Holčička v okně

Chlapeček se posadil na pařez kousek od starého domu a čekal. Chodíval tam každý den v tutéž hodinu. Nikdo už si nepamatuje, jak se jmenoval, ani kam chodil do školy. Paměť lidí je krátká a pomíjivá, tudíž některé maličkosti, jsou o jeho životě nenávratně ztraceny v propasti času. Někdo říká, že to byl hodný chlapec a stal se z něho doktor, který léčil nemocné lidi, někdo zase tvrdí, že byl zlý a pyšný a stal se z něho zloděj a mafián ruského podsvětí, ale podle mě jsou to všechno výmysly. Pravda je ovšem taková, že kdysi spatřil právě v okně tohoto domu cosi zvláštního. Něco, co ho očarovalo a přimělo k tomu, aby každičký večer trávil na pařezu a nedočkavě čekal.
Dům byl starý a kdysi v něm bydlel malý vrásčitý muž. Dalo by se hádat o tom, čím byl. Zda to byl pytlák, myslivec, hajný, nebo jen starý unavený a nešťastný muž. Jeho neštěstí však chlapec brzy objevil a stalo se i jeho neštěstím.
Okna tohoto domu byla zvláštní. Jediné okno, tvořily dvě okenice za sebou a prostor mezi nimi byl široký skoro metr. Znáte přece ty staré domy, které tyto okna mají. Babičky do nich dávají květináče vázy a děti do nich rádi sedají a zavírají se, aby to vypadalo, jako kdyby byly ve vězení. A od těchto dětí se právě odvíjí i náš příběh.
V tom domě kdysi totiž žila holčička. Líbezná, neposedná v blankytných šatečkách, která si, jako každé obyčejné dítě, řekla, že se do okna také posadí.
Ale znovu se vrátíme k chlapečkovi, který do tohoto okna netrpělivě kouká.
Oči měl plné slz. Nevím, zda štěstí, nebo čirého zoufalství a smutku. Holčička v okně mu pomalu zamávala a víc k sobě stiskla starou zaprášenou panenku. I její šatečky a vlásky byly zaprášené, jako by v okně seděla již několik let.
Chlapec se ohlédl a zatajil dech. Slunce už skoro zapadlo za obzor a to byl přesně ten okamžik, na který čekal. Posunul se trochu na pařezu, aby byl z druhé poloviny prázdný a najednou se vedle něho objevila holčička uvězněná v okně. Rychle jí vzal za ruku, ale dřív než promluvil jediné slovo, holčička opět zmizela a objevila se zpět v okně.
Nenáviděl se, že nemůže zrušit prokletí malé holčičky uvězněné v okně. Smutně se zvedl a odešel domů. Nevěděl jak andílkovi v modrých šatech pomoci. Při každém západu slunce se na kratičký okamžik objevila na pařezu, nadechla se čerstvého vzduchu a opět se přenesla do svého vězení. Chodil za ní večer co večer, den co den…rok co rok. Holčička za oknem, byla stále stejně krásná a líbezná, ale on se brzy z malého chlapce změnil v muže…a jednoho dne nepřišel vůbec. Jenže holčička v okně nezemřela. Na pařezu se objevuje stále. Večer co večer, den co den…rok co rok.