O nezbedné slupce

Anotace: Pohádka o tom, že každý má svůj úkola své místo.

Sbírka: Pohádkový uzlíček

Ahoj děti. Zeptám se vás. Jestlipak víte, jak se nazývá obal, ve kterém je schované třeba naše oblíbené ovoce? Banány, pomeranče nebo jablíčka.
? ? ?
Správně. Je to slupka.
Slupka se dá někdy i jíst, například u jablíčka, ale takový banán se slupkou sníst nemůžeme. Ten nám maminka musí oloupat, protože slupka je nejedlá a bylo by nám po ní zle. No a právě takovouhle slupku mají i zrnka pšenice, pro lidi nejedlou. To znamená, že se také musí oddělit.
Slupka z pšeničného zrna se jmenuje plucha, má žlutavou barvu a je tak lehoučká, že se ve větru se vznáší jako chmýří z pampelišky.
Tahle pohádka vypráví právě o jedné pluše, která se dostala do mlýna.
Přivezl ji obrovský traktor s přívěsem. V nákladním prostoru toho přívěsu se krčilo a mačkalo spousta zrníček a pluch.

„Uhni se prcku. Jsi jen plucha, stejně tě musí oddělit. Já jsem krásné zrnko a bude ze mě mouka, tak potřebuji víc prostoru,“ řeklo zrnko pluše.

„No, to bych se na to podívala,“ mumlá si plucha, „ze mě také bude mouka,“ rozhodla se.

Za pár vteřin všechny pluchy i zrno jak na tobogánu sjížděli do příjmovým košů odkud se rozutekly do mlýna.
Zrnka tam kam patří a slupky tam kam patří, až na jednu. Ta se vydala cestou pro zrníčka, cestou kudy neměla.
Zrnka se nad tím ani nepozastavila, že ta plucha tu nemá co dělat. Brebentila o tom, jaká z nich bude krásná mouka, až se dostala do proudu třídícího vzduchu.
A to byl pro pluchu konec vysněné cesty. Jak byla lehoučká, proudící vzduch ji popadl a unášel aspiračním potrubím neznámo kam.

„Pomóóóc,“ křičela bezmocná plucha, ale to už pomaličku přistávala na podlahu z dřevěných prken, protože potrubí bylo poškozené. Plucha vylétla dírou, kterou mlynáři nestihli opravit.

„Kde to jsem, co já nešťastná si tady sama počnu,“ naříkala a začala z toho neštěstí plakat.

Nakonec si to vyšlápla po těch prknech rovnou za nosem. Hlavu skloněnou, v očích slzičky, tak žádný div, že narazila. Nenarazila však do tvrdé zdi, ale do něčeho měkkého.
To měkké byl bílý pytel plný pluch.

„Jé, to jsou moje kamarádky,“ zaradovala se plucha a začala se škrábat na pytel.

Nešlo jí to.Skákala jak atlet, snažila se zachytit okraje pytle. Občas se jí to i povedlo, ale dlouho se neudržela a zase spadla dolů.
Nevzdávala se. Touha být se svojí rodinou a kamarádkami byla silná a tak plucha skákala pořád dál. Kdyby okolo náhodou nešla stará plucha Berta, jistě by tam skákala do dnes.

„Takhle se tam nedostaneš maličká,“ oslovila Berta naší pluchu.

„Jůůj,“ lekla se plucha, „kde jste se tu vzala?“

„Co já? Já jsem vypadla dírou v pytli, ale kde ty se tu bereš? Vůbec tě neznám.

„Já jsem byla u zrníček, chtěla jsem se stát moukou a být užitečná,“vysvětlila plucha.

„Co tě to napadá,“ smála se Berta, „z pluchy mouka být nemůže. Ale užitečné jsme.
Bez nás by do mlýna nedošlo jediné zrníčko. My totiž zrnka chráníme, dokud neuzrají a když se pak zrno od nás oddělí i pak jsme užitečné.
Mouka je pro lidi a pluchy pro zvířátka. Víš ty kolik nasytíme ryb, slepic, prasátek a kraviček?
No jo, bez nás by to nešlo,“ vzdychla na závěr Berta, „a teď pojď se mnou. Ukážu ti kudy se dostaneme do pytle.“

Obě pluchy došly k veliké díře v podlaze. Stará plucha se zastavila.

„Tak jsme tady. Skoč dolů za mnou,“ řekla Berta a skočila.

Mladá plucha chvíli váhala. Nevěděla, co jí čeká, nakonec se ale odhodlala a skočila. To co pak následovalo, bylo nádherné.
Plucha jela kapsovým výtahem, usazená ve veliké kovové kapse, které se říká Koreček. A ten ji vynesl až k tobogánu, odkud pak sjela mamince rovnou do náruče.
Plucha byla doma a byla šťastná, že je tam kde má své místo.

Konec