Víly I.

Víly I.

Anotace: O setkání s kouzelnými tvory.

V jednom lese, jsem potkala krásná stvoření. Tento les, není daleko. Abyste tam došli, to musíte jít kousek po pěšině, lemované keři ostružin. Minete stezku vyšlapanou od srnek, vedoucí k nedalekému stříbrnému potůčku. Zahnete doprava okolo starobylé lípy. Její listy šumí ve větru tak, jako by vyprávěly příběhy. A pak už stačí přeběhnout kopec, přeskákat palouček a již vidíte první stromy. Na první pohled docela obyčejný les. Ale tam hlouběji je mýtina. Ptáčkové tu zpívají líbezné písně od rána do večera. Sluníčko příjemně hřeje a vzduch voní po malinách. Včelky létají z květu na květ a sbírají medový nektar.

A zde, když se dobře zadíváte a jste úplně potichu, můžete spatřit malá obydlí. Jsou ukrytá v trávě, choulí se u stonku pampelišek. Mají střechu upletenou z pavoučích sítí, v oknech se třpytí kapky rosy. A v těchto domečcích žijí drobná stvoření. Z počátku bych si jich ani nevšimla. Seděla jsem v trávě a těšila se z krásného letního dne. Ale po chvilce tichého odpočinku, jakoby něco zašustilo v trávě. A tu jsem je spatřila. Čtyři barevné hlavičky, které si mě zpovzdálí prohlížely, ukryté za listem jetelu. Vykukovali a zase se schovávaly. Ale já o nich stejně už dávno věděla.

Trvalo to hodnou chvilku, sluníčku již téměř zapadalo za vršky stromů. Tu se ale jedna z nich osmělila a váhavě přišla blíž. Byl to pohled vskutku kouzelný. Její vlasy byly rudé, jako uhlíky v dohořívajícím ohni. Tvář měla líbeznou, připomínala první paprsky slunce a oblečená byla v šatech z jiskřiček. Třpytila se v trávě, jako rudý drahokam. Když se na m podívala, v očích měla malé ohníčky. Při chůzi plála, jako plamínek na knotu svíčky. Kdybych se postavila, nesahala by mi svou výškou ani po kotníky. Tak maličká byla, že bych ji schovala do dlaně. Dívala se na mě stejně zvědavě, jako já na ni. Když jsme se na sebe konečně vynadívaly, světe div se, ona promluvila:
„Kdopak jsi?“ pravila, a rychle hleděla hledat květinku, za kterou by se schovala.
„Jmenuji se Bětka, kdo jsi ty?“ ptala jsem se zvědavě.

Odpovědi jsem se však nedočkala. Utekla zpět k dalším barevným hlavičkám. Vypadalo to, že už se zpět nevrátí. Bylo mi z toho smutno a měla jsem se k odchodu. Tu však najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, stáli přede mnou všechny čtyři.

Druhá z nich měla vlasy zelené. Sukýnku z jemné luční trávy a botky upletené z větviček vrby. V očích takovou moudrost, jakoby prožila již mnoho životů. Za ní stálo stvoření s modrými vlásky. Na sobě šat z ranní rosy a oči pomněnkově modré, jakoby neustále plující ve velké dálce. A poslední? Bílé vlásky, vánek ve tváři a roucho z obláčků, zdálo se mi, že stojí maličko nad zemí, vznáší se.
„Bětka, to je ale krásné jméno“ pravila ta červená a plamínky v očích se jí roztančily.

„Děkuji, ale kdopak jste vy?“ ptala jsem se rychle, než mi zase zmizí.
Ale to ony ne. Posadily se v půlkruhu přede mě a já se tak na ně mohla dosyta vynadívat. Prozradily mi, že jsou víly, vládkyně živlů. Žijí prý tu již spousty let. První z nich, ta červená, byla víla, která vládla živlu ohně. Druhá, zelená, měla na starost živel země. Modrá vládla vodě a bílá vzduchu.

Než mi to vše vypověděli, byl již dávno večer a já musela jít domů. Rychle to uteklo a mě se ani za mák nechtělo. Víly byly tak veselé a upovídané, mohla bych tu s nimi sedět až do rána. Z jejich brebentění mi srdíčko poskakovalo radostí. Musela jsem ale jít, zvedla jsem se tedy k odchodu, když v tom za sebou slyším: „Přijď zase zítra, bylo nám s tebou dobře.“ S radostí jsem pozvání přijala a utíkala k domovu. Usínala jsem s úsměvem na tváři a těšila se na další den, na setkání s vílami.
Autor Šárka X, 26.01.2015
Přečteno 735x
Tipy 1
Poslední tipující: breberkar
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí