9 magických formulí

Anotace: První část sbírky pohádek, které chci napsat svému synovi

Víš synku, příběh o tom, jak jsme se dali dohromady s tvou maminkou, není tak jednoduché vyprávět. Můžeš se na to dívat jako na jedno velké dobrodružství, což to taky doopravdy bylo, ale já na to vždycky radši pohlížím jako na řadu úkolů a překážek, kterými jsem postupně musel projít, abych se dostal až na konec. A nemá cenu si něco nalhávat, několikrát jsem za tu cestu pochyboval, že ten konec najdu. Občas to bylo tak těžké, že jsem nevěděl, kudy dál a párkrát jsem ušel dlouhé míle špatným směrem. Ale, naštěstí, jsem na to nikdy nebyl sám. Pokaždé, když jsem nevěděl, co dál, někdo mi pomohl.

Tvou maminku jsem znal celých devět let, než jsem získal vše, co bylo potřeba, abych jí mohl oslovit. Musel jsem najít devět magických formulí, které otevřely bránu k nejúžasnějšímu dobrodružství mého života. A věř mi, že nalezení těch formulí nebyla žádná hračka. Dost často jsem ani nevěděl, co vlastně hledám. Nebyl jsem čaroděj jako tvůj dědeček, nerozuměl jsem zvířatům, jako to umí tvoje babička, ani lidem, jako tvoje teta Terka, nebyl jsem nebojácný a silný, jako strýček Tom a nebyl jsem ani tak technicky zdatný, jako strýček Pavel. Byl jsem ten nejobyčejnější kluk, co v naší zemi žil. A uměl jsem jenom jednu jedinou věc na světě - být zamilovaný do tvé maminky.



Svět, ve kterém jsem tehdy žil, ti možná bude znít jako trochu odlišný než ten, který znáš dnes. Kam ses podíval, všude na tebe čekalo nějaké to dobrodružství. Čarodějové na ulicích měřili své síly, jednorožci vždy snadno utekli i těm nejvychytralejším pytlákům a saň nebylo jen slovo, kterým se nazývá naše sousedka, ale velmi děsivá a nebezpečná potvora s neustálou chutí někoho nebo něco sežrat.

V době, kdy náš příběh začíná, jsem chodil do školy spolu se strýčkem Tomem a strýčkem Wallym. A byl to právě strýček Tom, kdo nás pozval na oslavu pořádanou na počest jeho narozenin.

Strejda měl okolo sebe vždycky rád spoustu lidí, takže si dovedeš představit, že na oslavě se sešla dobrá polovina tamních lidí. Jakožto vládce území si nemusel dělat starosti s prostory, abychom se mu tam všichni vešli. Oslava se prostě pořádala venku.

Byl zářijový, teplý večer a já se dobře bavil s Wallym. Už tehdy to byl hromotluk s blond vlasy, na zádech nosil válečné kladivo a jediné, co kazilo vizáž děsivého zabijáka, byly jeho laskavé, modré oči.

"Lukáši, kolikrát ti mám říkat, abys jednou vyrazil za dobrodružstvím s námi. Uvidíš, že ti to jedině prospěje. Poznáš nový kraj, něco zažiješ a vrátíš se o mnoho chytřejší. Nemůžeš přece nadosmrti tvrdnout tady."

Tehdy jsem si to tak neuvědomoval, ale byla to pravda. Nebyl jsem přímo pecivál, ale, na rozdíl od strýčků Toma a Wallyho, jsem nikdy nezažíval nebezpečná dobrodružství. Možná si říkáš, na co jsem asi čekal? Měl jsem přátele, kteří by mi ve všem pomohli, mohl jsem vyrazit a proslavit se třeba dobytím severního pólu, probuzením Blanických rytířů nebo cestováním po Africe. Ale já nic z toho nechtěl. Možná za to I trochu mohl strach... no dobrá, určitě v tom hrál svou roli.

"Dobrodružství nechám na vás. Já budu vždycky bojovník jenom slovem." Strejdovo přesvědčování jsem nezažil poprvé a bylo mi jasné, že ani naposledy. Ale byl jsem si jist, že mě nikdy nepřesvědčí.

Ano, byl jsem si tím zcela jistý. A to ještě I v té chvíli, když jsem přímo proti sobě spatřil něco kouzelného.

Chlapče, věř mi, že popsat lásku je ta nejtěžší věc na celém světě. Spisovatelé, malíři, sochaři, divadelníci i filmaři se o to celá staletí pokoušejí, ale nikdo ještě nepřišel na to, jak všechno, co prožíváš, vložit do něčeho uchopitelného. Musíš prostě věřit tomu, že láska tady je a že když na ní narazíš, tak že to poznáš. A já to tehdy nepoznal.

Přímo přede mnou stála tvoje maminka. Byla nádherná jako první jarní květ, její úsměv v sobě nesl veškerou radost světa a její oči žhnuly veselými plamínky. Byla to dívka mých snů a já tomu nevěřil.

"Ne, nezdá se ti to." Odpověděl Wally zvesela na otázku, kterou jsem mu nepoložil. Potom se zasmál a já si zděšeně uvědomil, že nebyl jediný. Díval jsem se na tu dívku dlouhou chvíli a lidé si toho všimli. A všimla si toho I ona. A usmála se na mě. Pokusil jsem se jí ten úsměv opětovat, ale nezvládl jsem to, takže se na mém obličeji vytvořil pouze prapodivný škleb. Místo toho, aby jí to odradilo, se rozesmála. A teprve tady, v tomto okamžiku, se dostavilo mé pochopení. Tady nastal okamžik, kdy jsem poznal, že jsem se zamiloval. A ve stejném okamžiku, kdy jsem pochopil, že jí miluji, jsem také pochopil, že mě čekají problémy.

Tvá maminka byla náhle obklopena cizími nápadníky. Rytíři z nejroztodivnějších království, mocní mágové a jedna dívka s podezřelými zájmy, celý dav soků mi najednou stál ve výhledu. A já mohl udělat to, co jsem dělal pokaždé – mohl jsem couvnout. Nikdy jsem nevěřil svému srdci natolik, aby mělo hlavní slovo před mozkem. Pokaždé sváděli stejnou bitvu:



Mozek: Tady nás čekají jen potíže, a to nemá cenu. Půjdeme radši o dům dál

Srdce: Potíže možná, ale taky dobrodružství. Něco zažijeme, bude to spousta zábavy a budeme umět spoustu nových věcí

Mozek: Promiň srdce, ale to jsou hlouposti. Pokud chceš umět něco nového, máme doma spousty knih. A vidíš, to je dobrý nápad, půjdeme domů a nějakou si přečteme.

Srdce: Ne všechno se dá naučit z knih

Mozek: Všechno ne. Jen to podstatné.



A tady bitva končila. Já se otočil na podpatku a zalezl do své vlastní, malé knihovny, kterou jsem měl v pokoji. I tehdy večer jsem se otočil a chystal se odejít, ale stalo se něco, co jsem do té doby nikdy nezažil. Srdce totiž ještě neskončilo.

Srdce: NE! Tohle ti nedovolím. Pokaždé jednáme jenom podle tebe mozku. Ale tentokrát ne. Lukáš se zamiloval, nevidíš to?

Mozek: Ano, vidím. A vidíš ty, do koho se zamiloval? Do dívky, na kterou nemá. Jenom blázen by se o něco pokoušel.

Srdce: V tom případě chci být bláznem. Chci šílet, křičet a tancovat, plácat plešatce na čelo, utíkat nahoru revizorům po eskalátorech jedoucích dolů, šplhat na nejvyšší věž pražského hradu bez lana a lyžovat v létě.

Mozek: Srdce, ty by ses pořád jen bilo. Lukáši, poslechni mě.

Lukáš: Nemůžu tě poslechnout.



Poprvé v životě mé srdce vyhrálo slovní bitvu. Věděl jsem, že dav, který tvou maminku obklopil, jí může nabídnout mnohem víc než já. Ale taky jsem věděl, že to mi nezabrání v tom, abych se o ní nepokusil.

Znovu jsem se otočil zpátky směrem k ní a uviděl jsem nadšeně a nevěřícně zároveň hledícího strýčka Wallyho.

"Tomu nedokážu uvěřit." Smál se od ucha k uchu, "Ty neodcházíš? Znamená to to, co si myslím?"

"Myslím," Odpověděl jsem mu, "že mě čeká dobrodružství." A měl jsem pravdu. Aniž bych si uvědomoval, jak velkou.



"To je princezna Martina, kamaráde." Vysvětloval mi o chvíli později strýček Tom. Oba dva byli nadšení z představy, že se pouštím do něčeho neznámého. "Vybral sis hodně složitou hru. Nezalíbí se jí jen tak někdo."

"Prosím, Tome, seznam nás. Potřebuju s ní mluvit." Ani jeden z nich nebyl zvyklý na to, že bych něco takového potřeboval. Většinou jsem potřeboval klid, ticho, případně podat knihu. Nepotřeboval jsem pomoct při vyhledávání něčeho nového.

"No jasně, že vás seznámím. Ale buď opatrný. Nesmíš zapomenout, kdo jsi." Ach, tak hloupé rady mi určitě k něčemu budou, pomyslel jsem si.

"Ty nás jen seznam. Zbytek už zvládnu sám." Odpověděl jsem mu. Co k tomu říct? Byl jsem mladý, byl jsem hloupý a byl jsem zamilovaný. Snad alespoň jedno z toho mě omlouvá. A tak jsem byl představený tvé mamince.

Slovo nervózní nedokáže dost dobře popsat, jaký jsem v tu chvíli opravdu byl. Stejně, jako jsem věděl, že jí prostě musím poznat, jsem zároveň věděl, jak moc jí poznat nedokážu. Děsila mě představa, že bych s ní mluvil mezi čtyřma očima, stejně jako mě děsila představa, že bych s ní nikdy nepromluvil. A strýček Tom, který vždy drží své slovo, nás seznámil.

"Princezno Martino, dovol mi, abych ti představil svého přítele, sira Lukáše Sečtělého." Tom tohle přízvisko pronesl zcela nečekaně a já netušil, jestli to mám brát jako urážku, pokus o vtip nebo pomocnou ruku. Nikdy předtím jsem žádné přízvisko nedostal. Byl jsem vždy pouze Lukáš, žádný sir a žádný Sečtělý.

"Já jsem... velice... já těší mě, princezno, Lukáš – tedy ne, že bych nebyl... ale nejsem."

"Již podle vašeho slovníku lze poznat, že jste sečtělý, sire Lukáši." Ušklíbla se princezna Martina a mě okamžitě zalila vlna horka. Synku, pokud máš po mně rudnoucí uši, tak se ti opravdu omlouvám, není to zrovna vlastnost, kterou bych někomu přál. Ale já ji měl. Uši tedy posbíraly všechnu krev z okolí a zrudly tak silně, že auto, které projíždělo okolo, zastavilo a čekalo, až padne zelená.

"Víte, Sečtělý možná není to, co by mně popisovalo." Dostal jsem ze sebe najednou. Nabídl jsem jí rozklepanou a mírně zpocenou ruku, kterou přijala a vydala se se mnou na taneční parket.

"Škoda. A co by vás tedy popisovalo lépe?" Dav princezniných obdivovatelů mi dával jasně najevo svou nelibost, ale já je nevnímal. Nezajímali mě. Zajímala mě pouze ona.

"Nejspíš... Chabrý... nebo statečný. Odvážný, nebojácný, neporazitelný." Slova ze mě padala bez rozmyslu, slova, která byla cupována jako papír pohledy daleko mohutnějších a na první pohled statečnějších mužů, kteří se o princeznu ucházeli. Hlas se mi zadrhával a já myslel pouze na to, že musím zapůsobit, že musím být v jejích očích lepší než všichni ostatní. Ale I přesto se mi to nedařilo.

"Nebojácný a neporazitelný? Statečný a chrabrý? Ach, drahý pane, to tvrdí kde kdo." Tvářila se znuděně. Tančili jsme pomalý waltz a já si uvědomoval, že mé šance pomalu končí.

"Mohu Vám to dokázat." Vyhrkl jsem a vyděsil tím sám sebe. Jak bych mohl dokázat něco, co není pravda?

"Tak to dokaž!" Ozval se z davu kolem hlas, který už na první poslech dával jasně najevo, že to vyslovil někdo o mnoho větší, než jsem byl já.

"Nevím, jestli je tohle nejvhodnější místo, abych – "



Omdlení může vyvolat několik nejrůznějších příčin, například nedostatek kyslíku v mozku nebo silná rána. V tomto případě to bylo to druhé. Když jsem se probral, oslava již dávno skončila a já nad sebou viděl jen ustarané, ale stále se usmívající obličeje strýčků Wallyho a Toma.

"Kde je princezna?" dostal jsem ze sebe.

"Touhle dobou už bude nejspíš dávno doma." Odpověděl Wally.

"Jen se ujistila, že jsi celý a že se z toho dostaneš, pak odešla." dodal Tom. Pomalu jsem se posadil. Hlava mi třeštila a cítil jsem, že mi během mého ležení na zemi pořádně opuchlo pravé oko.

"To jen tak odešla? Nic po ní nezůstalo?"

"No..." protáhl nervózně Tom, "chvíli potom, co odešla, se tu něco objevilo."

"Možná spíš někdo." Poopravil ho Wally. Opatrně jsem se rozhlédl kolem sebe. Teprve teď jsem si uvědomil, že uprostřed tanečního parketu nejsme jenom my tři, ale že, mírně v povzdálí, stojí ještě někdo další. Neznal jsem ho, ale od prvního okamžiku mi bylo jasné, že nebudeme přátelé.

Tekutí tvorové jsou velmi nestálí a tím pádem také značně nedůvěryhodní. To, co jednou řeknou, nemůžeš další den brát nijak vážně. A tvor, který stál opodál, byl malý a vodnatý. Malá voda. Vodička.

"Sire Lukáši Sečtělý, princezna Martina mne tu zanechala, abych vám předal její vzkaz." Tvor, jakoby měl každou chvíli tvář někde jinde. Byl průhledný a přece skrz něj nebylo vidět ani kouska světa za ním. Nicméně, v ruce držel pergamen.

"Děkuji ti, vodní elemente." Pronesl jsem, zatímco má ruka opatrně chytila okraj papíru. Tvor se zavlnil a já si přečetl, co mi princezna napsala.



Sire Lukáši Sečtělý,

tvůj zájem, ač nesmělý,

mi lichotí.

Však poslouchej,

po dnešku nečekej,

že stanu se hned tvou chotí.

Odpovědi přines mi,

Najdi je, chceš-li,

Když tvá mysl dovolí.

Na devět otázek,

Bez hloupých nadsázek,

devět kouzelných formulí.



Vodní tvor zmizel a zůstali jsme tam už opět pouze tři. Vodička mě ale nezajímal. Dál jsem hleděl na pergamen. Čekal jsem, že mi tam napíše devět otázek, ale mělo mě hned napadnout, že s tvou matkou to nebude tak jednoduché. První otázka na sebe nicméně nedala dlouho čekat a určila, kam se bude můj život ubírat následujících devět let. Nic už nebylo takové, jako dřív. A já bych to za nic na světě nevyměnil.