O kropenaté princezně

Anotace: No tohle jsem napsala už...je to dýl. A ten konec se mi moc nelíbí, protože je to trochu kýč... Jinak taková trochu jiná pohádka... ;o) Jo a ty vlasy...náhodou mně by se líbily!;)))

Byla jednou taková holka, kropenatá žabička, dcera žabího krále, a tu už nebavilo být žabičkou. Tak „žbluňkala“ k čarodějnici, která bydlela nedaleko v jeskyni „Tří princezen“.Šla a šla a přitom si kuňkala do kroku, až „dožbluňkala“ k čarodějnici Kroketě.
„Co bys potřebovala, žabičko?“ zeptala se čarodějnice, „Už mne nebaví být žabičkou!“, čarodějnice povídá: „Hmm, no šlo by to, a čím vlastně chceš být???“ „ČLOVĚKEM!“ řekla žabka. „Pane Bože, proč člověkem?“ zhrozila se čarodějka. „Prostě proto!“, „no dobře, když myslíš, to půjde.“
Čarodějnice začala v kotli dělat nějaký fujtajksl, smrdělo to, kouřilo se z toho a bublalo to. Najednou MLASK! Prásk! Ssss! ...a lektvar byl hotový. „No, tu máš, to vypij!“ „Fuj, to je hnus! zakřičela žabka, až se jeskyně otřásla.
„Chceš být člověkem, chceš?! Tak tohle musíš vypít! řekla jí na její „fuj!“ čarodějnice. „No, tak dobře!“ odvětila žabka. „Glo, glo, glo.., blééé“ pila žabka, „Tak za tři hodiny z tebe bude krásná princezna, můžeš tu počkat“. Tři hodiny uplynuly a ze žabky se začala stávat princezna, když proces skončil, byla žabička krásná - až na hlavu. Vlasy měla puntíkované v barvách červená, zelená, růžová, blonďatá a modrá. „Tak co, jak vypadám?“ zeptala se žabka „Nóó, jde to, podívej se sama!“ odpověděla čarodějnice. „Áááááá!“ zděsila se žabka „To je hrůza, co to mám na hlavě?!“ „No, no! Moc se neděs!“ řekla jí na to čarodějnice. „No to se ti lehko řekne, co s tím teda budu dělat?“, zklidnila se žabka „To nevím, musíš si najít někoho, komu bys přišla zajímavá a líbila by ses mu!“ řekla čarodějnice, protože paruky v tom zaostalém kraji ještě neznali. „Už vím!! Zkusíme to přebarvit, jako chceš barvu?“ napadlo čarodějnici, „Jo, to je dobrý nápad!“ zazářila žabka-princezna. Přebarvovali a přebarvovali. Už to byly tři hodiny, ale přebarvit to nešlo. Naše princezna se rozbrečela a brečela až do večera.
Po sedmé hodině večerní si žabka-princezna uvědomila, že když bude cestovat za tmy, tak ji málokdo uvidí. „Na něco jsem přišla!“ řekla princezna. „Jo? A na co?“ zeptala se čarodějnice. „Budu chodit v noci!“ odpověděla princezna. „Áno, to je dobrý nápad! ... Ale...“ „No, co ale?“ zeptala se princezna a čarodějnice jí odpověděla: „Nóó´, to nepotkáš žádného prince!“ „No, jo!“ uvědomila si princezna. Po chvíli přemýšlení řekla rázně: „Ále, to nevadí, když půjdu ve dne, dám si přes hlavu šátek, ne?“ Tak se princezna rozloučila, poděkovala a vyrazila. Šla a šla, až došla do městečka nebo spíš vesničky, byly tři hodiny ráno, takže nikdo ještě nebyl vzhůru a princezna si řekla: „Dám si na hlavu ten šátek, aby mě tu náhodou někdo nespatřil!“ Vyhrabala si z kapsy šátek, ale ouha! Než si stačila nandat na hlavu, uviděl ji jeden hoch z vesnice.
Princezna si myslela: „Jejda, jejda!!!“ Naštěstí bylo ještě šero, a tak to ten hoch nerozpoznal, zato princezna rozeznala, jak je hoch švarný, hned se jí zalíbil. „Brej večír, paninko, škyt!“ pozdravil hoch, šel zrovna z nějaké veselky a tak byl trochu opilý. „Dobrý večer, nevíte, je-li tu někde nocleh?“ zeptala se princezna, protože příštího večera tady někde přespat musela. „Co se vůbec ptáš ´někde´, můžeš přespat u mě!“ odpověděl hoch. „Děkuji, a jak se vlastně jmenujete?“ optala se princezna. A hoch na to: „Štěpán! A vy?“ Princezna chvíli přemýšlela, protože jako žabka neměla a čarodějnice jí ani žádné nedala. „Hmmm, Kuňka, Meruňka!“ vykřikla směle nakonec a hoch se zasmál: „Opravdu zajímavé jméno!“ Princezna si v duchu myslela: „No, no já za to nemůžu, že lidská jména neznám!“ Hoch bydlel sám a pustil princeznu nahoru na půdu.
Abyste se nedivili, chlapec nepoznal, že je to princezna, protože jí ještě v jeskyni dala čarodějnice vesnické oblečení, právě proto, aby jí někdo nepoznal. Štěpánovi se princezna také hned zalíbila, ale to ještě neviděl její vlasy! Uplynul týden a princezna se u Štěpána zabydlela. Jednou večer, když spolu večeřeli, tehdy se Štěpán princezny optal: „Proč nosíte pořád ten šátek?“ „To já... Aby mi nelítaly vlasy do očí!“ odpověděla rázně princezna. Chvíli bylo ticho a za chvíli promluvil opět Štěpán: „Chci se vám s něčím svěřit...“ „Můžete mi tykat.“ dodala ještě princezna. „Jsi pro mne krásná a zajímavá, sundej si prosím ten šátek.“ „Ale...“ řekla princezna. „No, dobře!“ Princezna si sundala šátek aaa. Štěpán samým úžasem spadl ze židle. „Máš krásné vlasy, přestaň nosit šátek, ať tvou celou krásu mohou obdivovat i ostatní lidé!“
Princezna se podívala do zrcadla, které viselo naproti stolu, zjistila, že vlasy už nejsou jako dříve, ale jsou neobvyklé tím, že mají krásnou tmavě rudou barvu a jsou po pás dlouhé s loknami. Princezna netušila, že barva vlasů se jí změnila díky Štěpánově lásce. Štěpán se jí zeptal: „Vezmeš si mě za muže?“ „Ano, moc ráda!“ odpověděla na to. Princezna se svěřila s tím, jaké před tím měla vlasy, ale Štěpánovi to nevadilo.
Tak měli svatbu, která trvala tři dny a noci, a narodila se jim spousta dětí. A jak vypadali? Holčičky měly až do své svatby barevné vlásky a kluci zase po tátovi vlasy hnědé. A tak spolu v chaloupce žili až do smrti, ale, jak byli pořád nějací potomci - kluci i holčičky, tak jejich krásné vlasy vydržely napořád!

A to je KONEC pohádky!