dobrodružství veverky vlastičky

Anotace: výtvor mé bývalé třídy 9.B

1. Jak se Vlastička narodila
Milé děti, celý náš příběh začíná ve vysokých horách daleko od lidí uprostřed krásného a čistého lesa. Zde byl ukrytý nádherný palouček s vysokým stromem, na kterém žil veverčí pár Vendelín a Maruška. Jednoho krásného slunečného dne se u stromu setkala zvířátka z celého lesa, protože se tu po dlouhém očekávání Vendelínovi a Marušce narodila malá veverka, které dali rodiče jméno Vlastička. Když ustaly všechny oslavy a odešel i ten poslední host, sešly se kolem kolébky tři veverčí sudičky. První sudička pravila: ,,Až se jednou vydáš na dalekou cestu, přijdeš o to nejcennější co máš.''Druhá sudička přistoupila ke kolébce a pravila: ,,Jednou ti tvá životní láska hodně pomůže.''. Poslední sudička přistoupila a řekla: ,,Budeš mít krásné děti, které ti budou dělat je radost!''. A tak skončila návštěva sudiček, o které veverka samozřejmě nevěděla, protože spinkala. Ale jejich rady se jí budou brzo hodit, samozřejmě až bude větší.

2. Šmudla je nejlepší kamarád
Když byla Vlastička ještě malé pískle, zažila samozřejmě mnoho příhod. Příhod veselých i smutných. Jednou když bylo krásné zimní odpoledne, sluníčko svítilo a z nebe padaly krásné bílé vločky, rozhodla se, že vyrazí s kamarády sáňkovat. Oprášila staré sáně a hned jak se sešli s kamarády, vyšli si společně na největší kopec v blízkém okolí. Kamarádi s užili spoustu legrace, třeba když hráli na slepou veverku a její kamarád Šmudla narazil čumáčkem přímo do stromu. Na čumáčku měl bouli jako pomeranč, která hrála všemi barvami a vykukovala mu z čelíčka ještě nejméně týden. Jedna z těch nejsmutnějších příhod se stala, když jí byly teprve dva roky. Vlastička si vyšla ven se Šmudlou jako obvykle a když se vrátila, maminka s tatínkem nebyli doma. Na stole ležel vzkaz, že museli odcestovat a že se brzy vrátí. Vlastička to tedy vůbec neměla jednoduché. Představte si, že se o sebe musela postarat sama! Naštěstí měla dobrého kamaráda Šmudlu, který jí nabídl, aby u něho bydlela. Na nic nečekali a hned se šli zeptat Šmudlovy maminky. Ta souhlasila, protože nejen v pohádkách, ale i v životě se má pomáhat těm, kteří jsou v nouzi.

3. Bydlení se Šmudlou
Vlastička se nastěhovala ke Šmudlovi do domečku na krásné zelené vysoké jedli. Když poprvé vstoupila jedlovými dveřmi do obývacího pokoje, její modrá kukadla se rázem rozzářila. Tak krásně zařízený pokojík nikdy neviděla. Šmudla měl totiž strýčka, který strašně rád a často cestoval, měli tu tedy mnoho věcí, které mu přivezl z různých zemí.Obývací pokoj byl jen pouhý začátek. Dál totiž následovala docela malá kuchyňka s mnoha tajnými skrýšemi na oříšky. Nejlepší na domečku však byla skluzavka, která vedla dokolečka podél stromu až dolů na zem. Byl to spíše takový tobogán pro veverky. Ze stromu měli nádherný výhled na jezero, kam se chodili každý večer dívat na západ slunce. První noc byla pro Vlastičku nepříjemná, protože měla velmi neklidné spaní. Nemohla si zvyknout na měkoučkou postýlku s nebesy. Její únava byla ale silnější, a tak brzy usnula. Ráno přišel Šmudla veverku vzbudit a šli se podívat na jejich známá místa. Nejdřív šli na veverčí hřiště a poté i do veverčí cukrárny U Ježečka, kde trávili každou volnou chvilku. Dostali chuť na zákusky , a tak si vybrali a šli si na chvíli sednout a popovídat si. Mezitím začalo silně pršet, sem tam spadla i nějaká krupka. Oba byli ale tak zapovídaní, že déšť nevnímali. Utekla dlouhá doba a Vlastička se Šmudlou se vydali domů. To už jim ale na cestu svítilo sluníčko a v dáli byla vidět překrásná duha. Všude byly kaluže a oni je přeskakovali. Jedna byla moc veliká a Vlastičce se nepodařila ji přeskočit, a tak do ní rovnou žbluňkla. Šmudla se jí nejdříve hlasitě smál, ale pak se zachoval mile, podal ji packu, vzal ji na záda a už si to pelášili domů. Doma jí uvařil horké kakao a maminka připravila ořechový koláč. Pak na Vlastičku padla únava, a tak si šla lehnout do teplého pelíšku.
Když ráno vstali, rozhodli se jet na kole k babičce Mařence a dědečkovi Frantovi. Ti žili nedaleko Perníkové chaloupky. Byla to spíše pohádková čtvrť. S dědou se vypravili na houby a potkali Červenou karkulku, králíky z klobouku, Jeníčka s Mařenkou a Sněhurku se sedmi trpaslíky. Šmudla a Vlastička se vrátili zpět do chaloupky dědečka a babičky. Babička s dědečkem měli smutnou zprávu. Byl už večer a nemohli už jet do parku Chipa a Daila. V noci se jí o zábavném parku i zdálo. Ve snu se Šmudlou frčeli tobogánem plném lučních květů, Šmudla Vlastičce vystřelil oříšek na chipo-střelnici, pak běželi na kolotoč a Vlastičce se udělalo špatně. Po tak veselém zážitku šli zase k jezírku, ošplouchli si packy a povídali si. Hodně se u toho nasmáli. Když v tom se veverka vzbudila.
Ráno bylo mnohem lepší než sen! Šmudla měl výbornou náladu a dával to hodně najevo. Udělal Vlastičce snídani, kterou jí přinesl až do postele. Byla s ním taková legrace, až se Vlastička smíchy za břicho popadala. Šmudla se jí pořád věnoval. V zábavném parku Chipa a Daila to probíhalo téměř stejně, v jako jejím snu. Tento den si zapsala do svého deníčku červeným písmem, protože si ho se Šmudlou moc užili.
Jednoho rána se však Vlastička probudila a hrozně se jí zastesklo po mamince. V očku se jí zablýskla slzička, ale najednou jako by někdo klepal na jedlová vrátka. Šmudla cupkal ke dveřím, aby otevřel. Ve dveřích stála veverka, která byla velice podobná Vlastičce. „Dobrý den, hledám svoji dcerušku“. Než stačila dokončit větu, přiběhla Vlastička a vrhla se jí okolo krku. Byla šťastná, objala ji a křičela:“Mami!!!“. ,,Ale někdo mi tu chybí,“ pomyslela si Vlastička a stále se rozhlížela, jestli neuvidí tatínka. Když tatínka nikde neviděla, zeptala se:,, Mamí, kdepak je tatínek?“ ,,Musel ještě zůstat chvíli v zahraničí, aby nám vydělal korunky, abychom měli na oříšky, víš jak se u nás v lese těžko hledá práce. Ale brzy se vrátí a určitě ti přiveze spoustu krásných dárků,“ pravila maminka.

4. Veverčí tábor
Jelikož si na sebe Vlastička se Šmudlou velmi zvykli a stali se z nich po společném bydlení ještě větší kamarádi než předtím, rozhodly se obě maminky, že je pošlou o prázdninách na letní veverčí tábor. Děti si sbalily věci do batůžků, daly si tam baterku, oblečení, hračky, ešus a buchty, které jim Šmudlova maminka na cestu upekla. Vzaly si batohy na záda a obě maminky je odvedly k velkému dubu, kde byl táborový sraz. Byla tam spousta veverčích rodin. Veverčátka se rozloučila a nasedla na záda velikého čápa, který je měl odnést až do tábora. Vlastička a Šmudla se ze začátku trochu báli, ale pak si let užívali. Když byli na místě, vyslechli si všechna pravidla od veverčích vedoucích. Byli rozděleni do čtyř oddílů. Šmudla s Vlastou byli ve druhém oddíle s názvem Veverčáci. Jelikož byli všichni unaveni po náročném dni, těšili se do pelíšků. Byli tak unaveni, že hned usnuli a ani se jim nestačilo stýskat.
Budíček měli brzy ráno, aby vše stihli. Nejdříve šli na rozcvičku, poté si umyli obličej a ouška a vyčistili si zoubky. Čištění zoubků už té době Vlastička odbývala. Když byli čistí, šli si naplnit bříška k prostřenému stolu plného oříšků a medu. S plnými bříšky se odkutáleli do chatek uklidili své pelíšky. Najednou se ozvalo hlasité volání :„Nástup!“ Veverky se seběhly k hlavnímu stromu, kde už na ně čekaly ostatní oddíly s vedoucími. Vedoucí jim oznámili: „ V lese jsme schovali několik stříbrných šišek, oříšků a jeden zlatý oříšek. Ten oddíl, který najde nejvíce schovaných věcí, vyhraje. Zlatý oříšek je prémie.“ Všechny oddíly se rozutekly do lesa a začaly hledat. Vlastička hledala a hledala, ale nic nemohla najít. Najednou uviděla něco blýskavého ve stromě, doskákala tam a on tam byl! Velký, nablýskaný, zlatý oříšek! Byl uvězněný v dutině stromu. Vlastička tahala oříšek ze všech sil ven, ale oříšek se ani nehnul. Zkoušela ho vytáhnout i zuby, jenže zuby jí tak bolely, že toho musela hned nechat. V okamžiku, kdy to vzdala, přiběhly jiné veverky a oříšek zdravými zoubky vytáhly a odnesly pryč. Když odcházely, ještě Vlastičce řekly: „To máš z toho, že si pořádně nečistíš zoubky!“ Vlastičce to bylo samozřejmě líto. „To, že nemám oříšek a ještě se mi ostatní veverky smějí, mě mrzí,“ posteskla si pro sebe. Vyhrál oddíl Zoubkovců.
Vlastička na nepříjemnou příhodu zapomněla a užívala si nadále táborových radovánek. Hráli na schovávanou, na slepou veverku, na babu, kdo najde největší oříšek, veverko, vstávej a spoustu dalších zábavných her. Poslední večer měla Vlastička se Šmudlou půlnoční hlídku. Když už se jim klížily oči ke spánku, objevil se najednou černý stín. Vlastička se chytla Šmudly a vykřikla: „Ááá!!“ Stín promluvil: „Vlasto, neboj, to jsem já, vedoucí tvého oddílu.“ Vlastička se uklidnila. Přišel jim říct, že už mohou jít spát.
Ráno se Vlastička rozhodla, že se Šmudlou pošlou mamince telegram. Napsali jí, jak se jim stýská a co všechno prožili, že jezevčice Zuzanka musela odjet dříve kvůli alergii na šeřík a jak hráli spoustu veverčích her. Těšili se, že se brzy vrátí domů a psali mamince, aby jim přichystala jejich nejoblíbenější jídlo – smažené houby.Loučení se všemi kamarády bylo velmi smutné, ale slíbili si, že si budou psát a že se určitě brzy uvidí. Doma je maminka přivítala s otevřenou náručí a čekaly na ně samozřejmě i smažené houby.

5. Jak přišla Vlastička o zuby
Již od mládí byla malá veverka Vlastička netrpělivá a jak už víte,milé děti, nikdy ji nebavilo čistit si zoubky. Nejen že si zoubky pořádně nečistila, navíc chodila vždy po obědě se Šmudlou mlsat do místní cukrárny k Ježečkovi,který měl nejlepší cukrovinky široko daleko. Vždy tam strávili celé odpoledne a domů odcházeli s plnými bříšky. Po příchodu domů maminka vždy vyzvídala, kde Vlastička strávila celé odpoledne. Vlastička maminku tahala za ,,čumáček“,když říkala :,,Byla jsem si hrát se Šmudlou, hráli jsme na schovávanou“. Kdyby se maminka dozvěděla, kde ve skutečnosti byla,dala by jí pořádně na zadek. Vlastičce se dlouho dařilo lhát a zapírat, až jednoho dne všechno prasklo.
Bylo krásně letní odpoledne a Vlastička měla sraz se Šmudlou a jako obvykle chtěli zamířit do cukrárny, kde chtěli mlsat. Ale nevěděli,že je sleduje kamarádka Janička,která chtěla jít s nimi,ale oni ji odmítli. ,,To jsme se zase nabaštili“ , řekl Šmudla. ,,Tak razíme domů“, odpověděla Vlastička, ale to ještě netušila,že ji doma čeká nepříjemné překvapení. Když přišla domů, maminka seděla na židli a netvářila se zrovna příjemně. V tu ránu se ze dveří vynořil tatínek Vendelín a pravil: ,,Kde jsi byla, Vlasto“? „Se Šmudlou, venku ,“ tenkým hláskem řekla Vlastička. Maminka se rozzuřila a vykřikla: ,,Pěkně mi lžeš,Vlasto! Dnes jsem potkala Janičku a ta mi všechno řekla!“zlobila se maminka. Vlastička marně zapírala, že to není pravda. Maminka říká:,,Uděláme dohodu. ,Můžeš jednou týdně do cukrárny, ale už mi nebudeš lhát a Janičku budete brát s sebou“. Vlastička souhlasila, avšak někdy si to nějaké cukrlátko navíc vzala. A to právě bylo to,co dělat neměla. Nejen že si ničila své zoubky, ale také zase lhala mamince. A ne nadarmo se říká, že lež má krátké nohy.
Nastal den, který se pro veverku Vlastičku stal osudným, a to byla návštěva u zubaře. Vlastička měla obrovský strach, a proto jí maminka koupila plyšového medvídka, který ji měl utěšit. Těsně před návštěvou si Vlastička čistila zoubky, jako když maminka drhne podlahu tak pečlivě, aby se leskla jako zrcadlo, ale tím už nic nezachránila. Po otevření dveří do čekárny se ozval hrozný skřípavý zvuk. ,,Co to bylo?“ ptá se Vlastička vyděšeně. ,,Ale nic se neboj. To je jen pan doktor a vrtá někomu zkažený zub. To tobě nehrozí, když jsi mě poslechla a poslední dobou jsi tolik nemlsala,“ odpověděla jí maminka. A Vlastička se rozklepala jak ratlík a v duchu si říkala: „Aj, ja, ja, jaj , že já hloupá neposlechla maminku , teď mě to bude pěkně bolet.“ Vlastička seděla asi patnáct minut v čekárně, když se otevřely dveře do ordinace a sestřička zavolala její jméno. Celá vystrašená vstoupila do ordinace, usedla na křeslo, a otevřela svou malinkou pusinku. Pan doktor říká:,,Tak se na to podíváme, ničeho se neboj, určitě máš zoubky bílé a čisté jako sníh.“ Vlastička celá rozrušená otevřela pusu a pan doktor začal s prohlídkou. ,,Tak jaké to bylo, co pan doktor povídal,“ ptá se maminka. Vlastička jí vše vylíčila , i to, jak pan doktor kroutil hlavou nad jejími zkaženými zoubky a zakázal jí vše sladké. Jinak jí prý všechny zoubky vypadnou. A maminka najednou praví: „No vidíš, jak se ti to tajné mlsání vymstilo! Nemysli si, já věděla, že celou dobu tajně mlsáš víc, než máš dovoleno a nejvíc mě mrzí, že jsi mi lhala.“ Vlastička se cítila velice provinile, ale mlčela, protože nevěděla, co říct. Od té doby se Vlastička opravdu polepšila, už nemlsala a mamince nelhala. Jednou jí maminka oznámila, že pojedou k moři na Hawai, protože když si maminka ráno koupila extra velké balení oříšků, nalezla v něm poukázku na pobyt u moře. Z výhry měli velikou radost, protože u moře ještě nikdy nebyli.
Vlastička byla velmi šťastná, že někam pojedou a hned se jí chtělo jít zabalit. Maminka ji zarazila, že je tu ještě malý problém, mají tři letenky, a protože tatínek nemůže, protože má mnoho práce, tak si Vlastička mohla vzít někoho s sebou. Vlastička ani chvilku neváhala, hned běžela za Šmudlou. Ten byl stejně nadšený jako Vlastička, teď zbývalo jen přemluvit jeho maminku. To ale Vlastička se Šmudlou nemuseli řešit, protože maminka Vlastičky to zařídila. Týden uběhl jako voda a všechno bylo přichystáno k odjezdu. Nadešel den odletu a Vlastička se Šmudlíkem byli vystrašení, protože se báli letět zámořský dálkový let.
Všichni se vydali na dlouhou cestu lesem až na jeho konec, kde stálo letiště. Nebylo to však normální lidské letiště. Místo letadel tu stáli přichystáni k odletu velcí bílí čápi, kteří odváželi všechny obyvatele lesa, kam si kdo přál. Přišli k čápovi s červenou mašlí pro dálkové lety. Čáp zkontroloval pečlivě letenky a mohli se vydat na cestu. Cesta byla dlouhá, trvala přes dvě hodiny , ale zato toho bylo hodně k vidění. Když přiletěli, sluníčko už zapadalo za mráčky, a tak se rychle spěchali ubytovat do hotelu U Vyčvachtaného lachtana. Všichni si vybalili své věci a odešli dolů na večeři. K večeři byla mísa s exotickým ovocem a mořskými plody. Jídelna byla velmi rozlehlá a vešlo se do ní hodně lidí. Při večeři Vlastička se Šmudlou poznali nové přátele z různých zemí: bílé veverky ze Sibiře, černé veverky z Afriky, a krásné šikmoočké veverky z Číny. Už se blížil večer a naši přátele už museli jít spát, a tak se domluvili s ostatními, že zítra podniknou nějaký pěkný a zajímavý výlet.
Nastalo ráno a všichni se sešli před hotelem, jak bylo domluveno. Začali se dohadovat , kam půjdou . Chu- fang- ming praví:,,Pojedeme na rýžová pole.“ ,,Né, já bych chtěl na zmrzlinový pohár, '' říká Boris ze Sibiře. Ale nejlepší byl nápad Mustafy z Afriky, který měl na ostrově nějaké známé, takže by se za nimi mohli vydat a oni by jim ukázali ostrov. Všichni souhlasili, a tak se vydali k moři, kde si stopnou nějakého toho delfína, který je tam dopraví. Jednoho našli, jmenoval se Flip a byl ochotný je tam odvézt. Díky Flipovi se tedy dostali na malinký ostrůvek. Uprostřed něj byla chatička. Vydali se k ní a zaklepali. Z chatky vyšly dvě veverky. Jak se později ukázalo, byla to tetička se strýčkem, o kterých Mustafa mluvil. „Jsme rádi, že jste přišli,“ povídá teta veverka a strýček veverák říká: ,, Tak pojďme, ať to všechno stihneme, ukážu vám ostrov z moře, pojedeme lodí.“Byl to krásný výlet, všem se to moc líbilo a byli nadšení, ale také pořádně unavení. Poté co je Mustafův strýček odvezl do hotelu, si šli všichni lehnout. Ráno na Vlastičku čekalo velké překvapení.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr , zazvonil budík. Bylo ráno 7:35 a Vlastička se chystala vstávat. Ihned vyhupsla ven z pelíšku a už se těšila na další den plný zážitků a dobrodružství. Šla na snídani, kde se měla sejít se všemi svými přáteli. Sedla si ke stolu, ale její přátelé nedorazili, takže musela posnídat sama. Řekla si, že je to divné a šla je hledat. Prošla snad celý hotel a jeho okolí, ale ne a ne je najít. Vracela se smutně do hotelu a na svůj pokoj. Když otevřela dveře, ozvalo se: ,, Hodně štěstí,zdraví, hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, milá Vlasto, hodně štěstí zdraví!“ Nejdříve se divila, co se děje, ale pak si vzpomněla, že dnes je 15.června, a to je den jejích narozenin. Nechápala, jak na to mohla zapomenout! Asi to bylo tím shonem. Takže dnes Vlastička slavila 5. narozeniny. Ale děti, abyste věděly, veverky mají jiný věk než lidé. Kdyby Vlastička byla člověk , bylo by jí 15 let. Čekala na ni spousta dárků a celý den se jí zdál být nejlepším za celý její veverčí život! A víte proč? Protože byla se svými přáteli a svou milovanou maminkou. Vlastička byla strašně šťastná, byly to ty nejkrásnější prázdniny, jaké si kdy mohla přát, ale to ještě nevěděla, co se stane v den jejich odjezdu. Čas plynul jako voda a dovolená se už pomalu chýlila ke konci.
Je tu poslední den a kamarádi se rozhodli, že pojedou na výlet na protější ostrov, který je plný exotických rostlin, ovoce a zvířat. Tak se tedy vydali na cestu. Viděli mnoho věcí a všechno zajímavé, co potkali si také vyfotili.
A bylo to tu! Dorazili na místo, kde rostly banánovníky, palmy, ananasy a pomeranče. A právě ty palmy se staly Vlastičce osudnými. Rostly na nich totiž krásné velké kokosy. Vlastička však kokos nikdy neviděla, a tak si myslela, že je to velký oříšek. On to vlastně takový větší oříšek je, ale o hodně tvrdší než oříšky, na jaké byla zvyklá z lesa. Rozhodla se, že si pro jeden vyleze, tak to udělala, ale to neměla. Když se jí podařilo ho shodit na zem, řekla si, že si na něm pochutná. Ostatní kamarádi se také rozutekli po mýtině. Vlastička si sedla na kámen, otevřela pusinku a zakousla se. Ozvalo se hlasité Křaaaaaaach . Najednou veverka cítila, jak se jí všechny zoubky vylámaly. Měla je totiž tak zkažené z dob, kdy pořád mlsala, že při kousnutí do něčeho tak tvrdého, se jí začali drolit.
Vlastička se rozplakala a než doběhla mamince, nezbyl jí ani jeden zoubek. Byla z toho velmi nešťastná, ale musela si zvyknout. Od teď už bude jíst jen kaše a věci, které se nemusí kousat. Od teď se Vlastička stala bezzubou veverkou! A zajímá vás, jak to bylo s Vlastičkou dál?
Když přijeli domů, šla zase k zubaři, ale ten jí řekl, že pro ni nemůže nic udělat, protože je ještě malá a poroste jí tlamička, takže jí nemůže dát náhradní zoubky. Od té doby byla veverka odkázána jen na kašičky myšky krupičky. A to na pěkně dlouho!

6. Setkání s Helmutem
Vlastička se po nešťastné nehodě, při které přišla o zuby, potřebovala dostat na jiné myšlenky. Necelý měsíc po příjezdu z dovolené si opět sbalila potřebné věci a odjela na týdenní zájezd do Německa s cestovní kanceláří Veverka a syn. Ubytovala se na rozlehlém javoru na kraji hlubokého lesa. Vybalila si své veverčí minioblečky a šla se opalovat na vedlejší břízu, tam to podle průvodce praží nejvíc. Rozložila lehátko a začala se opalovat. Po chvíli slunění však Vlastička usnula tak tvrdě, že se skulila ze svého lehátka a ze stromu spadla. Ležela pod břízou a nemohla vstát. Když se probudila, nemohla věřit svým očím. Ležela v nádherné posteli s nebesy ve velkém nádherném pokoji. ,,Kde to jsem?´´ zeptala se. ,, V mém domě ,´´ odpověděl jí vlídný hlas. Posadila se na postel a spatřila nádherného sympatického veveráka. ,,Jmenuji se Helmut,´´ pokračoval veverák ,, Já jsem Vlastička,´´ odpověděla celá překvapená . Dali si kafíčko, posadili se do stínu rozlehlého buku a Vlastička začala Helmutovi vyprávět svůj příběh. Povídali si dlouho do noci.
Další den vzal Helmut Vlastičku na prohlídku města. Navštívili spoustu krásných velikých parků, kde bylo hodně lidí i hodně jiných zvířátek. Tu a tam hodil nějaký člověk na zem kousek rohlíku, občas našli nějaký ten ztracený oříšek, se kterým si Vlastička bez zubů nevěděla rady, a tak jí ho musel Helmut nalámat na malé kousíčky. Vůbec mu nevadilo, že Vlastička nemá zuby. Byla milá a uvnitř velmi krásná. Na týdenním zájezdu spolu prožili hodně krásných chvil, navštívili mnoho krásných míst a dozvěděli se o sobě téměř všechno. ,,Tak už je to tady,´´ řekla Vlastička den před svým odjezdem. ,, Mám pocit, že bych tu s tebou vydržela klidně celý život,´´řekla Vlastička. ,, Tak tu zůstaň,´´ odpověděl jí smutně Helmut.
,, Nemůžu,´´ zašeptala se slzami v očích. ,, Kamarádi z lesa by se o mě báli.´´ ,, Tak já za tebou o prázdninách přijedu, ´´ napadlo Helmuta. ,, Dej mi tvou adresu.´´ ,,Kapradinová 8,´´ odpověděla Vlastička, ,, Budu se těšit.´´
Nasedla na čápa číslo 512 a odletěla zpět domů. Po návratu na Vlastičku čekal její kamarád Šmudla, slimák Robert a jezevčice Zuzanka. To bylo radosti, když čáp číslo 512 přistál na paloučku. Zvířátka se rozeběhla a vítala s radostí Vlastičku, objímala ji a vyzvídala, jak se měla v Německu. ,, Měla jsem se nádherně,´´ vypískla Vlastička radostně. ,,Poznala jsem spoustu krásných míst a seznámila jsem se s jedním moc milým veverákem.´´ ,,Jmenuje se Helmut, je velmi milý a sympatický. To on mě provedl městem a ukázal hromadu pěkných parků a tajemných zákoutí. O prázdninách za mnou přijede a já mu na oplátku ukážu náš les.´´
Po veselých oslavách se Vlastička probudila do ošklivého, deštivého a zamračeného dne. Vykoukla z okýnka a uviděla v mlhovém oparu něčí stín. Pořád se přibližoval a přibližoval, až byl tak blizoučko, že Vlastička bezpečně poznala, že je to její milovaný Helmut. Vyběhla ze svého domečku a kalužemi a blátem se rozcupitala Helmutovi naproti.,,Kde se tu bereš?´´ zeptala se ho po dlouhém šťastném uvítání. ,,Měl jsi přece přijet až o prázdninách! ´´ ,, Nemohl jsem to bez tebe vydržet, hrozně se mi stýskalo.´´ ,,Pojď dál, přece nebudeme stát na dešti, ještě se nastydneme. ´´ Helmut se osušil, Vlastička udělala čaj a začali si povídat. ,, Proč máš s sebou tolik zavazadel?´´ Zeptala se Vlastička. ,,Tady v lese by ti stačily dvoje kalhoty a pár triček. A ty s sebou máš dva velké kufry a ještě k tomu batoh.´´ ,, No, napadlo mě, že bych se k tobě mohl nastěhovat. Samotného mě to v Německu nebaví, je mi smutno a spolu bychom byli šťastni . ´´,, Tak co říkáš, mohl bych u tebe bydlet? ´´ ,, Samozřejmě, ´´vykřikla radostí Vlastička. ,, Budu hrozně šťastná, když tu se mnou zůstaneš . ´´ Další den ráno seznámila Vlastička Helmuta se svými kamarády, ukázala mu les a žili spolu šťastně a spokojeně. No ne tak úplně spolu, Helmut si pronajal veverčí byt, který byl naproti domečku, ve kterém bydlela Vlastička. Každý den spolu a svými přáteli zažívali nová a nová dobrodružství.

7.Jak Helmut požádal Vlastičku o ruku
Po dvouletém přátelství se Helmut rozhodl požádat Vlastičku o packu. Dlouho přemýšlel, kam ji pozvat. Nakonec se rozhodl pro nóbl restauraci „U Lahodného oříšku“. Helmut řekl Vlastičce, aby si na sebe vzala svůj nejhezčí kožíšek ,protože ji zve na romantickou večeři. Vlastička samozřejmě netušila, co ji čeká. Po vynikající večeři se Helmut odhodlal, sáhl do kapsy a vytáhl krabičku s prstýnkem, který se blýskal jako sluníčko. Padl na kolena a toužebným hlasem řekl: „Vlastičko, vezmeš si mne za veverčáka?“ Vlastička s rozzářenýma veverčíma očičkama řekla: „Óoo, na tento den jsem tak dlouho čekala, můj Helmutku! To víš, že si tě, můj drahý, ráda vezmu za veverčáka.“ Oba celí š'tastní opustili restauraci a odcupitali domů.
Hned druhý den ráno šla Vlastička zařizovat svoji svatbu snů. Mezitím, co Vlastička zařizovala svatbu na veverčím úřadě, šel Helmut vybrat svatební prstýnky ke zlatníkovi Charliemu a vybral dva skutečně krásné prstýnky za 50 oříšků, které se blyštily jako nejvzácnější rubíny. Mezitím Vlastičce nabízeli na úřadě místa, kde by se mohl obřad konat.Nabízeli jí například obřad na stromě, u rybníka, ale Vlastička měla své vysněné přání - malou a romantickou svatbu na louce pod rozkvetlou třešní. Jen to hlavní ještě chybělo, a to svatební dort a spousta kytek, které ke svatbě jasně patří. Dort se rozhodli dát upéct do vyhlášené cukrárny u Ježečka, kam jako malá chodila mlsat. Už stačila pouze jediná věc, a to šaty pro nevěstu. Šla ke krejčímu, aby si vybrala ty nejhezčí. Zvítězily krásné bílé šaty, ve kterých vypadala jako veverčí královna z pohádky.A nyní již bylo na svatební den vše připraveno.
Vlastička nemohla v noci ani oka zamhouřit, jak byla nervózní a zároveň nedočkavá při pomyšlení na její velký svatební den. Hned ráno vyskočila z postýlky a šla se chystat na svojí svatbu snů. Vlastička byla ráda i proto, že bylo venku krásně, obloha bez mráčků a nádherně svítilo sluníčko. Helmut se oblékl do svého veverčího koženého obleku. Vlastička se oblékla také do svých šatů , ale tajně, aby ji Helmut neviděl, protože to přináší smůlu. V tu samou chvíli se už na louce připravoval svatební dort, sezení pro hosty a občerstvení po obřadu. Sešlo se tu i mnoho kamarádů jak Helmuta, tak Vlastičky - byl mezi nimi například starý a známý kamarád Šmudla, slimák Robert, jezevčice Zuzanka a rodiče obou svatebčanů. Když bylo vše připraveno, svatba mohla začít.Všichni se usadili a očekávali příchod nevěsty. Jakmile nevěsta přišla, všem se zatajil dech a v duchu si řekli ,,Vypadá jako opravdová princezna z pohádky, je prostě nádherná.“ Vlastička přišla k oddávacímu pařezu, kde už na ni nedočkavě čekal Helmut. Místní kněz měl krátkou řeč, a poté se zeptal Vlastičky :“Vlastičko, vezmeš si Helmuta za svého Veverčáka?“
A Vlastička odpověděla:“Ano vezmu.“ A poté se kněz zeptal Helmutka na stejnou otázku a on nadšeně souhlasil. Potom se na sebe podívali a zamilovaně se na sebe usmáli a dali si nejsladší pusu ve svém životě. Po obřadu si Helmut na chvilku odběhl a po chvilce přišel s krabičkou v ruce, která byla zabalená v modrém balícím papíru, a podal ji své milé Vlastičce. Překvapená Vlastička opatrně rozbalila dárek, a když se podívala dovnitř, uviděla tam nejkrásnější dárek, který kdy dostala. Byla to krásná zubní protéza, kterou si přála několik let. Vlastička byla celá moc šťastná. A mohlo se začít oslavovat. Oslava byla velmi pěkná a večer byla oslava zakončena velkým slavnostním ohňostrojem. No a to byl konec tohoto nádherného dne. Dne, který si Vlastička s Helmutkem budou pamatovat až do smrti..

8. Jak čekali čápa
Po dlouhém a šťastném manželství s Helmutem, se oba rozhodli, že by chtěli mít malá veverčátka. Tak Vlastička zašla do hlubokého lesa za lesní vílou, zeptat se, jestli by neměl nějaký čáp cestu kolem jejich domečku na stromě. Víla jí odpověděla, ale Vlastička z její odpovědi nebyla moc moudrá, moc jí neporozuměla. Znělo to asi takhle:,, Vyhlíže,j veverko, jednou se dočkáš.“ Vlastička nevěděla, co nebo koho má vyhlížet, ale každý den čekala. Až se jednou konečně dočkala. Když se jednou podívala z okna jako každé ráno, najednou vidí na obzoru něco velkého a bílého. Když se „ to“ přiblížilo, poznala, že je to čáp, který nese nějaké dva balíčky. Byli to dvě malé veverky - chlapeček a holčička. Děti, po kterých oba rodiče tak toužili. Byli moc šťastní, že mají konečně děti. Holčičku pojmenovali Marcelka a chlapečka Augustýnek. Byla to krásná mláďátka. Maminka Vlastičky je pomáhala vychovávat. Když vyrostla, Vlastička s nimi chodila na výlety po památkách a po přírodě, ale málokdy je brala do cukrárny, jen občas, a to proto, aby nedopadli stejně jako jejich maminka, aby nebyli bez zoubků.
K babičce chodili velmi rádi, protože na ně byla moc hodná. Jednoho krásného zimního večera, byl zrovna Štědrý den, dostal Augustýnek pod stromeček velké autíčko a Marcelka nádhernou mrkací panenku. Celý večer nic jiného nedělali, než si s novými hračkami hráli. Po týdnu však hračky děti omrzely a odložily je do kouta a už si jich ani nevšimly. Babičce to přišlo strašně líto, že jsou děti takhle rozmazlené, a že si věcí neváží a od té doby děti od ní nedostaly jedinou hračku
Děti se po čase polepšily, ale babička náhle onemocněla. Bylo to s ní horší a horší, tak vnoučátka s dědečkem babičce zavolali mravenčího doktora.Pan doktor babičce velice pomohl, předepsal jí medicínu, která ji postavila brzy na nohy. Marcelka a Augustýnek babičce velice pomáhali, vařili jí čaj, pomáhali jí nosit těžké nákupy, aby se jí zase nepřitížilo a dodržovali přesně to, co jim nakázal mravenčí doktor. Babička se brzy uzdravila, dokonce s dědečkem začala chodit na tancovačky, bylo jí lépe než předtím. Od té doby žijí všichni šťastně, a když budete mít, milé děti, štěstí, tak je můžete na své procházce po Novém Městě vidět přeskakovat ze stromu na strom. Ale musíte se pozorně dívat, protože veverky jsou strašně mrštné.