Sága o bramboru Františku Bramborovi...

Anotace: ... a jeho věrném příteli a nemenším hrdinovi Lukáši Lilkovi.

-- Kapitola 1 - Chudáčci křečci --

Byl jednou jeden brambor a ten se jmenoval Franta, celým jménem František Brambor. Bydlel u svých rodičů – tam, kde obyčejně brambory bydlí – v zemi. Jednoho dne jej to ale omrzelo, tak se sebral a vyšel do světa. Nebyl to ale Svět Warcraftu® ani Guild Wars® (nebo jsou to "™"?), nedejbože Narnie nebo Středozemě. Byl to docela obyčejný svět – říkejme mu "PoleALesVedle" – tedy Palv. Nemohl ale jít sám, tak zašel do vedlejšího domu a poprosil Lolka, vlastním jménem Lukáše Lilka, aby jej doprovodil. A tak teda šli – blázni, bez mobilů nebo jakékoli jiné technologie, jenom Franta sebral doma ze stojanu runovou katanu a Lolek někde vyhrabal starý samostříl. To, že se takto vyzbrojili, jim bude v pozdější části dobrodružství nepochybně užitečné – proč by to jinak dělali?

A tak tedy šli – daleko od všeho známého, až na samotný kraj Palvu – do Smrkového hvozdu. Protože to bylo strašně moc severně, začala jim oběma být pořádná zima. A tak celý den strávili běháním po lese a hledáním křečků, ze kterých si pak ušili kabáty a mohli pokračovat.

-- Kapitola 2 - Chaloupka s obložením z perníku --

Oblečeni do křeččích kabátů a vyzbrojeni střelnou a chladnou zbraní vkročili naši hrdinové do Smrkového hvozdu. Nenechte se zmást názvem – žádné smrky v něm nerostou. Jde de facto o strašně moc kosodřevin. Smrkový je vlastně chyba na ceduli – původně byl totiž Smrkavý – když do něj vejdete, začnete smrkat, jak vám bude kosa. A tak učinili, krapet proti své vůli, i Franta s Lolkem. Ještěže je napadlo udělat si z křečků i pár kapesníků.
Jak tak procházeli záplavou kosodřevin – kterými mohli projít díky své nemalé výšce -, došli k domku. Pěknému hnědému domku, který dokonce nestál na kuří ani muří noze. Ale zato byl z perníku – koneckonců proto byl tak pěkně zdobený a hnědý. Když však začli obložení tohoto stavení loupat, nevylezla žádná šeredná čarodějnice, ale krásná blonďatá brambořice s dlouhýma nohama a v minisukni tak krátké, že ji skoro nepotřebovala. Franta byl sice neoblomný, ale Lolek vypadal, že se na ni každým okamžikem vrhne. Než mu v tom stačil Franta zabránit, položil L.L. svou kuši na zem a učinil tak. Jakmile se jí ale dotkl, změnila se v něco hnusného a odporného, s čím se ani jeden z hrdinů nikdy nesetkal. Mělo to čtyři ruce, kterými to okamžitě uchopilo nebohého Lolka a ten se nevysmekl, ať se snažil sebevíc. Už už se to chystalo rozpoltit mu lebku svou ostrou bradou. Ale Franta, jako správný hrdina, nemeškal a hlavu odporné příšery proklál skrznaskrz šípem se špičkou ostrou jako břitva. Ještě, že byl netvor vyšší než chudák Lolek.
Oba se pak, notně zaražení, uchýlili do chaloupky, předem samozřejmě ještě natrhali trochu výborného perníkového obložení, které poté povečeřeli a uložili se ke spánku.

-- Kapitola 3 - Kostkov a hrad v dáli s princeznou zdarma --

Ráno vzbudil oba hrdiny nesmírny puch. Když se otřepali a trochu probrali došlo jim, že jde nejspíš o mrtvolu stvůry hnijící za dvěřmi. Proto se okamžitě sebrali a vyrazili dál – pořád za nosem a kam je nohy táhly.

Pokračovali tak celý den, ale noc jim nebylo dáno strávit v klidu. Draví komáři neustále otravovali svým bzukotem – a to přestože nebozí bramboři nemají žádnou krev a škrob by jim sotva chutnal. Nakonec Frantu napadlo, že když si do uší nacpe kusy látky, neuslyší ty létající mrchy. A tak udělali oba.
Až ráno jim došlo, že jsou na komáry tak zvyklí z domova, že už mají halucinace sestávající z jejich bzukotu. Tak daleko na severu, v zimě tak tvrdé, že všichni začnou smrkat, by přece žádný komár nevydržel...

Po probuzení pokračovali – dále na sever. Tedy oni to neví, neboť zapomněli kompas, takže nad nimi máte výhodu. Najednou, kde se vzal, tu se vzal... (chvíle napětí) ...konec lesa! Před nimi se rozprostřel pohled na obrovskou pláž plnou ledových střepů a za ní zamrzlé... Nikdy nic takového neviděli, ale odvážili se říkat tomu "moře". Ale dál po této zmrzlé vodní ploše, tak aby šel vidět, ale zároveň aby lákal tím, že nejde vidět celý, se skvěl hrad. Obrovský hrad, patrně z ledu nebo jiné třpytivé hmoty. Franta s Lolkem se chvíli kochali pohledem na toto nádherné stavení a v okamžiku, kdy je ze zaostřování přílišně vzdáleného hradu začaly pálet oči, se sebrali a odešli po pláži směrem doleva(ano, na západ, ale to oni neví!). K večeru, slunce už zapadalo někde nad lesem, došli do malé rybářské vesnice čítající jeden úřad, pár chatrčí, malou loděnici a interhotel s cenami tak nízkými, jak byli Franta s Lolkem(přece jenom jsou to brambory, takže hodně dobré ceny, na pět hvězdiček). A když byly tak nízké ceny, proč by se neubytovali?
Večeře byla skvělá, ale to není hlavní důvod, proč se o ní zmiňuji. Zatímco Franta konzumoval své spaghetti a Lolek bramborový (KANIBAL!!!) salát s řízkem z křečka, poslouchali okolí. Protože s plnými ústy se nejen špatně mluví, ale ještě k tomu se při mluvení špatně jí. (I když někteří lidé to dokáží – nechci se chválit, ale kupříkladu já. Já vím, jsem prase.) Každopádně: zaslechli, jak se dva do kroužkových zbrojí navlečení citróni baví o nějaké princezně v ledovém hradě plném nebezpečí a jedním drakem. Tedy ještěrkou, samozřejmě, takovou tou s těma křídlama, jak ona se to... To je fuk, říkejme jí dráček. A naši hrdinové, po poslechnutí jejich rozhovoru usoudili, že bude lepší, když se v noci citrónů zbaví(nehledejte v tom žádný rasismus!) a ráno, převlečení za ně, pojedou jejich lodí na ledový hrad a princeznu zachrání oni. Už aby to bylo, viďte?

Ihned po úsvitu už byli naši hrdinové oblečeni v kroužkových zbrojích mrtvých citronů, na sobě jejich kabáty – nebyly sice lepší než jejich křeččí, ale zato hezčí – a u pasu jejich meče. Na své věrné zbraně samozřejmě nezapomněli. Loď čekala u jediného mola v celé vesnici – šlo o katamaran s benzinovým motorem. (Abyste rozuměli: moře bylo zamrzlé jen tam, kde vylezli z lesa a jen v úzkém okruhu – jim ale přišlo, jakoby bylo zamrzlé celé. Navíc má katamaran "Letní sáňkař" na přídi připevnenou ledoborskou radlici, takže by neměl být problém případné ledy prorazit.) Franta zajásal – budou tam dříve a ještě k tomu bez mořské nemoci. Jeho radost byla ale krapet předčasná.
Kdyby se byli naši hrdinové bývali podívali na předpověď počasí, věděli by, že je hlášen hurikán a zakázáno vycházení z domů. Tohle ale nevěděl ani kapitán, takže to vlastně byla celé jeho chyba... Uprostřed cesty k ledovému zámku na ledovci začal onen hurikán foukat plnou silou – bouře byla tak silná a vítr foukal tak špatným směrem, že je to tím špatným směrem i neslo. Franta i Lolek se okamžitě začli modlit k Brambořímu bohu Rýči. A to je poslední, co si pamatují...

A opět probuzení – tentokrát pár metrů od trosek Letního sáňkaře a mrtvoly kapitána, kormidelníka a plavčíka v jedné osobě. Ještě že tam posádky nebylo víc – škoda by byla takových úmrtí. Ale ani naši hrdinové z nehody nevyvázli bez škrábnutí – Franta schytal pecku do hlavy, ze které se vyvinula pěkná fialová boule a Lolek si nějakých pár dní nebude muset malovat oči – fialové barvy má v okolí dost. Po krátké poradě shodili kabáty, protože jim bylo pekelné vedro – bouře je musela zanést mnohem dále, než si mysleli. A po další krátké poradě vyrazili neznámo kam, prostě pořád za nosem. Ještě, že si zapamatovali jméno vesnice, ze které odráželi – Kostkov. Při zpáteční cestě tam se jim tato informace bude nepochybně hodit. Za celou tu dobu je ani na vteřinu nenapadlo, že by se na princeznu vykašlali – jde poznat jejich hrdinský charakter.

Šli v kuse, celý den a i noc, navíc ještě následující den, přibližně do poledne. Tu před sebou spatřili...

-- Kapitola 4 - Mezihra --

... radlici z bagru(pískovišťová verze). Avšak to, co je zarazilo, nebyla radlice sama, ale bagr. On totiž jaksi chyběl – nebo si to aspoň dobrodruzi mysleli. A to přesně do následujícího okamžiku, kdy byly všechny jejich domněnky vyvráceny – lžíce se zvedla a natočila se směrem k nim! Oba dobrodruzi si pomysleli, že to opravdu není dobrá situace – přece jen radlice od bagru, i když plastová, dokáže ve vnitřnostech takového bramboru udělat celkem paseku. A nebo sekanou...
Když tu bagr promluvil. Chvíli si s dobrodruhy, kterým se viditelně ulevilo, že je nechce rozemlít na bramborovou kaši, povídali o tom kdo jsou a proč se berou tam, kde se berou(ukázalo se, že bagr také ztroskotal), a pak se rozloučili a slíbili si, že se ještě někdy někde potkají. Kdy a kde nebylo jasné nikomu z nich, ale všichni cítili, že k tomu dojde.

A tak oba dobrodruzi pokračovali v celkem nudné cestě, kterou radši nebudu popisovat – nechci vás znudit. A tak šli, a šli, a šli, až došli...
Ráno čtvrtého dne od potkání Neviditelného bagru před sebou zřeli město – obrovské, jehož sláva se (nepochybně) hvězd dotýkala. Jenomže na něm bylo něco zvláštního, což na tu dálku ovšem nepoznali. Jakmile však vkročili do města, došlo jim to.. Tedy téměř hned – brambory přece jen nemají mozky tak veliké, jako vy. Procházeli zpustlými ulicemi, okenice mlátily do dávno vysypaných okenních rámů, cesta popraskaná od několikanásobného zemětřesení jim hrozila zhroucením se a jejich vtržením do hlubin pod nimi. Ale zemětřesení nebylo to, co vylidnilo celé město – to jim došlo hlouběji uvnitř. Okenice už nikde nebyly – ony vlastně nikde nebyly ani střechy a stěny. Vlastně nic, kromě základů bylo všechno spáleno na popel. Takže přece něco – kupy popela!
Když se nad tím naši hrdinové zamysleli, napadlo je, že to mohl být.. krutý a obrovský... nelítostný.. DRAK! Franta, jako správný hrdina, okamžitě podotkl, že to tomu drakovi zkrátka musí jít vrátit a Lolek mu to správně vrátil – jen aby z nich ten drak nenadělal chipsy. (Což byla mimochodem velice vážná připomínka, takže jestli se smějete, měli byste se zastydět(ale zas ne moc).) Ale Franta byl neoblomný a Lolek se musel, jak už to věrní společníci na cestách dělají, podřídit vůli toho hlavního. Okamžitě začali s vyšetřováním, které bylo nekonečněkrát ztížené absencí jakéhokoli života v centru. Vyrazili tedy zpátky na předměstí.

Hledali strašně dlouho, začalo se smrákat, když našli stavení ve skvělém stavu, s okenicemi, dveřmi a skly – plně funkčními! Navíc se vevnitř svítilo a zrovna někdo venku zavíral na noc okenice – nikoli dřevěné, ale z pět centimetrů tlusté oceli. I dům vypadal zblízka tak nějak... železobetonově. Když tedy přišli blíže, dovolilo jim špatné světlo poznat onu postavu – byl to starý brambor s plnovousem po pás a vlasy stejně dlouhými, obojí bělostné jako sníh. Zdvořile jej pozdravili a...
... najednou oběma mířilo do obličeje ústí zbraně ráže 9b-mm(brambor-milimetrů). Stařík si je pozorně prohlédl, pak obě zbraně sklopil a omluvil se. Když mu mladíci pomohli zapancéřovat dům, pozval je na oplátku dovnitř – na čaj, večeři a nocleh. Mezitím se bavili o drakovi – stařík(Ezechiel) jim ukázal na mapě místo jeho doupěte, ale varoval je, že to nebude tak jednoduché. Vzal si jejich zbraně a trošku je vylepšil – teleskop na kuši, pár radioaktivních anti-dračích země-drak šipek. Frantovu runovou katanu řádně pochválil a říkal, že měl v dobách lovení mega-mandelinek bramborových, odvěkých a jediných velkých nepřátel všech bramborů, taky takovou. Také vyměnil jejich kroužkovky za kvalitní hydraulické celotělové zbroje – tak těžké, že by je brambor nezvedl, ale zevnitř, s pomocí hydrauliky... A zavřený uvnitř je brambor de facto nesmrtelný. Ovšem pokud se vystaví dlouhému působení dračího ohně, může dojít k nažhavení a následnému roztavení zbroje. Ne, nemůže dojít – určitě dojde..
Po vyzbrojení – Franta ani lolek nechápali, jaktože za to nic nechce – se všichni tři odebrali do tří postelí v obrovské noclehárně ve třetím patře. Těsně před usnutím řekl Lolek Frantovi: "Všechno nejlepší k svátku, ty starý parde!" a usnuli.

-- Kapitola 5 - Drak Víťa --

Kolem poledne, když začalo pořádně pařit slunko, toho měli oba dost. Zkuste si vykračovat na nestíněné pláni, v plném slunečním žáru oblečeni do kovové plechovky a jako bonus bonus! – bez klimatizace. Nic příjemného, to mi věřte. Tak se oba hrdinové rozhodli, že si ty plechovky sundají – co se jim líbilo bylo, že do GPS naťukali souřadnice Ezechielova domu a obleky samy odešly. Bohužel zapomněli, že bez GPSky se k drakovi nedostanou a ještě méně pravděpodobněji trefí zpět. Ale to se stává.. Pak ale Lolek zašátral v kapse a co nenašel – mobil. Ten by jim měl k lokaci stačit – a tak pokračovali v pouti k dračímu doupěti.

K večeru jej konečně spatřili. Tak se sebrali a trochu se vrátili, utábořili se (bez ohně, samozřejmě) a šli spát. Druhé ráno vstali a pokračovali. Když ale došli k místu, kde se doupě nacházelo, po jeskyni ani vidu, ani slechu a ani ničeho jiného.. Franta začal řvát a ... tu se probudil. Slunce skoro vycházelo a Lolek už byl taky vzůru – ono když brambor křičí jak na lesy (a ještě k tomu na louce), je velice těžké se nevzbudit. Tak si dali něco malého k snědku (snad šněka nebo co se to v té trávě plazilo), zvedli se a vyrazili za drakem.
Zastihli jej u snídaně. Po nedlouhém rozhovoru zjistili, že město vlastně vůbec nevypálil on, ale jeho přítelkyně, kterou naštval tím, že si nechtěl jednoho krásného večera zahrát šachy. A od té doby ji prý neviděl. Hoši jeho story moc nevěřili, tak je vzal na hřbet a letěli k Ezechielovi, který prý má doma bezdrátový detektor lži (ono kabely tak dlouhé, aby jej dokázaly napájet a přitom měl drak čidla na hlavě, je téměř nemožné sehnat), který měl prověřit věrohodnost Víťovy (drak) verze příběhu "O zkažené partičce šachů, naštvané přítelkyni a vypáleném městě".

Ezechielův detektor lži měl tři polohy – "Mluví pravdu...", "Lže!" a "Tak to teda fakt nevím..." Třetí poloha se objevovala jen zřídka a v takovém případě Ezechiel řekl: "Tak, a už Tě nechci nikdy vidět." A nebyli by to naši hrdinové a jeden skoro neznámý drak Víťa, kdyby jim právě tohle Ezechiel neřekl. Tedy drakovi, ale hoši se jej rozhodli využít jakožto dopravní prostředek ke zmrzlému zámku.
Před odletem jim ještě Ezechiel poděkoval za zničený dům – naprogramovali obleky, aby šly dovnitř, ne před dům a ony se tak usilovně snažily...

Během letu (zajímavé, že přestože neznali směr, letěli dobře) se z nich stali velcí kamarádi – to že v hradě bude princezna ale Víťovi zatajovali – znali dračí chutě. Pokud tam ještě stále bude, připomínali si. Ani ne v půli cesty, ještě týž den k večeru, začalo drakovi docházet palivo, tak museli nouzově přistát v jediné vesnici široko-daleko – "Širokodaleko". Spíš přistát nedaleko, neb občané by mohli být pěkně nevrlí, kdyby jim na náměstí přistál "hrůzný krvelačný drak". Hlavně nevěděli, kdo vesnici obývá. Nechali tedy draka, ať doplní palivo (nazajímalo je, jak to dělá a vás to taky zajímat nemusí) a sami se vydali na průzkum. Sraz si domluvili další ráno na témž místě.

Vesnici začali pozorovat z dostatečné dálky, ale naopak také dostatečné blízky, aby jim, třeba, něco neuniklo. Což se ale málem stalo, nebýt Lolkových kouzelných kapes – opět zachránil situaci, tentokrát vyštrachal dalekohled, i když jednoduchý (takový ten vysouvací, který používají námořníci). Franta se mu okamžitě začal smát – ono vidět bramboru držící v ruce triedr se přece jen nepovede každý den. A navíc je to k popukání, to mi věřte.
Není ale důležité, jak moc byl Lolek k smíchu (podle jména je k smíchu pořád), ale co tam viděl. Viděl tam.. Něco moc divného. Vesnice sice nebyla vylidněná, ale bylo tam nezvyklé ticho, všichni se navíc pohybovali jaksi trhaně – my bychom řekli jako roboti, ale to slovo Franta s Lolkem neznají, oni by spíše řekli "jako Ezechielovy obleky". Měli vybledlé tváře, někteří z nich i stopy krve. Vůbec celá vesnice vypadala nebezpečně. Ale to by nebyli naši hrdinové, kdyby se tam nešli poptat, že ano? Přece jen mají sraz s Víťou až druhý den...
Sešli tedy dolů z kopce...

-- Kapitola 6 - Širokodaleko --

Sešli tedy dolů z kopce, schovávaje se za každý možný strom nebo jiný terénní kryt. Chválili se, že nezapomněli sebrat ze sedlových brašen jejich létajícího přítele (ano, mohli to už o něm říct) své zbraně. Tato výzbroj se bude přece jen hodit, říkali si pořád. Došli k nějakému hrbolu, který mohl být kdysi náspem nebo také bývalou zdí či masovou mohylou (poslední možnost ovšem postrádá logiku – proč by někdo hromadil kameny kolem celé vesnice, místo aby vykopal jámu a naházel mrtvoly do ní?). Vzápětí jim však došlo, že poslední možnost jistou logiku má – když se pokusili hrbol překročit, moc se jim nevedlo. Lolek konstatoval, díky svým minimálním znalostem oboru, že jde o magickou zeď, která udrží vše mrtvé uvnitř vesnice. Proč však nemohou oni dovnitř netušil. Mezitím vyšel měsíc a hrdinům se otevřel pohled na.. Prostě když měsíční světlo ozářilo hrbol, zjevila se před nimi obrovská zeď – celá z kostek Lega®, ovšem v trochu nadpřirozené velikosti. Nyní se činil Franta – našel ve zdi skuliny tak velké, aby se tam vešla bramboří noha a oni úspěšně přelezli na druhou stranu. Co jim došlo až potom bylo, že... No, když měsíc zalezl za mrak, řekli si, že za chvilku určitě vyjde a oni budou moci v pohodě odejít. S čím však nepočítali byl déšť, který se vzápětí spustil...

Prokletou vesnicí Širokodaleko se pohybovaly dva oválné stíny – nikdo je neviděl, nikdo je nevnímal. Ale bylo jen otázkou času, kdy je podivní obyvatelé města spatří. Jejich úkol byl jednoduchý – vypátrat, kdo za tím vším stojí a poté ho zneškodnit. K první potyčce došlo nedlouho po přelezení zdi – ona to vlastně ani potyčka moc nebyla – než si stačila omámená cibule všimnout, co že se to děje, kutálela se její hlava po zemi a zanechávala za sebou cákance zelené krve. Další zrada – všichni ví, že když se krájí cibule, přijdou slzy. A když je ta cibule stejně velká jako vy... Franta tedy na čas oslepl a Lolek se chopil role jeho vůdce.
Plahočili se deštěm nějakých šest hodin, snažili se vyhýbat jakémukoli kontaktu s omámenými cibulemi, když tu náhle.. Odkudsi na ně zasvítil velký červený reflektor a ozvalo se "I see you.." Hlas, který toto pronesl, musel být buďto schválně ochraptělý, nebo to jeho majitel přehnal s alkoholem nebo cigaretami. Nebo s obojím. Najednou se zablesklo – světlo jako ve dne – a všichni bezmocní cibuláci, cibulačky a cibulátka zamířili k našim hrdinům. František, ten starý blázen, se neznámo proč začal šíleně smát. A Lolek se začal smát jemu. A tak se oba smáli – což donutilo cibuláky, cibule a cibulátka zastavit se a tupě na ně zírat. Hlas, skrytý někde v megafonu, opět promluvil – tentokrát bez jakékoli hlasové modulace. Říkal cosi o bláznech a budoucí smrti, pak se ale začal smát taky a cibule ochably.
Kde se vzal, tu se vzal, zavlnil se na rudě ozářeném místě a objevil se brambor – nikoli starší než naši hrdinové, zato oděn v černé zbroji – černější než noc. U pasu se mu pohupoval meč ze začerněné oceli a na obličeji měl černé sluneční brýle, á la Matrix. Jejich problém byl v tom, že nešly vidět – měl je skryty pod hrůzostrašnou černou přilbou. Začal říkat cosi o souboji jeden na jednoho, meč proti meči. František bláhově souhlasil. Byl to boj hodný hrdiny a antihrdiny – výpad střídal výpad a kryt střídal kryt, až Franta skončil na kolenou. Lolek se naštval a rozhodl se zasáhnout. Nikoli však do souboje, ale pistolí ráže 9bmm do obrovského reflektoru s rudým sklem – trefil se napoprvé a boj byl zpátky. Tentokrát měl ovšem navrch Franta, neb se slunečními brýlemi na obličeji jde v noci celkem kulové vidět.

A tak se, po dvou hodinách boje, kdy si Franta s Ciburonem jen hrál (a nebo byl tak gramlavý), kutálela po zemi ještě jedna hlava – hlava v černé přílbě. Oči naposledy zasvítily a zpod helmy se vyvalil dým. Mezitím začalo svítat – což bylo pozitvní i negativní zároveň – viděli, kam šlapou, ale ztratili možnost spatřit zeď. Důsledek Ciburonovy smrti poznali o okamžik později – to když se všechny cibule probraly ze spánku a, stále v transu (ani jeden z hrdinů nechápal, jak je to možné), započaly útok. V tu chvíli se objevil Víťa – zabafal "K zemi!" a začal chrlit plameny. Zapáchlo to pečenou cibulí, to už ale naši hrdinové seděli na drakově hřbetě a letěli vstříc Kostkovu, zmrzlému zámku a uvězněné princezně. Někteří bohatší o dvě hlavy a někteří o prsten. Prsten, který v dobrodružství našich hrdinů ještě bezpochyby sehraje nějakou roli – i když zatím nikdo z nich netušil jakou...

-- Kapitola 7 - Mezihra II --

Vítr jim cuchal výhonky na hlavě, šlehal do obličeje a mít nějaké oblečení, patrně by jej již neměli – tak letěli rychle. Jejich tváře připomínaly... těžko popsat... Neříkejte, že nevíte co myslím, v některých komediích to je často využívaná deformace obličeje... To je fuk.. Takže tedy letěli touto slabě nadzvukovou rychlostí (takže si nemohli užívat výhledu), trvalo jim to... nedlouho a drak zpomalil – oba přes něj přeletěli a padali dolů vstříc jistému osudu bramborové kaše. Ale to by nebyl jejich přítel, kdyby je Víťa nechytil. Celý sestup se jim potom omlouval – za těch pár chvil prý úplně zapomněl, že veze pasažéry – přece jen na to nebyl zvyklý.
Když dosedli na zem, ve známé vesničce Kostkov, Franta s Lolkem seskočili a znovu se vydali do známého interhotelu, kde, jakmile se tam objevili, se strhl poprask – proto velice rychle opustili inkriminovaný prostor a letěli už pouze ke zmrzlému hradu.

Zblízka byl mnohem větší, než jak vypadal z dálky (ale tak to bývá vždycky). Začali jej obcházet a hledat dveře – zprvu se to zdálo jako nemožný ú... (Asi se ptáte, proč je Víťa nevynesl až nahoru, co? Jednoduché – protože se mu v chladu špatně... všechno.. a musel se vrátit do relativně teplejšího okolí Kostkova. Smluvili si signál pro vyzvednutí, Víťa zamával křídly na rozloučenou a pak po něm zůstala jen ohnivá čára.) ...kol, ale když našli dveře, ulevilo se jim – což ovšem nemělo. Neb bezpečnostní kamera nad vchodem začala rudě blikat a byla otázka okamžiku, než se přede vraty zhmotnila postava v černé kápi – vypadala tak trochu jako smrtka, až na to, že neměla kosu. Velice působivě se předvedla – začala hořet modrým plamenem, který jí však nic nedělal. Když se jí v rukou začala tvořit koule tohoto modrého ohně, vyhlášený střelec Lolek na nic nečekal a švihl po postavě mečem – ta se změnila v hroudu hadrů na zemi. A brána se s hlasitým skřípěním otevřela. Nebyl by to Franta, kdyby nepoznamenal, že by měli vyhodit údržbáře.

Když vešli dovnitř, hrad vypadal opět několikanásobně větší – tentokrát to nedovedli vysvětlit. Všude na stěnách hořely pochodně – stejným modrým plamenem. A až teď to bramborům došlo – je to chladný oheň – vydává světlo, ale nikoli teplo. To pouze při styku s tkání, ať už bramboří, krysí, cibulí, křeččí nebo plží. Nikde ani noha, ať už bramboří, krysí, cibulí, křeččí nebo plží. Ani jednomu z bramborů se to nezdálo, tak postupovali s maximální obezřetností. Najednou uslyšeli slabé *cvak* a kolem nich se zhmotnila klec. Chvíli po ní se asi brambor-metr od uvězněných bramborů objevily dvě postavy – stejné jako před vchodem. A začaly "nabíjet" plameny...

-- Kapitola 8 - Zmrzlý hrad bez princezny --

Modré plameny na jejich rukou dosáhly, podle Frantova odhadu, vystřelitelné velikosti. Najednou se stěna vedle mágů zbortila a o okamžik později ležely jejich kápě na radlici Frantova a Lolkova přítele – neviditelného bagru. Opět bez obsahu, takže se žádná krev nekonala, ke zklamání některých. Hrdinové byli dvakrát šťastní, že bagra potkali – zachránil jim život a... druhý důvod? Vy byste nebyli rádi, kdybyste potkali někoho po hodně dlouhé době?
V dalším okamžiku se ale stala další věc, kterou by nikdo z našich, momentálně už tří, hrdinů nečekal. Bagr začal modře světélkovat – se zvětšující se intenzitou. Franta s Lolkem zjišťovali, jak že se bagr cítí, ale on nedokázal odpovědět, neb žádné extra stavy nepociťoval.
Najednou začal mluvit, úplně cizím hlasem. Říkal cosi o pokročilé telepatii, o tom, že ten "tank" dále stejně neprojede a ať prý se naši bramboři těší, že smrt nebude zdaleka tak sladká, jako mohla být doposud (což ani jeden nepochopil – vždyť ani jedna ze smrtí, jež jim hrozily, nebyly dvakrát hezké). Po krátké poradě se shodli, že na ně bagr počká a sami se vydali dále, do hlubin zmrzlého hradu.

Co je překvapilo bylo, že schody vedly nikoli nahoru, jak by se mohlo zdát, když je ten kolos tak vysoký, ale naopak dolů – do hlubin nějaké jeskyně, jak hádali. Z toho usoudili, že nadzemní část je pouze socha a to důležité je dole. Sestupovali tedy níže a níže – díky toho jim byla větší a větší kosa – opět byli rádi, že mají své kabátky z křeččí kůže, i za cenu smrti těch nebohých zvířátek.
Na 135 schodě (Lolek je počítal) se zastavili a zírali na to, co měli před sebou, i když to za zírání vůbec nestálo. Šlo o obyčejné dubové dvěře. Oprava – neobyčejné. Byly okované a, když jste pořádně začichali, byla z nich cítit magie. Kdyby měli bramboři nějaké chloupky na zátylku, byly by se jim bývaly postavily. Jak tak dumali nad tím, jak dveře otevřou, vyřešil se jejich problém sám – otevřely se, pravda že s mocným skřípotem. Za nimi stál skřítek, samozřejmě modrý, se svícnem v ruce a přiblblým úsměvem na tváři (jak ostatně fazole mívají vždycky). Ten jim řekl, ať jdou za ním – bohužel se Frantovi ani Lolkovi tato možnost nelíbila, a tak ... tak nad tím popřemýšleli a, ze strachu (ano, měli strach) ze skřítkova pána, došli k rozhodnutí vykročit mu v patách.

Skřítek kráčel po schodech stále níže a níže a oba hrdiny uchvátil pocit, že se musí blížit středu země. Což se jim hned potvrdilo – začalo se oteplovat. Jejich útroby, opět, sevřel mocný strach. Vzápětí byly jejich domněnky ale opět vyvráceny, což jim ukázalo, že nic není takové, jak se zdá. A skřítek začal láteřit – že prý nechal otevřené dveře a vyvětral si skoro všechno teplo. Pak je okřikl, ať vlezou dovnitř a spěšně za nimi zavřel.
Přestavil se jako Phaselus, majitel hradu. Oba dobrodruhové málem vyskočili ze slupky. Na dotaz "kde že teda má tu princeznu" odpověděl popravdě: Odnesli si ji nějací ředkvičáci, museli prý se s nimi potkat u vchodu. Když se jej zeptali, jestli neví, kde je hledat, zareagoval téměř okamžitě a popsal jim cestu. Pak je slušně vykopal...
Ano, jejich otázky tak zůstaly nezodpovězeny.

Jakmile vyšli ven, zjistili nejen, že mají o pasažéra pro Víťu více (což by neměl být takový problém) a že v jejich signále se objevovala slovní spojení "zažehnutí světlice" a "vrchol hradu", která když spojíte, dostanete problém.
Problém, který naši hrdinové vyřešili ledovcolezeckým náčiním a, ač se to zdá nemožné, dnem šplhání na vrchol. Zrovna když byli nahoře, přistával u úpatí ledovce drak Víťa. Zažehli tedy světlici a drak je snesl dolů. Pak říkal, že když od nich den nedostal znamení, rozhodl se vypravit se je zkontrolovat. Okamžitě naskočili, bagr byl uchopen Víťovými pařáty, a pokračovali, cestou necestou, vzduchem heliem, za ukradenou princeznou.

-- Kapitola 9 - Princezna a telefonát ohledně školních gum --

Celou cestu se snažili navázat nějakou inteligentní konverzaci, ale když letíte heliem (tím pádem jej i dýcháte), není to zrovna dvakrát snadné – jejich konverzace sestávala z jedné věty někoho a deseti minut smíchu všech. Takže se cestou rozhodně nenudili. A že byla dlouhá – letěli den a noc. To jim ovšem, díky prokládání zmiňovanými záchvaty smíchu, spánkem a záchvaty smíchu, uteklo jako voda a ráno druhého dne začal Víťa snižovat rychlost a klesat – to aby náhodou nepřeletěli, i když s GPS navigací se to zdálo téměř nemožné. A opravdu – jak tak letěli, spatřili před sebou černý hrad obklopený obrovským městem – přece jen byl "únosce" asi nějaký princ. Za vteřinku si Víťa začal mluvit zdánlivě pro sebe, ale pak si bramboři všimli temných stínů dvou vzdalujících se strážných vran, typ V-34, s rotačními kulomety nabité všeprůraznými náboji a vyzbrojenými raketami, v tomto případě vrána-drak. Poté jim Vítězslav oznámil, že mohou přistát na hlavním letišti přímo ve středu paláce.

Město bylo shora, naprosto proti očekávání, mnohem menší, než jak vypadalo z dálky – bramboři si tento úkaz nedokázali vysvětlit. A hrad zblízka opravdu nebyl hradem, nýbrž palácem – František polkl, neboť mu najednou přišlo naprosto nemožné vytrhnout princeznu z drápů někomu, kdo nabízel takový luxus. Ale po odříkání Litanie proti strachu(Duna, Frank Herbert) se mu vrátila naděje, alespoň částečně. Těsně po přistání se stalo něco, co se nikdy stát nemělo a bezpochyby to nemálo ovlivní další vývoj dobrodružství našich hrdinů – Víťa spatřil na vedlejším přistávacím místě dračici, která by se v dračích měřítcích krásy dala přirovnat k lidské... Drew Barrymore, kupříkladu. Samozřejmě, že se do ní okamžitě zamiloval a okamžitě spolu opustili pozemní i vzdušný prostor království ředkviček. Franta s Lolkem se na sebe jen podívali, pokrčili rameny a vstoupili do paláce jedinými dvěřmi, které na přistávací ploše byly. Ty vedly rovnou do kanceláře sekretářky prince Rzedkwiczky, jak se dozvěděli, že se jmenuje. Ta jim oznámila, že "velevážené veličenstvo, jeho červenost a bělost celého impéria, nástupce krále všech kulatých červeností a neřest sama" je zrovna zaneprázdněn důležitým telefonátem týkajícím se gum do škol, ale že když deset minut vydrží, přijme je. Pak za nim odešla do vedlejší místnosti, začaly se ozývat divné zvuky a sekretářka se vrátila, mírně rozcuchaná, ale vysmátá a poslala je dále.

Princ Rzedkwiczka se na ně usmál a strašně nenápadně si zapnul rozparek. Chvíli řešili vydání princezny po dobrém či zlém (Celkem se divíte, že je nevyhodil, troufalce, že?) a nakonec se Frantovi povedlo vyjednat sedmnáctiminutovou schůzku s princeznou Alenkou. Po opuštění kanceláře (připadali si jako při střídání stráží – okamžitě dovnitř vlezla dlouhonohá prsatá blondýna sekretářka) Franta skákal radostí do stropu – div si neomlátil hlavu. (Po chvilce přišel na to, že když skočí salto a odrazí se od stropu nohama vypadá to efektně a ještě k tomu jeho hlava nedojde úhony.)

Alenka je přijala a odpočet mohl začít. Ze začátku (asi pět minut) se Franta klepal nad její krásou – dlouhé vlnité vlasy, nevelká-nemalá, oči hluboké jako studny a přece plné smyslu. Poté jí vyložil svou lásku a ona mu řekla, že by ráda, ale je věrná svému muži. A tak jí Franta, se svědectvím Lolka, vylíčil sekretářčiny návštěvy. Brambořice Alenka zrudla tak moc, že vypadala jako ředkvička, a s hněvem v očích se vydala navštívit prince Rzedkwiczku.

-- Kapitola 10 - Zazvonil zvonec a ovce utekly --

Alenka upalovala, až za ní dveře práskaly a posledních devět dvěří ani neotevírala – prošla skrz. A František pocítil jistou naději. Když se trojice dostala do Rzedkwiczkovy kanceláře a našla jej, jak... Ve velice nevybíravé poloze zahrnující sekretářku, Alenku to dorazilo. Přišla k tomu záletníkovi a vlepila mu takovou, až se s ním zatočil celý svět – a to tedy jo. Obtočil (rozuměj proletěl piruetou) celou místnost a zbrzdila jej až protější stěna, která jej poslala do hlubin nevědomí. Sekretářku stihl mnohem krutější osud – její růžové tričko Alenka roztrhala a pak jej dala té mrše sníst. A potom se otočila k Františkovi a vlepila mu takový...
...polibek, že jste to nikdy neviděli. Bylo v tom obsaženo stejně lásky, jako nenávisti k muži, který se zrovna sbíral z podlahy a tím pádem to všechno viděl... Než s tím však stačil něco udělat, srazil jej k zemi Lolkův kop á la Walker Texas Ranger – poté mávl na dvojici, že může pokračovat. Ti však nepokračovali dlouho – rozum jim radil "ZDRHEJ!" a taky že tak udělali. Doběhli na přistávací plochu, kde však zjistili, že jejich létající stroj není k dispozici – a to ani jeden. Museli to tedy vymyslet jinak – dostat se ven z města, nepozorovaně a potom co nejrychleji zpátky do PALVu, rodného to Františkova a Lolkova kraje...

Po třech hodinách brodění ve sr*čkách, zrovna když je to přestávalo bavit, se před nimi konečně objevil kýžený východ z kanálu – méně kýžený ovšem byla mříž, kterou byl ukončen. A jako připravení na ofritování do stavu hranolek se naši hrdinové opravdu octnout nechtěli. Vtom jejich mysl padla na neviditelného bagra – pak je ale napadlo, že jej Víťa nejspíše pořád drží v pařátech... Takže bagr jim taky nepomůže. Pak Lolka napadlo: "Nepomůže tohle?!" a vytáhl z kapsy svářečku.
A pomohlo. Tedy – pomohlo by, kdyby pod mříží (odvařenou a vykopnutou) nebylo padesát metrů dolů (zase myšlenka na bramborovou kaši). A Lolek provazový žebřík z kapsy opravdu nevytáhl.. Výjimečně.. Vytáhla ho z kapsy Alenka. A tak slezli. Na poušť, která obklopuje celé to město. A tak se jí plahočili, a plahočili se dlouho... Až se doplahočili...

Maminka přivítala Františka slovy: "Ježiši, Františku, my mysleli, že jsi mrtvej! A co to máš za krásnou brambůrku s sebou? A Lolku, Ty žiješ? Ptala se tu po Tobě nějaká... jak to jenom bylo... Teresa?" A Lolkovi se v tu ránu úplně změnil výraz – z tvrdého hocha se stal... nahodil prostě typicky zamilovaný výraz a odběhl směrem ke svému domu, o deset vteřin vyběhl – převlečený a s kytkou v ruce – a zmizel někde v sídlišti.
A Franta s Alenkou se odebrali do domu, neviděni, neslyšeni. Bůhví, co tam prováděli – a pak asi svatbu brzo měli. Huh?

-- Konec --

p.s.: A pak žili šťastně až do smrti – Franta na rakovinu a Alenka na... nakrájenost a ufritovanost...