O Aničce

Anotace: pohádka o lásce, která i peklo přemohla...

Mrzlo až praštělo a přesto u zasněžené polní cesty kvetl šípkový keř jakoby bylo krásné léto. Ta cesta prý vede do pekla. Každý se jí vyhýbá. Ale Mařena se nebála. Chtěla peníze a ženicha. Rázně po té cestě vykračovala a zpívala si. Náhle uslyšela dětský pláč. V trávě po šípkovým keřem plakalo miminko. Mařena dítě přivinula k sobě a na cestu do pekla zapomněla. Dítě na ni upřelo svá zelená očka. Čas plynul jako voda. Z miminka vyrostlo pracovité a velmi hezké děvče. V chaloupce, kde žila Anička a její matka Mařena, vládl dlouhá léta klid a pohoda. Nemoc, když do ní zavítala, přinesla neštěstí, neboť matku Aničky si sebou vzala. Když matka umírala, stačila Aničce pošeptat, kde ji našla.
Anička pro slzy neviděla, svou bolest neměla komu povědět. Rozběhla se k tomu šípkovému keři. Stále tam rostl a voněl i teď, přestože již na polích ležel sníh. Bylo jí hodně smutno, nemohla přestat plakat. Náhle viděla, že se její slzy změnily v malý pramínek, který se vydal do kopce. Láska se zrovna opírala o břízu a najednou kolem ní teče voda. „Co to? Copak takhle se chová voda? Téct do kopce?“
„Za to mohu já. To můj smutek.“ Řekla Anička. Láska vykřikla. „Jak je to možné? Jak je to možné? Vypadáš jako ….“, nedořekla, neboť zem začala chrlit oheň. Vedle Lásky se objevila Pomsta. Ty dvě ženy se do sebe pustily. Blesk stíhal blesk. Bouře, vichr, dva mocné živly se mezi sebou přely. Náhle vše utichlo. Pomsta se dívala na Aničku. Anička si pomyslela: „Je to hezká žena, ale je plná zloby a nenávisti, její šaty mají barvu nebe před bouří. Jde z ní chlad a strach.“
„Pojď blíž,“laskavě na ni promluvila Láska. Anička si i tuto ženu začala prohlížet, dlouhé plavé vlasy, úsměv a upřímný tón hlasu přinutil Aničku se nebát.
„Láska hory přenáší a vždy vyhrává“, řekla laskavě Láska. „Aničko, tvá pravá matka byla prokleta knížetem pekel. Nechtěla se vzdát své velké lásky, prince Pavla. Pekelný kníže však chtěl pouze ji. Jejího otce zahrnul zlaťáky, diamanty, a tak získal starého krále na svou stranu. Ani pláč dcery neobměkčil ztvrdlé královské srdce. Tvá matka se proto tajně za prince Pavla provdala. Jakmile se to pekelník dověděl, princeznu proměnil v šípkové růže a Pomsta proměnila tvého otce v šípkový keř. A já jsem jim nemohla pomoci. Tví rodiče zachránili Mařenu před peklem. Jsi dítě lásky Aničko, až ty najdeš tu pravou lásku, peklo bude bezmocné a všechna kouzla pekelníka i mé sestry Pomsty pominou. Běž do zelené jeskyně a vyber si střevíčky.“ Po této větě Láska i Pomsta zmizely. Anička se opět vydala cestou potůčku, a ten ji ukázal cestu do překrásné jeskyně. Krápníky Anička ještě nikdy neviděla. Na každém z nich se třpytila kapka vody. „A tolik párů nádherných střevíčků co tady je!“ Zvolala údivem.Dva dny chodila po jeskyni a nemohla se rozhodnout, které jsou ty pravé a jak za ně bude platit, když nemá peníze. Usedla na kámen, když tu se ozvalo:“Dávej pozor, ty nešiko.“ Stonožka byla hodně rozzlobená, protože Anička ji přisedla. „Už tady couráš dva dny a je to tak jednoduché. Nač bys měla zlaté střevíčky? Na ples nejdeš. Nač bys měla stříbrné střevíčky? Stříbrné šaty nemáš. Potřebuješ kouzelné střevíčky, ty trdlo, abys zachránila Mirana, jinak ho čertice utancují k smrti a zlato ho pohltí.“ Upovídaná stonožka zmizela pod kamenem a Anička zavřela oči a pověděla nahlas: „Chci kouzelné střevíčky a nabízím pomoc tomu, kdo ji v této chvíli potřebuje.“ Zem se otevřela a Anička padala a padala. Dopadla až do pekla mezi rozdováděné čertice, do středu tanečního reje. Střevíčky, které měla na nohou, měly barvu zralých třešní. Na zemi někdo ležel. Chytila ho za ruku. Sluneční světlo v té chvíli proniklo do podzemí. Miranovy zakalené oči se dívaly na Aničku, ale nic neviděly. Čertice kolem vřískaly vzteky, neboť jim opět další smrtelník unikal z jejich spárů. Když nastalo ticho, Anička se s Miranem ocitla doma, v chaloupce, kde Anička vyrostla. Slepý Miran byl nemocen tou nejhorší nemocí – zlobou. Byl krutý na Aničku, nic mu nebylo vhod. Anička jej neustále těšila, vyprávěla mu o lese, o ptácích, o své mamince a nakonec mu vyprávěla také příběh, který slyšela od Lásky. Miranovo srdce pomalu roztávalo její trpělivostí, vyprávěním a upřímností a také její láskou. Miran se uzdravoval a jednoho dne spatřil zase modré nebe. Až se mu zatajil dech, když spatřil Aničku. Měl jediné přání. Zůstat s ní navždy. Zamiloval se. Jejich srdce se setkala. Láska vykvetla a stále sílila. Peklo i Pomsta neměly žádnou moc. Zlá kouzla pominula. Miran byl také královský syn. Zlaťáčky pekelné ho okouzlily a málem ho připravily o život. Láska ho zachránila. Když s Aničkou opouštěl chaloupku, viděli ženu s plavými dlouhými vlasy, která je pozorovala a usmívala se. Také spatřili černý kouř. Byla to Láska a ten kouř byla její sestra Pomsta, která byla uspána a uvězněna láskou Aničky a Mirana už navždy. Králové i královny měli obrovskou radost ze svých dětí, ze shledání. Štěstí a láska se zabydlely v obou královstvích.