O veliké ještěrce.

Anotace: Asi je to prima potkat modrou ještěrku.

"Jsem velká, jsem chytrá, ale jsem ještěrka. To je ale hodně divné. Jů, jsem celá modrá, krásně světle modrá." Sama sobě se tuze líbila.
Rozhlédla se kolem. "Jů, tady je obrovský binec." Kolem dokola bylo spousta smetí a odpadků. Bylo to smetiště. "Tady se mi vůbec nelíbi," a vydala se směrem ke stromům, které byly v dálce vidět. "Jů, zeleňoučký trávník," radovala se a dělala jeden kotrmelec za druhým. "Jů, to je prima. Umím kotrmelce, to koukáš, ty malá kozo." "Méé, méé," zamečela koza a nevšímavě dál okusovala trávu. Ještěrce začalo kručet v briše. "Jejda, mám hlad!" Nejdříve spolykala rodinku slimáků, pak našla ptačí hnízdo a celé ho vyplenila. Ptačí máma a ptačí táta odletěli postavit si hnízdo někam jinam.
"Měla bych si vymyslet jméno," ležela pod borovicí a frajersky žvýkala stéblo trávy. "A mám to! Budu MORAD! A proč? Jsem chytrá, tak jsou to přehozená písmena ve slově modrá. Fantastické!"
V domku, který stál na kraji tohoto lesa, se zrovna protahoval kluk Lukáš. "Nuda, nuda! A to je ráno." Velice nerad, ale přece jen uklidil hrnek od kakaa a ustlal postel. Byl sám. Byl rekonvalescent, to znamená, že nemocný už není, ale jeho tělíčko je celé ještě po nemoci unavené.
"Půjdu se projít do lesa," řekl si kluk.
Ti dva, když se srazili v křoví, oba vykřikli. Lukáš hrůzou a MORAD ještě větší hrůzou. Seděli naproti sobě a okukovali se. "Co to jenom je? Vypadá to jako ještěrka, ale není to ještěrka. Mám strach!" Ani si neuvědomil, že mluví nahlas, a tak jeho zděšení se ještě zvětšilo, když to něco začalo mluvit.
"Ty, kluku, tak se neboj, jsem MORAD, jsem ještěrka, a vlastně ani nevím, proč jsem chytrá a modrá a tak dále. Máš něco proti tomu se kamarádit?"
Lukáš vykulil oči a řekl: "A nesežereš mě? Jsem Lukáš!" Morad se začal nahlas chechtat a nakazil tím i Lukáše. Váleli se v trávě a chechtali se, až je začalo bolet břicho a z očí se jim draly slzy. Chvíli šli pěšky, ale Lukáš byl moc pomalý. Nakonec si vyskočil na Morada, a to bylo něco! Projížděli se po lese, po louce, po zahradě. Morad byl šťastný, že není sám, a Lukáš byl šťastný, že má tak prima kámoše.
"Budeme si hrát na indiány," navrhnul Lukáš. "Čika, čika, kalí," křičel Morad a běhal po zahradě. "Nemáme čelenky," volal Lukáš. "A co tak brka ze slepice?" Na to zas Morad. "No, nápad je to prímový, slepice mají sousedi tam kousek od nás," doplnil Lukáš. Potichu, jako praví indiáni, se plížili loukou ke kurníku. Všude bylo ticho. Když viděli, že čtyři slípky vlezly do kurníku, vběhli tam také a přibouchli dvířka. To byla mela. Slepice lítaly a doslova řvaly. Morad měl v hubě brka a Lukáš už měl plně ruce peří. Rychle vyběhli z kurníku a za nimi vylétly k smrti vyděšené slípky.
"Ta čelenka je fakt super," pochválili sami sobě podařené dílo.
Den utekl jako voda. Lukáš leží v postýlce a těší se na další den. "Dobrou noc Morade," a kouknul pod postel. Morad na něho jen mrknul.