Vodník Pepa Bahník

Anotace: Zadání znělo impresionistický popis. Podařilo se mi ho mírně porušit. --- Na břehu rybníka snílek sedává, pohádka na něj ručkou zamává.

Sbírka: Perem studentovým

Zeleným mřížovím pronikají lehce do oranžova zbarvené pásky světla. V každém z nich myriády pylových zrnek tancují zásnubní rej. Ševelící větřík je něžně roznáší do roztoužených náručí květů. Občas některé zrnko spadne na hladinu. V jednom z mnoha slunečních prasátek dokoná svou pouť.
Vlahé prstíky vánku laskají pomalu se uzavírající kvítky leknínu, jako když se milenec kradmými doteky snaží vymámit od své milé poslední polibek. A však plátky, podobné líčkům zardělé panny, usínají. Opatrně se tulí k sobě, jakoby ve svém středu ukrývaly nejvzácnější poklad. Už šly spát.
Hladina, zvlněná poklidným dechem Matičky Země, přesto hýří životem. Neposedné bruslařky předvádějí vodní balet pro neviditelného diváka. Jejich dokonalé piruety berou dech.
Pepu však nic z toho nezajímá. Stojí na mělčině obklopen rákosím a drbe si bradu. „Co s vámi, rybičky moje,“ mumlá si pod kratičký plnovous. Očima plnýma starostí pozoruje několik bělic, mátořících se v trávě.
Chudinky rybky mají sotva patnáct centimetrů. Bezmocně mávají ploutvičkami. Dnešní horký den jim dal zabrat. A Pepa rozhodně neočekává, že druhý den bude lépe. Obává se o osud neposlušných rybek. Vzdychne.
„Co vzdycháš, vodníku?“ Kde se vzal, tu se vzal, na břehu rybníka stojí skřítek. „Co je ti do toho skřete?!“ okřikne ho Pepa. „Já nejsem skřet, ty skokaní vajíčko!“ ohradí se bytůstka menšího vzrůstu. „Tak se nedurdi, ty hromádko hrabanky. Začneme znovu?“ navrhuje Pepa. Návštěvník se rozhodne přejít v žertu míněnou urážku mlčky. Souhlasí.
„Co nejuctivěji vás zdravím, Josefe Bahníku, mistře cechu vodnického,“ zlobí skřítek Pepu. „Já vás též zdravím, mistře Kvidoslave Veverko,“ odpoví Pepa. Malý Kvido to již nevydrží a rozesměje se. Toho využije Pepa, vyskočí z vody a dá mužíčkovi herdu do zad. „Tak jak, Kvido?“ ptá se.
„Od desíti k pěti a od pěti k nule,“ mračí se Kvido. „Nevypadáš na to,“ nevěří mu Pepa. Na skřítkovi opravdu není vidět, že by se mu vedlo zle, spíše naopak. Má pěknou kulaťoučkou tvářičku a vypasené bříško, které napíná látku saka. Je pravým protipólem vysokého vyzáblého vodníka. Spokojeně se poplácá po břiše a pohladí novou brokátovou vestičku hnědé barvy.
„Ale ty vypadáš, jakoby tě něco trápilo,“ řekne Kvido svému zelenému příteli. „Taky že jo. Podívej se na ně,“ ukáže Pepa rukou na polomrtvé rybky. „Když jsi tady, pomůžeš mi ty chudinky ubohý přestěhovat do chladnější vody, prosím?“ žádá Kvida. Kvido se nenamáhá odpovídat. Shodí kabátec, opatrně na něj položí svoji novou vestičku a jde pomoci.
Když rybičky přestěhují, oba se posadí na stavidlo. Pepa odkudsi vyštrachá dýmku. Chvilku se zlobí s křesadlem, ale pak spokojeně dýmá. Kvido kope patičkami do mírně ztrouchnivělých prken. „To nedělej!“ varovně křikne Pepa. Nezbedný skřítek však nemá potřebu uposlechnout. Zlověstné zapraštění stavidla nevnímá. Kope dál.
Náhle se mu stavidlo hroutí pod zadnicí. V dalším okamžiku visí Kvido za límec na stromě. Bezmocně kroutí nožkami ve snaze se dostat na zem. „Já tě varoval,“ ozve se nad ním Pepa. „No jo, no. Pusť mne dolů!“ zaskučí Kvido. „Já tě nedržím,“ přemáhá Pepa smích. Kvido otočí hlavu ve směru Pepova hlasu.
Přesně v ten okamžik povolí větev držící Kvida ve vzduchu a mužík se octne na zemi. Načuřeně se rozhlíží, kde je Pepa. Vodník skočí krásnou šipku do rybníka, ani kapičkou přitom kamaráda nepocáká. Opatrně obeplave pobořené stavidlo a stane vedle Kvida. „Nečerti se,“ doporučí mu.
„Volal mě někdo?“ zahlaholí bodrý hlas. Za Pepou se zčista jasna objevuje čert. „Nevolal. Co chceš, ó velký Marciusi?“ ptá se stále ještě rozladěný Kvido. „Přátelsky si popovídat,“ snaží se Marcius tvářit nevinně. „Nevěřím ti,“ říká Pepa. „Nemáš, proč se bát. Má moc pouze smrtelníky děsí,“ uklidňuje Marcius Pepu. „Stejně něco chystáš, vidím ti to na očích,“ nedá se vodník. „Chystám, chystám. Musím ke kováři. Ztratil jsem někde podkovu,“ přiznává a dost nerad Marcius. Loučí se. Zbývá po něm jen pekelný puch.
„Fuj, to je smrad!“ zanadává Kvido. Také se chystá k odchodu. „Kampak. Ty musíš ještě opravit stavidlo,“ zastaví ho Pepa. Kvido udělá smutné oči, ale pusí se do práce. Pepa mu po chvíli začíná pomáhat. Večer již mají hotovo.