Jen pojdˇ...

Anotace: Myslím si, že to není ani pohádka, ani povídka, prostě jen pár vět, které mi tvoří smysl...

"Já jsem já," řekl jsem jednou tomu broukovi, co mi lezl po stole. Asi ho to vyděsilo, protože rychle zdrhnul i s tím svým puntíkovaným svetříkem do díry pro myši. Ale to mi bylo jedno.
Hlavní bylo, že jsem mohl jít ven a tam třeba lítat kolem Slunce. Kdyby se mi chtělo.
A tak jsem šel. Dolů z kopce, který je jen můj a vypadá jako ty kopce, na kterých bývají hrady s princeznami. Myslím, že tu taky jeden kdysi byl. Ale to už je dávno.
Jak tak vesele jdu, slyším najednou agresivní hlasy.
"No jasně, je to Kop, kdo jiný," říkám si.
To je jeden z mých nejbližších sousedů. A i když pořád někoho kope (proto to jméno), mám ho rád.
"Copak Ti udělal, že se s ním pereš?" povídám Kopovi.
"Nic, já si s ním jen hraju," říká usměvavě Kop.
"Aha, tak to jo," odpovím a přeskočím malý broučí hrad.
Vlastně ani nevím, kam jdu, ale teď mě napadlo jít za Helenkou. Ta peče báječné dorty. Čokoládové, smetanové, oříškové, s modrou barvou nebo jednou rozinkou. Ten mám nejradši. A navíc umí jezdit na kole, což tady skoro nikdo neumí.
Když jsem konečně prošel lesem, našel jsem na zemi lístek.
"Pojdˇ," stálo na něm. A tak jsem šel.
Cestou jsem ještě potkal Joea. Už byl zase hladový. Proto seděl a hrál. Na něco, co připomínalo mandolínu, ale vydávalo to hezčí zvuk. Proto jsem u něj pár minut zůstal a poslouchal. Jen tak. Seděl jsem a díval se na něj.
Ale ten lístek mě hnal dál. Musel jsem už jít.
Dort s rozinkou na mě čekal.