Pyšný páv

* * *

Z daleka ho přivezli do zámecké zahrady
byl jiný než velcí ptáci, kteří v parku léta žili,
labutě,neb bažant zlatý.

Páv to byl a celý bílý,žádné pírko barevné
dlouhá péra na zadečku do vějíře pyšně zvedal,
byly jak sníh bělostné.

Pozdravit ho cupitala malá koroptvička milá
tenkým hláskem zapípala:„Přeji dobrý den!“
Ale pyšný páv jako by ji neviděl.

Nikoho si nevšímal,nazlobený,zamračený:
„Tolik jich tady je,pročpak nikdo nezapěje,
že jsem krásný,že jsem vzácný?“

Šel dál krokem chlubivým,dlouhá péra pyšně zvedá
od mala byl hýčkaným každý ho vždy obdivoval
a tady ho nikdo nezná.

Vždyť tady zůstane sám až se toho ticha lekl
najednou měl velký strach a loudal se pomaloučku
dlouhá péra v prachu vlekl.

Zastavil se na louce,smutně svou hlavičku sklonil
a bylo mu do pláče,krása ho již netěšila
moc rád by se kamarádil.

Stařičký páv, sotva chodil,ke všem ptákům promluvil:
"Je to páv,ti jsou vždy pyšní,nebudem se na něj zlobit,
pojď jen klidně mezi nás,chceš-li být náš kamarád
budeme tě rádi mít."

Bílý páv si poskočil,na všechny se krásně usmál,
zvedl svoje dlouhá péra a moc šťastný opět byl.