Za sedmero skluzavkami a devatero řetízáčky

Za sedmero skluzavkami a devatero řetízáčky

Anotace: Bláznivá pohádka, pro ty nejšílenější z dětí, o královi se šlehačkovou korunu.

Za sedmero skluzavkami a devatero řetízáčky se zlatilo to nejmedovější jezírko na planetě pohádek. Jmenovalo se Medvídkové.
Vždy když z nebe padaly hvězdičky, hrály si pod jeho slaďounkými třpytivými vlnkami rybičky Krásněnky s vílami Oceánkami duhové kuličky. Ty uličnice se je pokoušely docvrnknout až do domku boubelaté krevetky Lucinky, protože ale měly jen drobounké puntíkaté ploutvičky, kuličky se naštěstí do domečku nikdy nedokutálely.
Lucinka bydlela v začarovaném Údolí zpívajících řas a chaluh, obklopeném převelikým Hopsajícím útesem. A právě na vrcholku tohoto útesu, podle vyprávění prastarých babiček želv, se tyčil před bambiliónem let jeden čarokrásný papírový zámek. Podobný zámek byste nenašli v celé knížce s tisíci pohádkami. Celičký byl totiž poskládaný z velikánských barevných puclíků. V podzámčí rostly každou zimu ty nejkulatější a nejmodřejší broskve, jaké kdy svět spatřil. Zámku se proto začalo říkat Broskvička.
Zámek Broskvička měl pouze jedno malinkaté, šišaté okénko, ze kterého každý večer zářilo přenádherné růžové světélko. To světélko vycházelo z komnaty osázené růžovými perlami. A právě v této komnatě žil Mareček, král všech jezírkových dortíků a sušenek.
Byl to ušlechtilý a vznešený král. Na hlavě vždy nosil bílou šlehačkovou korunu, v ruce držel blýskající se oranžové lízátkové žezlo a za jeho zády vlála při chůzi předlouhá žvýkačková vlečka zářící snad všemi barvami světa.
Jak tomu ale v pohádkách bývá, král Mareček skrýval také jedno převeliké tajemství. Přestože byl všemocný a vševládnoucí, světe, div se, byl to ohromný strašpytel. Bál se hraček, jednorožců, bublinek, a dokonce i těch nejroztomilejších žraločích mláďátek. Všeho se bál tak moc, že celou noc ne a ne zamhouřit oka a usnout.
Proto se král Mareček každý večer, za svitu vlnícího se měsíčku, plížil ze své Perlové komnaty do svého království strašit. Ten lumpík strašil spinkající zvířátka, rostlinky, placaté kamínky i třpytící se hvězdičky.
Král byl při strašení velice vynalézavý; tichounce klepal na vrátka, schovával rybkám botičky, krabíkům na tkaničkách svazoval uzlíky, okusoval mořským koníkům koláčky, a dokonce ten nezbeda pověsil úplně na všechny stromky v království barevné ponožky.
Pod zámkem, v Údolí velrybích bobíků, se ve vlnkách pohupoval také jeden kouzelný čokoládový kyblík. Namísto oušek měl dva červenooranžové usměvavé krabíky.
Uvnitř tohoto kyblíku rostla velikánská vrba ze slaďounkého marcipánu. Nebyla to ovšem ledasjaká vrba. Každý večer na té vrbě hačal rozkošný drobounký vodníček Máťa, který vyprávěl jezírkovým zvířátkům bláznivou pohádku. Měl půvabný zeleno-modrý klobouček a na něm se kolébaly tři stříbrné střapaté bambulky. Pokaždé, když pohádku dovyprávěl a všechna zvířátka odcupitala spinkat, hačnul si Máťa na vršek vrby a všechny královy neplechy pozoroval.
„Králi, králi, zlobivý jsi na své království,“ zašeptal pokaždé moudrým hláskem a vhodil do kouzelného kyblíku čokoládovou perlu.
Jedné tajuplné noci pozoroval Máťa na hladině jezírka vlnící se zlaté hvězdičky, když vtom zahlédl krále Marečka, jak potichounku cupitá do zámecké jeskyně.
„Král chce jistojistě postrašit spinkající netopýrky,“ pomyslel si. A tak neotálel a do tmavé jeskyňky se schoval. Ukryl se za netopýří trampolínku a pozoroval, co se bude dít.
Ten nezbedný král Mareček se do jeskyňky potichu jako pěna vplížil uzoučkými vrátky a obrovskými křídami se třpitkami namaloval na zeď netopýří herničky pět velikánských zářivých sluníček. Jedno bylo zelené, druhé fialové, třetí malinové, čtvrté mandlové a páté duhové. Král totiž věděl, že netopýrci mají rádi tajemnou tmu a sluníček se moc bojí.
Náhle se však schovaný vodníček přikrčil a hláskem silným jako zvon zavolal: „Bu! Bu! Bu! Marečku! Bu! Bu! Bu!“
V tu chvíli jako by krále ofouknul ledový mrazík. Nožky se mu roztřásly tak moc, až mu upadlo žezlo i s korunou. Ta se odkutálela až kamsi do bazénku plného barevných míčků. Chvějící se ručkou král zvednul blýskající se lízátkové žezlo a tichounce zašeptal: „K-k-kdo j-je to? V-v-víš, k-k-kdo j-já jsem? J-j-já j-jsem tvůj k-král!“
Vtom celičkou jeskyní opět zazněl Máťův silný hlas: „Já jsem děsivá příšera Pudřenka. Buď hodný na své království, králi Marečku. Jestli někdy více někoho postrašíš, proměníš se navždy v bubáka Oškliváka.“
Když to král zaslechnul, zakoktal pouze uctivě: „A-a-ano, p-p-prosím,“ a pak už si jen povytáhnul cukrové kalhoty, utáhnul proužkované kšandy, z míčkového bazénku vyštrachal svou načechranou šlehačkovou korunu a uháněl do zámku tak rychle, až za ním zrnka písku vířila jedno přes druhé.
Ukryl se v Perlové komnatě pod nadýchanou peřinkou z cukrové vaty a od tohoto dne už nikdy žádné zvířátko, rostlinku, kamínek ani hvězdičku nepostrašil.
No a pak? Pak, Marečku a Lucinko, zazvonil zvonec a bláznivé pohádky je konec.
Autor Bláznivé Pohádky, 21.07.2018
Přečteno 207x
Tipy 3 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Leo.afr, Vašnosta
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter