ABECEDA

Anotace: Už se vás někdy někdo zeptal, proč jsou písmenka v abecedě seřazena tak, jak jsou? Mně ano, moje dcera. A protože neznám odpověď, řekl jsem alespoň příběh...

ABECEDA

Jednoho dne, když už všechny děti odešly dávno ze školy domů, zůstala po nich ve třídě na tabuli křídou napsaná abeceda. Hezky v řádku, jedno písmenko vedle druhého, A, B, C, D… až do úplně posledního Ž. Všechna písmenka už se chystala po dlouhém dni spát, když v tom se najednou do ticha opuštěné třídy začalo ozývat naříkání.

Hned se rozčileně ozvalo B a hudruje: “Kdo to tady naříká tak, že se ani nedá odpočívat a spát už teprve ne?“ „To jsem já, vzlykalo úplně na konci abecedy Ž a slzy mu tekly po tváři. „Tak přestaň fňukat a neruš ostatní, chceme spát“ řeklo B. Do toho se ale ozvalo L a řeklo: „Ale no tak, přece slyšíš, že náš kamarád pláče, asi ho něco trápí a obrátilo se na Ž. „Proč pláčeš? Copak se ti přihodilo, že tak naříkáš?“

Ž si otřelo slzy a povídá: „Přepadl mě smutek z toho, že jsem pořád úplně na konci abecedy, úplně poslední. Chtělo bych si vyměnit místo s A a alespoň jeden den být na začátku, úplně první. Proč bych taky nemohlo být někdy první?“ Jenomže A se hned načepýřilo: „Tak to tedy ne, to přece nejde, první musím být já, protože jsem nejdůležitější písmenko, to ví přece každý!“ „To není pravda“ křičelo N, „nejdůležitější jsem já, slovo nejdůležitější totiž začíná na písmeno N, já bych mělo být první v abecedě!“ „Hlupáci!“ volalo M, „každý přece ví, že první slovo, keteré se děti ve škole učí psát je máma a to začíná na M!“

Najednou byl ve třídě hrozný povyk, jedno písmenko překřikovalo druhé a každé chtělo být na začátku abecedy. V tom kdosi nahlas zakřičel: „Tak dost! Kdo vás má vy hádavá písmenka poslouchat? Celou dobu tady na sebe křičíte, jen se hádáte a přitom jste zapomněla na to nejdůležitější!“

Všechna písmenka zmlkla a dívala se kdo je to okřikuje. Byla to malá tečka v rohu tabule, kterou děti nestihly smazat, když spěchaly z poslední hodiny domů. V nastalém tichu se jako první osmělilo N a řeklo: „Ty jedna malá zapomenutá tečko, co je tedy podle tebe to nejdůležitější?“ Tečka se dívala z rohu tabule na celou abecedu a povídá: “Nejdůležitější je milá písmenka to, že jeden bez druhého nejste vůbec nic. Důležitá jsou přece slova, která z vás lidé skládají a díky kterým pak spolu mohou mluvit, psát knížky nebo dopisy a hrát hry jako je třeba slovní fotbal. Jste všechna důležitá úplně stejně a nezáleží na tom, jestli na začátku abecedy nebo na jejím konci“.

Jenomže A taková odpověď nestačila a tak znova zopakovalo, že je stejně nejdůležitější, protože A je přece skoro ve všech slovech. Tečka na to ale povídá: „Tak dobrá, když tomu nerozumíš, vysvětlím ti to jinak. Myslíš si, že třeba to úplně poslední Ž je méně důležité než ty? A co tedy bude želva bez Ž? Elva? Co to je? Nic to není! Nesmysl! A co teprve taková chudinka žížala, co by byla bez Ž? Íala? Nebo třeba B. Představ si, že by přišly děti do hračkářství, že si koupí bublifuk. Nebýt B, tak by řekly, že si přišly koupit jeden ulifuk. Pan prodavač by je hnal, že si z něho dělají legraci! A takový prak, kterým kluci střílí do jablek na jabloni, co z něj zbyde bez P? Rak!? Viděl někdo někdy kluky střílet z raka místo z praku! Já tedy ne.“

Celá abeceda už se v tu chvíli popadala za břicho, jak se smála těm legračním a nesmyslným slovům, ze kterých vypadla písmenka. Dokonce i A se smálo, protože už pochopilo, že nejsou méně a více důležitá písmenka, ale že jen když se dají dohromady a vytvoří slovo, tak jsou lidem užitečná a proto důležitá. A Ž už také neplakalo a už mu nikdy nevadilo, že je v abecedě poslední. Díky tečce totiž vědělo, že je sice poslední v celé řadě písmenek, ale pro lidi stejně důležité, jako to první A.

:o)