O osamělém kostlivci

O osamělém kostlivci

Anotace: Každý potřebuje kamarády a výjimkou nejsou ani staří děsiví kostlivci...

   Bylo, nebylo, stál kdysi dávno na kopci jeden starý a opuštěný hrad. Ovšem zas tak opuštěný nebyl, žil v něm totiž jeden kostlivec, jmenoval se René.

   René moc rád četl, knihy pro něj byly vším, trávil nad nimi celé dny i noci, ovšem když se mu zrovna nechtělo číst, byl tuze osamělý. Jeho jediným společníkem byl po celá dlouhá staletí pouze drak Dařbuján, který ho zároveň hlídal. Sem tam si zaletěl pro nějakou ovci v okolí, ale princezny nežral, z toho už vyrostl. A jen tak mezi námi - byl to veliký lenoch, takže se mu nikdy nechtělo dál než do nejbližší vesnice…

   Co se týká našeho milého kostlivce, byl to kdysi krásný princ, jenže potkalo jej zakletí z úst jedné zlé a nepřející princezny. Ta se za něj chtěla vdát, jenže René už tehdy měl oči pouze pro knihy, zvláštně ty napínavé se spoustou kouzel a magie, takže odmítl, což princeznu velice urazilo. Šla tedy za čarodějem, aby získala recept na kletbu a prince začarovala. Měl s knihami strávit všechen čas až do skonání světa, takže všichni v jeho okolí umírali a on zůstal živ, avšak úplně sám. Časem přestal ze smutku jíst i pít a nezbylo z něj více než chodící kostra.
   Jak už to tak bývá, zlé skutky se nevyplácí, takže se to té princezně šeredně vymstilo, ovšem Renému ani její potrestání podobu zpátky nevrátilo, musel tedy čekat až do konce světa, a to je na opravdu hodně, hodně dlouho.

   Jak již víte, byl moc osamělý, a když je někdo osamělý, hledá druhou bytost, se kterou by si mohl povídat, trávit čas, koho by měl rád. Odhodlal se, že se vydá do nejbližší vesnice, kde jeho dračí mazlíček pravidelně krade dobytek. Měl trochu strach, aby taky ne, když se po třech stoletích ukrývání chystal vydat za hradby svého velkého sídla. Vůbec nevěděl, co si o něm druzí pomyslí, není přece jako ostatní, ovšem moc si přál se s někým kamarádit, a tak sebral odvahu a šel.

   Cesta byla dlouhá a namáhavá, už vůbec nebyl zvyklý se hýbat, pořád jen seděl v křesle a četl, ale on byl pevně odhodlán vše zvládnout, a tak i přes bolest nohou pokračoval.

   Už se smrákalo, když konečně dorazil k prvnímu domu u mýtiny, hrály si tam zrovna děti. Vesele poskakovaly, házely po sobě šišky a příchozího si ani nevšimly. Teprve až je pozdravil, zvedly k němu hlavy a zarazily se. Chvíli bylo ticho, když náhle jedna holčička vykřikla:

   „Smrtka!“

   V tu ránu všichni začali hrozně křičet a ve vteřině se rozutekli pryč.

   René se hrozně polekal, snad ještě více než děti, tak se dal také na útěk. Utíkal celou cestu až na svůj hrad, kde usedl do křesla a rozplakal se. Byl smutný, zoufalý, bál se, že již nikdy nebude mít žádného kamaráda.

   Dny plynuly a René na tuto nemilou událost již skoro zapomněl. Smířil se s faktem, že ho prostě už nikdy nikdo nebude mít rád, uzavřel se do sebe.
   Takto žil ještě mnoho dalších týdnů, až do zimy.

   Jednoho obzvláště mrazivého dne otřásl kupkami sněhu obsypaným hradem zvláštní zvuk, bylo to hlasité bušení na vrata, div, že klepadlo neupadlo.

   René byl na oko stále zatvrzelý a odhodlaný strávit zbytek svého dlouhého života v osamění, ale v hloubi duše stále toužil po někom blízkém.
   Zprvu nechtěl otevřít, bál se, co na něj příchozí řekne, že se ho bude bát. Po chvíli váhání však zatnul zuby a šel otevřít. V tu chvíli opět čekal hlasité výkřiky, ovšem neozvalo se nic, ani nikoho neviděl. Teprve když malá holčička až po nos zachumlaná v kabátku zdvořile pozdravila, si jí všiml. Byla to ta, co ho naposledy označila za „smrtku“.

   Chvilku jen tak stáli a hleděli na sebe. René stále nevěděl, co si myslet, malá holčička se ho již nebála, nebo alespoň neutíkala. Ticho prolomily téměř neslyšné vzlyky, rozplakala se. Sdělila Renému, že v jejich vesnici řádí nějaká zlá nemoc a hlad a že přišla o moc kamarádů a teď onemocněla i její maminka. Na doktora neměli peníze, ale mamince slíbila, že ji uzdraví a neví, co má dělat, ani nemá, ke komu jít. Pokud ji nezachrání, zůstane sama.

   Tomu René moc dobře rozuměl, a tak mu jí bylo líto. Nevěděl ani, co si počít, protože nebyl doktor, aby její mamince pomohl, ovšem pak jej něco napadlo.
   Vzal holčičku, která se představila jako Rozárka, dovnitř, kde bylo alespoň trochu tepleji, a odešel. Po chvíli se vrátil s nějakou starou, neskutečně zaprášenou knihou v ruce. Rozárce řekl, ať jde za ním.

   Po spoustě týdnů se vrátil do vesnice, tentokrát však v přestrojení, nechtěl, aby se opakovala minulá zkušenost. Vzal si na sebe dlouhý, hnědý a místy děravý plášť s kapucí a na obličej starou masku.

   Nevěděl pořádně, co dělá, mohl jen doufat, že to zabere a situace nebude horší, než už byla.
Poprosil Rozárku, aby jej zavedla za maminkou, a tak také učinila.

   Vstoupily do teplé a trochu neuklizené světnice, kde se v posteli v peřinách choulila velice bledá osoba s kruhy pod očima a třásla se.
   Rozárka se k ní rozběhla, objali ji a dala se do pláče.

   Na to se již René nemohl déle dívat, vzal tedy do rukou knihu, pracně ji otevřel a nalistoval příslušnou stranu. Byla to Velká kniha magie po jejich dvorním čaroději a on si pamatoval, že při čtení narazil na jedno prý skvělé ozdravné kouzlo. Krom své kletby neměl s čarováním vůbec žádné zkušenosti, mohlo se stát cokoli, ale on to prostě musel zkusit. Dal se tedy do díla.

   Začal opakovat složitou formuli v jakémsi cizím jazyce a pak se to stalo. Místnost jako by celá potemněla a kniha naopak začala zářit. Lezly z ní světle zelené a bílé šlahouny, které postupně dorostli až k Rozárčině mamince. Celou ji objaly, ještě více se rozzářily a najednou s oslňujícím bleskem zmizely.

   Maminka se probrala, celá jako vyměněná se zdravou barvou a červenými dolíčky ve tvářích! Objala svou dcerku a nechápala, co se vlastně stalo.

   Na její otázky jí odpověděl mladý, pohledný muž, který se tu náhle zjevil a radoval se spolu s Rozárkou a její maminkou z toho štěstí.

   Kletba byla zlomena, René se proměnil zpět a maminka se uzdravila. K tomu ještě Rozárka získala nového kamaráda a René jakbysmet.
   Po tomto dobrodružství se všichni sestěhovali do jedné velké chalupy, kterou koupili za poklad nalezený v opuštěném hradu a žili šťastně až do smrti. Dokonce i s drakem Dařbujánem, který slíbil, že už bude papat pouze rostlinky.

   Konec.

Autor Phoebe, 24.09.2022
Přečteno 76x
Tipy 3
Poslední tipující: breberkar, mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí