Pohádka o botách, které nechtěly být vedle sebe

 

 

Ve starém botníku, v polici vysoko pod stropem, seděly vedle sebe staré, pevné kožené boty. Už léta si na ně nikdo nevzpomněl, neočistil je a neobul. Seděly tam, a na popraskané, vyschlé kůži se jim hromadil prach. Ušmudlané tkaničky jim přesmutně visely přes zašlé šněrování až k hrubé podrážce.

 

Ve své smutnosti a nečinnosti občas vzpomínaly na staré časy: na procházky v zelené trávě, na dlouhé výšlapy do hor a přeskakování lesklých louží.

 

Říkaly si: „Jó, to byla krása! Po každém návratu domů, nás člověk očistil, vysušil a namazal krémem.“

 

Bohužel už několik let, se vedle sebe tyhle staré boty musí nudit a pozorovat, jak ostatní boty jezdí k moři, chodí na nákupy a naleštěné vyrážejí s jejich člověkem do práce. V botníku začalo být těsno.

 

„Ach jo“ povzdechly si staré boty , když byly najednou přesunuty z jejich obvyklého místa nahoru do rohu. Vmáčkli je tak natěsno, až jim vedlejší pánské taneční  boty překážely ve výhledu.

 

Boty začaly být nejen zaprášené, ale také sužované nudou, nečinností a závistí vůči ostatním botám. Začaly se bát, že jednoho dne, až přibudou další malé dětské boty a nebude v botníku dost místa. Bály se, že, je jejich člověk odloží do sklepa, na půdu, a nebo postaví na popelnici (!).

 

Dívaly se jedna na druhou, a  jejich stav nebyl dobrý. Už vlastně nejsou parádní a pevné boty. Přestaly se sobě líbit. Měly pocit, že podrážka té druhé se zdá příliš ošlapaná. Také se jim na té druhé botě nejíbily zašmodrchané tkaničky, připomínající zapomenutou žížalu.

 

„Jsi tak odporně suchá a ubohá“ řekla levá bota pravé botě.

 

„No to možná jsem, ale jsem Pravá. Jsem přád ještě lepší než ty. Jsi celá Levá. Nehodíme se už  k sobě. Doufám, že nás brzy rozsadí, jinak se tu zblázním“.

 

Levá bota posmutněla ještě více a pravá bota se otočila patou k levé botě a špičkou k taneční botě vedle. Otáčela se jak jenom to v malém prostoru šlo. Přišlápla levé botě tkaničku.

 

 „Au!“ zaúpěla levá bota. „Dávej pozor!”. To si tedy nenechám líbit”, řekla  levá bota a začala také přemýšlet, jak by tuto krutost pravé botě oplatila.

 

Dny a týdny běžely a boty se čím dál více nesnášely a urážely jedna druhou. Přestaly společně vzpomínat. Bály se čím dál více budoucnosti a všechno jim najednou připadalo stejně smutné, jako ony dvě.

 

A pak se to stalo! Lidé donesli nové dětské boty  a dámské lodičky. Hledali pro ně v botníku místo. Staré boty byly vyndány ze svého místa. Na jejich místo dali do botníku lodičky! Tkaničky se starým botám strachy roztřásly. Co jenom bude dál? Půjdou do sklepa? Nebo na půdu? Na popelnici? Přitiskly se jedna ke druhé a rázem zapomněly na své dřívější rozepře. Najednou tu zase byl pár: Levá a Pravá. A tak tam svorně stály na podlaze. Smířené čekaly, co bude dál. Zjistily, že jejich vzájemné přátelství je to nejlepší, co na zemi mají.  Dokonce  se usmívaly a tulily se k sobě a navzájem. Proplétaly si tkaničky. Jejich obavy sice přetrvávaly, ale zdály se snesitelnější.

 

Jednou brzy ráno lidé běhali sem a tam a něco na sebe pokřikovali. K botníku přiběhl člověk a  vyndal z něj dámské rychlobotky, dětské ublácené boty a někam odběhl. Za chvíli se vrátil. Vypadalo to, že v botníku ještě něco hledá. Pak se otočil ke starým botám a usmál se.“ Tak tady na zemi jste! Půjdeme po dlouhé době na hory. Pěkně vás naleštím. Jste stále ještě docela krásné. “    Po těchto slovech se boty rozzářily.

 

Radostně pak pochodvaly po kamení i po cestách.  Vůbec jim nevadilo, že je občas dětské boty trochu pošlapaly.

 

Broukaly si:

 

„Krok sem, druhý krok tam, Levá  - Pravá

cesta lesem ubíhá.

Asfalt, kamení a mokrá tráva

turista se  usmívá.

 

 

V botách pevných jako skála

nožka s nožkou utíkala

velkou dálku překonala

ani trošku nekulhala .“

 

 

Po návratu domů boty získaly nové místo. V botníku,  po hodně malých dětských botách, které kamsi zmizely. Staré pevné boty se začaly společně těšit na budoucnost a byly rády, že mají jedna druhou. Zas chtěly být pořád spolu.