během toho se začali náramně bavit, a konečně se i sama vážka dala do řeči.

     Míč se zastavil u vážky, která se zahleděla na zlatohlávka, jak němě sedí u pomněnky. 

     „Neseď tam, pojď sem taky,“ lákala ho kněžice. Všichni jeho přátelé byli na něj otočení a dychtivě čekali, až se k nim připojí. Už dlouho se necítil součástí nějaké skupiny. Spoustu času trávil sám a cítil se zvláštně, že opět může být se svými přáteli. 

     Pohlédl na vážku, která se na něj z dálky usmívala. Tak moc mu ten její upřený pohled na něj scházel. Kdyby měl tu možnost, hleděl by na ni bez vyrušení dál a nechal se tou chvílí zcela pohltit.

     „Ukaž, nahraj mi ho,“ pobídl vážku otakárek. Prohodili si míč, kterým švihnul po zamyšleném zlatohlávkovi.

     „AU!“ probral se ze svých představ s křikem. Nikdy se snad necítil bdělejší než po té ráně.

     „Musíš po všech házet takové perdy bez varování?“ křikla ploštice.

     „Jenom na ty nepozorné.“

     „Vždyť nám chudák ráno upad ze svahu a myslela jsem si chvíli, že z něj bude placka. A ty to do něj napálíš s takovou silou.“

     „On spadl ze svahu?“ zeptala se zaujatě vážka.

     Otakárek se už pouze nad připomenutím, pro něj vtipné události, začal propadat do smíchu ještě před tím, než by mohl při smyslech osvětlit situaci vážce.

     „Jak jsme sem šli, tak ploštice chtěla vyzkoušet novou cestu, a tam byl takový strmý úsek, kde mu to podklouzlo,“ vysvětlovala kněžice.

     Vážku to zarazilo. „A nestalo se mu nic?“

     „Pořádně se tam rozsekal!“ vyprskl otakárek.

    „Ale nech toho. Zas tak hrozný pád to nebyl. Jen je dneska po tom nárazu asi trochu dezorientovaný.“

     Zlatohlávek se během jejich rozpravy vzpamatoval a postavil se na nohy. Sám se zasmál vlastní hlouposti u svahu a nahrál vážce, vedle které si stoupnul. „Trochu jsem to nevybalancoval a pak se převalil přes celý kopec,“ řekl jí to vlastními slovy s trochou ostychem. 

     „To musíš příště dávat na sebe větší pozor,“ pozasmála se nad tím soucitně vážka, která míček vesele nahrála dál.

     Hodně se při hře se smál. Smáli se všichni. Tak dlouho se necítil volný a šťastný. Jako by ta nekonečná léta strastí a smutku opravdu nechal na zemi pod ostatními hvězdami, a všechen ten žal se stal nesrovnatelný s chvílí, kterou opět prožíval.

Při házení se stále ohlížel na vážku vedle něj, která se zarytě věnovala nahrávkám. Pozoroval ji, jako by byla ve světě pro něj jediná. Pro ostatní byl středem pozornosti míček, ale jeho středem byla ona. Ztrácel se v daném momentu, a měl pocit, jakoby se rozplýval v pohledu na ni, a on se všech těch malých momentů snažil držet co nejdéle. To jak se na něj podívala, usmívala, něčemu se smála. Líbilo se mu ji mít po boku a vidět ji šťastnou.

     Slunce se postupně začalo sklápět k zemi a okolní zvuky více utichaly. Pravé poledne se pomalu měnilo v odpoledne, které se brzy sklonilo k brzkému večeru. Ptáčci už tolik neštěbetali mezi stromy a raději se stahovali do svých hnízd. Jen to rákosí se stále vlnilo ve vánku a přes sebe vytvářely slabounkou melodii.

     Míč dopadl k ploštici, která už zadýchaná zastavila hru a pohlédla na oblohu. „Už asi bude večer. Podle mě bychom se měli vydat zpátky na cestu, ať nejdeme po tmě.’’

     „Máš pravdu,“ přitakávala kněžice. „Bylo by rozumné jít, už teď.’’

     „Taky na mě začíná doléhat únava,“ zívl otakárek. „Já bych to pro dnešek uzavřel a sešli se zde zase zítra.“

     „Zítra nemůžu, to jsem chtěla jet k tetě na návštěvu,“ ozvala se kněžice.

     „Nemrmlej, však u tety snad celý den nebudeš, ne? Co bys tam chtěla tak dlouho dělat?“ opřel se do ní.

     „No to jo, ale — “

     „Tak nás pak dojdeš,“ dokončil vítězně debatu proti kněžici, a pak ještě dodal:    

     „Ale ten míček bych si rád vzal s sebou domů,“ ušklíbl se na ploštici.

     „To ho chceš nosit celou tu cestu? Nebylo by lepší ho tu nechat, a pak ho třeba využít?“

     „Tak mně to nevadí. Líbí se mi, a chtěl bych si ho doma vystavit. Na zítra vymyslíme jinou aktivitu. Už teď se mi v hlavě rojí, co můžeme zkusit,“ nadchl se nad myšlenkou příštího setkání.

     „Tak na,“ nahrála mu naposledy ploštice, a už se přípravně protahovala na cestu.    

     Otakárek ještě přeběhl k vážce, aby se s ní rozloučil. Kněžice s plošticí se zaujatě vtáhly do své konverzace a pomalu mizeli ve svém kroku na cestě na mýtině. Otakárek už jen máchl na zlatohlávka a v mžiku dolétl k odcházejícím přátelům.

     Zlatohlávek v té rychlosti nestíhal vnímat, jak rychle se jeho přátelé rozprchli. Jako by už spěchali do svých příbytků a v zápalu vzájemné diskuze se zapomněli s ním řádně rozloučit. Byl to zvláštní pocit vidět je ztrácet se v dáli, ale s myšlenkou, že se opět shledají.

     Po chvíli se mu vytratili z dohledu a ohlédl se na stranu. 

     Kus od něj postávala vážka, která také prvně hleděla na přátele do dáli, a potom se natočila na zlatohlávka a mlčky ho s úsměvem pozorovala.

     Zlatohlávek zbledl. Rozbušilo se mu srdce nadšením, ale přitom vůbec nevěděl, co dělat, ani co říct. Měl jít k ní? Proč tam jen postává? Měl odejít? Konečně s ní mohl být v blízkém kontaktu, ale bál se cokoliv udělat. Byl rád, že ji má před sebou, a nechtěl ji opustit. 

     Po chvíli bezeslovného zírání splácal nakonec alespoň trochu smysluplnou větu. „No… Co teď?“

     Vážka nijak neodpovídala a jen se rozhlédla kolem sebe. Ze země zdvihla oblý kamínek, polehával v trávě, a následně mu ho hodila. 

     Netušil, co přesně se děje nebo co zamýšlí, a tak jí ho rozpačitě nahrál nazpět. Ona, jako by se nadchla, mu ho opět hodila. Byla to prakticky ta stejná aktivita, které se doposud věnovali s přáteli. Jen nyní stáli před sebou sami dva.

     Zavládalo tam ticho. Neměl co říct, a tak se neslyšně v pohybu přesouvali z místa na místo a přehazovali si kamínek. Zdálo se, že jí to tak vyhovuje — a jemu to nevadilo.

     Většinou, někde spolu trávili čas, působila strnule nebo se držela stranou. Ale teď, když si s ní jen tak beze slov házel, byla více uvolněná. Trochu jiná.

     Zlatohlávkův ostych slábnul a naplňoval ho klid. 

     Bylo to stejné, jako tehdy. Tak živě si to dokázal vybavit. Vše mu bylo tak velmi povědomé, jako by tehdy vážku nikdy z toho místa neopustil, a vše okolo co se odehrálo, byla jen představa. Už nemusel vzpomínat, protože to nejcennější, co ztratil, se odehrávalo právě před ním. Měl pocit, že opět může svobodně dýchat.

     Neuhýbal ani pohledem. Obvykle by se zalekl přímého očního kontaktu, ale teď, jako by mu strach opadl a mohl se volně propadat do něhy při pohledu na ni.

Nevnímal ani čas, ani prostor okolo nich. Co byl okolní svět oproti tomu, jak se cítil teď. To, že mohl být opět s ní.

     „Teď co největší silou!“ pobídla ho energeticky vážka, která se od něj o dost více vzdálila a natahovala přední končetiny do vzduchu, aby mohla chytat z větší dálky.

     „To je na mě moc daleko. To nedohodím!“ zasmál se.

     „Zkus. Házej.“

     Zlatohlávek se snažil napřáhnout, ale i přes veškerou sílu, kterou do hodu vložil, k ní kamínek zcela nedoletěl.

     Doběhla k němu a mrskla mu ho zpátky tak prudce, že málem ztratil rovnováhu a spadl na zem.

Z ničeho nic se začala tak hezky smát. Zakryla si obličej a nemohla přestat. On se k ní přidal a díval se zasněně na tu tvář, kterou tak z hloubi duše miloval. Jak je možné získat tolik radosti jen skrze její radost?

     Přišlo mu, že se rozplývá s ní v prostoru, který nekončí. Opět mohl být opravdu šťastný.

Měl toho tolik, co jí chtěl říct, ale nemohl. Jako by přišel o hlas, a nic jiného kromě radostného smíchu ze sebe vydat nemohl. Tak toužil po bližším kontaktu. Kdyby tak jen mohl přeběhnout k ní a všechno jí říct. To, co jí vždycky chtěl říct. Místo toho ji jen pozoroval. Její tvář, kmitání křehkých útlých křídel, gestikulaci, barvy, které se chromovaně odražely na jejím těle a její něžné oči.

     Nechtěl myslet nad tím, co by mohlo být. Co by mohl nebo chtěl udělat. Existoval pouze moment, ve kterém se nacházel. Nikdy snad nebyl šťastnější.

     Přicházel na něj zvláštní ohavný pocit. Cítil kolem sebe cizí doteky na svém těle, a jako by mu neznámé hlasy cosi nesrozumitelného šeptaly nad hlavou.

     Chytil kamínek a zastavil se z náhlé bolesti zad. Udělalo se mu zle. Trochu zavrávoral ve svém postoji a okolí se mu začalo částečně mlžit. Rozbolela ho hlava. Pohlédl zpět na vážku, která se mu rozplývala v přízrak. Věřil, že slyší její volání, ale přehlušily jí cizí hluboké hlasy, které se kolem něj oplétaly jako provaz, z něhož se nemohl vymanit. Všechno se měnilo v bledou mlhu a prázdný, opuštěný prostor.

IV.

     Pojďte rychle sem! Probouzí se!“ ozýval se tlumený hlas.

     „Já to říkal, že se z toho dostane,“ zněl další.

     Zlatohlávek těžce otevíral oči a skoro se až svíjel v bodavé bolesti. Byl opět zmatený. Nedávalo mu smysl, co se stalo. Kde to je? A kdo to na něj mluví? Otakárek? Ploštice? 

     Lemovaly se nad jeho tělem obrysy postav, které se ho snažily probrat svou promluvou.

     „Co — Cože? — A!“ zakvílel bolestí.

     „Moc se nehýbej, zatím nejsi úplně ve stavu, aby ses zvedal, nebo jakkoliv pohyboval,“ usměrňoval ho neznámý hlas.

     Nechápal. Nerozuměl situaci, ve které se nacházel. Proč ho tak ukrutně bolí záda? Vše se postupně začalo jasněji vykreslovat v jeho zraku. Obklopovala ho neznámá dvojice hmyzu, která ho téměř až s nadšením vítala mezi nimi. Nikdo, koho by poznával. Neviděl ani vážku, která před ním ještě před chvílí stála.

     „Kde — kde je?“

     „Kde je kdo?“ otáčeli se na sebe nechápavě. „Máš ale štěstí. Nebýt tvého pevného krunýře a nárazu o listí, už bys tu s námi možná nemluvil.“

     „Však to byla ohromná výška, ze které si spadnul,“ doplnil ho souhlasně druhý.

     „Co?’’ Vždyť to nedává smysl. Kde to jsem?’’ vzpamatovával se vyděšený zlatohlávek.

     „No, v tom stromě, do kterého jsi zaplaťpánbůh narazil.“

     „To si asi nebude pamatovat, pokud ho ve větru něco srazilo,“ reagoval druhý.

     „Ale já si říkal jaký magor takhle v noci poletuje v tak silném větru. Sledoval jsem tě z tady toho okna, a jak do tebe něco vletělo, odrazil ses, praštil sebou o tento strom, a dopadl na zem. Tak jsme k tobě doběhli, a snažili se vzkřísit. Ležíš tady už tak týden, a dáváme tě nějak do kupy.“

     „Co?“ rozhlížel se pomateně zlatohlávek po pokoji. „Kde je? Kde je vážka?“

     „Kdo?“ divili se. „Nevíme koho myslíš, ale nikdo takový tady nebyl.“

     „To není pravda, vždyť ještě před chvílí stála přede mnou. Teď jsem ji viděl. Vždyť — vždyť tady — “ vrtěl se na posteli. „Vždyť já — au!“ hýkl bolestí.

     „Neházej sebou tolik!“ okřikli ho umírněným hlasem. „Ještě si víc ublížíš.“

     „Vy to nechápete, já tam byl!“ panikařil zlatohlávek. „Ta hvězda! Musím se tam vrátit, mám tam své přátele. Oni — oni na mě čekají! Čekají mě!“

     „Co to mluvíš za hlouposti,“ zarazil se jeden z nich. „Musíš ležet, nemůžeš teď nikam odejít.“

     „Ona tam byla! Vrátil jsem se k ní! Přece ji nemohu ztratit po druhé!“ zlatohlávek se zmítal i přes své vážné zranění na posteli, a snažil se z ní dostat.

     „Přestaň blbnout!“ okřikli ho rázným hlasem. „Musíš ležet!“ Oba se ho snažili celým svým tělem zoufale zadržet, aby sebou tolik neházel.

     „Přestaňte na mě šahat!“ křičel rozrušeně. „Nechte mě jít! Nerozumíte? Já tam byl! Byl jsem s ní!“ Odstrčil od sebe neznámé zachránce a zběsile se vrhl k oknu.

     „Počkej, stůj!“ volali za ním zděšeně.

     Vyklonil se z okna. Byla opět hvězdná noc. Viděl ji tam. Stále tam pro něj ta jedna jediná svítila. Čekali na něj. Seskočil z něho a hleděl posedle k nebi. Chtěl opět vzlétnout k ní, ale jeho zlomené krovky ho neposlouchaly, a přes nesnesitelnou bolest se nedokázaly zcela otevřít. 

     A tak se z vrcholku stromu zřítil k zemi, jako přání, které nikdy nedoletělo ke hvězdám.