Lionell- kapitola II.

Anotace: Návrat Gabriela

"Gabriel, syn tuláka." rozlehlo se chrámem.
Gabriel? TEN Gabriel? Myšlenky začaly Lionellovi vířit hlavou. Vzpomínal si na malého chlapce s dlouhými černými vlasy. kterého kdysi dávno našel v zahradě u zámecké zdi. Vypadal zuboženě, jakoby už týdny nejedl a nespal. Lionell ho tehdy vzal s sebou do paláce a během několika dní dali královští lékaři Gabriela do pořádku.
Po krátké době se z Lionella a Gabriela stali nejlepší přátelé. Královskému synovi pramálo vadilo, že o původu svého přítele ví jen to, že jeho otec byl jakýsi tulák, který uhořel při požáru lesa a matka zemřela. Když byl Gabriel ještě malý.
Žili spolu v paláci čtyři roky a zažívali mnohá dobrodružství. O to více Lionella ranilo, když se jednoho rána dověděl, že Gabriel zmizel a s ním i celá královská pokladnice.
Lionell na Gabriela zanevřel a za celý svůj pozdější život si už na něj ani nevzpomněl.
Teď, při pohledu na něj, pociťoval hluboké rozhořčení.
Gabriel mezitím se vztyčenou hlavou kráčel k oltáři. Jeho krok působil odhodlaně a vyrovnaně. Předstoupil před kněze, který mu podal vysokou kamennou nádobu. Když do ní Gabriel vstrčil ruku, vyvalil se lehký červený dým.
"Vytáhni si svého Lva", pobídl ho kněz.
Gabrielovi to připadalo divné, neboť v nádobě nebylo zdánlivě nic kromě toho červeného dýmu, který lehce studil. Vzápětí ale Gabriel ucítil cosi dřevěného, uchopil to do ruky a vytáhl ven. V dlani mu ležel malý talisman ve tvaru lva, který držel v ruce štít a hlavu měl obrácenou vzhůru k nebi.
"Lev síly!" vykřikl kněz a dav v chrámu začal tleskat.
Gabriel se vracel zpátky do řady s úsměvem na rtech a v sevřené pěsti držel Lva síly.
Lionell ho probodl nenávistným pohledem. Vadilo mu teď na Gabrielovi všechno. To, že ho opustil. To, že dostal Lva síly. A především to, že se po něm teď všichni otáčeli a pokynutím hlavy mu dávali najevo úctu. Však já jim ještě ukážu, pomyslel si Lionell.
Po chvíli přišla řada i na něj. Sebevědomě nakráčel k oltáři a po vzoru mnoha jiných před ním vstrčil do kamenné nádoby ruku. Ihned ucítil dotyk dřeva a vítězoslavně vytáhl svou sošku ven.