Pohádka č.1

Anotace: Pohádka inspirovaná datem 12.3.2008

Nervozně postávám na chodníku, pár metrů od tramvajové zastávky, nedaleko Václavského náměstí. A kolikátého že je? Matně tuším, že 13.3. Ještě pořád jsem v takovém našedlém oparu slasti, co voní po růžích.
Je devět hodin ráno, teprve před chvílí jsem vyprovodila Lucy na vlak, já se jedu ke známým vyspat, ona na zbytek vyučování. Obě nemůžeme mluvit, možná že ani pořádně myslet. Je to směšné.
Začíná trochu sněžit. Svět se zbláznil. Vytáhnu z krabičky červených Marlborek další cigaretu se zasněným výrazem si zapálím. Co na tom, že jsem celou noc a dnešní ráno kouřila téměř nepřetržitě? Vyvolává to i ty nejmučivější detaily. Dokonce nemám ani sluchátka v uších. Dnes je nepotřebuju.

Za mnou se ozve tiché odkašlání.
„Promiňte, trochu jsme se..ztratili.“
S trochu otráveným výrazem se otočím…nechci aby mě teď někdo rušil a zvláště ne někdo anglicky hovořící. Musím trochu zamrkat aby se ujistila, že mě nešálí smysly. Přede mnou stojí poměrně vysoký muž s malou skupinkou přátel v zádech. Opatrně vydechnu stranou hořký kouř a konečně se jakž takž vzpamatuji.
„Oh, jistě…co hledáte?“ Ochotně roztáhnou mapu Prahy a po několikaminutovém dohadování mě požádají abych je radši doprovodila. Začíná se mě zmocňovat závrať, s hrůzou si uvědomuji, že na černé chlupaté tašce mám nášivku s obličejem člověka, co mě právě žádá o doprovod.
Všichni se spokojeně usmívají, bezstarostně se mnou konverzují, ze všech sil, se snažím chovat neutrálně, ale čím dál víc těkám očima z jednoho na druhého, trhaně dýchám, zakoktávám se.
„Ok, mohli bychom se ti konečně představit. I když..není to zbytečné?“ směje se hubený muž s dlouhými blond dredy svázanými do ledabylého ohonu.
„Linde.“ Směje se a něco zamumlá finsky směrem ke svému příteli v tmavě modré čepici. Ten rozpřáhne ruce v okouzlujícím gestu a zvolá: „Kdo je víc? Oh, sry…Ville Hermani Valo.“ Mírně se ukloní.
„Emerson, ale většinou mi říkají Emi, nebo jednoduše Burton.“ Má teplou dlaň. Překvapí mě, že zblízka vypadá ještě mnohem elegantněji.
„Migé.“ Jeho stisk je rozhodný, to se mi líbí.
„Gas.“ Ukončí představování bubeník.
„Uhm…Jsem Michela.“
„Doufám, že se ti naše včerejší vystoupení líbilo.“ Oplatím mu zkoumavý pohled. No uznejte-kolikrát se vám podaří vidět ze vzdáleností nekolika cm člověka, kterého považujete za Boha? Jeho oči jsou skutečně ostře zelené.
„Nikdy na to nezapomenu. Jen s růžemi to mohlo dopadnout lépe.“ Odpovím stručně.
„I tak to byl krásný nápad.“ Uzná Linde. „Dokonalé zakončení evropského turné.“
„Bála jsem se, že se vám tu nebude líbit.“
„Bylo to krásné, vážně…“

I zbytek dne, čas do jejich odletu strávíme tlacháním o ničem a ovšem. Oni jsou skutečný…
Víte, kam jsem o prázdninách pozvaná? Zrovna v ruce svírám otevřenou letenku do Helsinek a naposled zahlédnu jeho dokonalé, kočičí oči.