Lionell- kapitola IV.

Anotace: Gabrielovo tajemství

„Děláte si legraci, viďte?“ zasmál se nervózně Lionell. „Konec světa přece neexistuje. Kde byste ho chtěli najít? Pro lidi na opačné straně je přece konec světa tady. Takže nemám kam jít. Leda bych přeplaval Velkou slzu, ale sami víte, že to je nemožné. Žádný člověk neumí plavat.“
Království sedmi Lvů se nacházelo na obrovském ostrově. Královským geografům trvalo několik století, než přišli na to, že se kolem nich rozprostírá obrovský oceán. Jméno dostal podle mýtu, který říká, že je to slza obryně Bény, která plakala pro svého mrtvého syna.
Lidé z Království se nikdy nepokoušeli přes Velkou slzu přeplavat. Lodě neznali, protože na pevnině je nepotřebovali, a na plavání si nikdo netroufal, protože se obecně mělo za to, že plavat umí jen ryby. Ale vzápětí se ukázalo, že nejenom ony.
„Já umím plavat,“ pronesl do ticha Gabriel. Všichni v chrámu zadrželi dech.
Lionell zbrunátněl: „Ne, to tedy neumíš. Nikdo to neumí a co teprv ty – vždyť jsi jenom syn tuláka!“
„Křivdíš mi, Lionell. Myslíš si, že o mně víš všechno, ale přitom to není zhola nic. Nejsem stejný jako vy, ale v mnohém jsem vám podobný.“
„Povídačky,“ odfrkl si Lionell, „neumíš plavat o nic líp než já. A co víc – jsi ještě ke všemu lhář. Měl bych tě nechat popravit.“
„Dovolíte, Výsosti,“ zakoktal vrchní soudce, „ale to obecně vzato nemůžete. Nejste král.“
„Ptal se vás někdo na něco?“ rozkřikl se Lionell.
Soudce zčervenal, zamumlal omluvu a pro zbytek večera už radši mlčel.
Pravdou je, že Gabriel byl skutečně jediným člověkem, který plavat uměl. Přišel na to úplnou náhodou. Lidé z Království se vody obecně báli a tak se vyhýbali i pouhému pohledu na jakékoli větší vodní plochy, ale Gabriel se nebál ničeho a rád se podél jezer procházel. Všichni ho měli za blázna, a on jím možná také byl, když riskoval utonutí. Nemohl se ale vzdát pohledu na klidnou hladinu, nemohl odolat neposlechnout si kvákání žab a nemohl nepodlehnout pokušení provokovat lidi z vesnice. Což se mu jednou stalo osudným. Za horkého letního dne se jako obvykle procházel podél břehů jezera. Najednou zahlédl na dně mělčiny cosi se třpytit. Nejprve tomu nevěnoval pozornost, ale to třpytivé ho stále více přitahovalo. Neumíš plavat, napomínal se v duchu, utopíš se. Ale tady je přece mělčina, našeptával mu vnitřní hlas. Jen se trochu namočíš, přemlouval ho.
Než se stačil pořádně rozmyslet, vyhrnul si Gabriel nohavice a opatrně, pomalu kráčel po oblázcích do vody.
Když Gabriel pocítil jistotu pevného dna, dodalo mu to odvahu a kráčel teď mnohem jistěji. Jen se mrknu, co to tam svítí, říkal si klidně.
Gabriel dělal krok za krokem a voda mu stoupala až k pasu. Když měl hladinu až u krku, malinko znervózněl, protože světlo se zdálo ještě pořád daleko.
Než se stačil nadechnout, zajel Gabriel pod hladinu. Moje smrt!, blesklo mu hlavou. Umřu tady a nikdo mě nenajde, protože ve vodě mě nikdo ani hledat nebude.
V hlavě se mu rozezvučel naléhavý hlas: Zkus plavat! Zkus plavat!
Vždyť to neumím, řval v duchu Gabriel a zalykal se vodou.
Můžeš to aspoň zkusit. Udělej tempo, použij ruce a nohy!, nedal se odbýt ten hlas.
Hlouposti! Neumím plavat, utopím se, umřu. Ruce už mi vypovídají službu, nohama už ani kopat nemůžu. Gabriel ztrácel naději.
Pomalu padal směrem ke dnu, ztrácel poslední zbytky kyslíku. A vtom naposledy otevřel oči a na hladině uviděl zářit to světlo.
Sebral poslední síly, vykopl nohama, zabral rukama a vytáhl se směrem k hladině.
Vystrčil hlavu nad vodu a zhluboka se nadechl. Kašlal a prskal, sípal a nadával. Ale žil. A uměl plavat. Zkusil udělat pár temp a šlo mu to. Plaval pár metrů tam a pár zase zpátky, ale držel se u břehu. Úplně zapomněl na zářivé světýlko, které ho donutilo nezahazovat naději a život.
Od toho dne chodil k jezeru pořád, dodával si kuráž a plaval dál a dál, až jednou přeplaval celé jezero až na druhý břeh. Byl na sebe pyšný, jako ještě nikdy. Dokázal to. Plaval.