Růže

Anotace: Moje první povídka, inspirovaná nesmrtelným příběhem Krásky a zvířete. Psala jsem ji, když mi bylo čtrnáct, tak podle toho vypadá

Kdysi dávno žil mladý muž jménem Adam se svou dívkou Lenou ve vesničce na kraji lesa. Žili spolu už několik let, byli do sebe zamilovaní a moc šťastní. Všichni lidé z vesnice jim jejich lásku přáli. Chtěli spolu zůstat navždy.
Jednou v zimě jim došly zásoby a Adam musel jet do nedalekého města pro nové. Nebylo však jiné cesty než přes les.
"Dávej na sebe pozor, Adame," vyprovázela ho Lena, "jezdi pouze obchodními stezkami. A nepřibližuj se k hradu!"
"Neboj, Leno. Udělám vše, jak říkáš," ujistil ji Adam.
Vsedl na koně a jel.
Ve městě nakoupil tolik jídla, že by jim bohatě stačilo na celou zimu. S plnou brašnou se vydal na zpáteční cestu. Těšil se na opětovné shledání s Lenou.
Už se blížil k domovu, když se strhla sněhová bouře a on zabloudil. Vítr fučel a sníh se točil tak rychle, že Adam vůbec neviděl, kam to vlastně jede. Tak se dostal až k branám onoho zakázaného hradu. Když pochopil, že dnes už se domů nedostane, nedbal Lenina varování a vjel na nádvoří.
Hned před sebou spatřil stáj, kde už bylo všechno připravené, ale žádný jiný kůň v ní nestál. Adam ze sebe oklepal sníh a velkými vstupními dveřmi vešel do hradu.
Hrad byl vysoký a velice útulně zařízený. Veškerý nábytek zářil novotou, na podlaze se leskl Adamův obraz, v oknech visely nádherné závěsy a v krbu plápolal oheň. Adam si k němu sedl, aby se ohřál.
Najednou se odněkud shora ozval přívětivý ženský hlas: "Vítám tě cizinče. V jídelně máš připravenou večeři. Hned vedle je ložnice, kde se můžeš uložit na noc. O tvého koně je dobře postaráno. Zůstaň tu, jak dlouho si budeš přát."
"Počkejte!" vykřikl Adam, nikdo už mu však neodpověděl. Vydal se tedy hledat jídelnu.
Nemusel hledat dlouho. Vůně pečeného masa ho na ni brzy upozornila. Spořádal celou večeři a v ložnici se uložil do teplé, měkké postele. Za okamžik spokojeně usnul.
Ráno zjistil, že u postele leží připravené nové šaty. Oblékl si je místo svých obnošených a vydal se do jídelny, kde už bylo prostřeno k snídani. Jakmile dojedl, sešel se podívat na nádvoří.
Sníh už roztál a na zahradě se objevily květy růží. Adam si vzpomněl na Lenu a chtěl jí jednu růži utrhnout. Když ji však držel v ruce, ozval se za ním bolestný povzdech. Otočil se, ale nikoho neviděl.
Zato se znovu ozval ten včerejší hlas: "Nevděčníku! Postarala jsem se o tebe a ty mi teď oplácíš tím, že kradeš mé růže, mé jediné štěstí na tomto světě? Za to zemřeš!"
Adam se vyděsil: "Odpusťte mi, prosím, jsem vám za všechno moc vděčný, tu růži jsem si chtěl vzít na památku. Smilujte se!"
"Dobrá," odpověděl hlas, "dnes ti odpustím. Ale jestli se o to pokusíš ještě jednou, žádného slitování se nedočkáš! A teď se vrať domů."
Adam tedy osedlal koně. "Jak se vám jen mohu odvděčit?" "Bude mi stačit, když mne občas přijdeš navštívit, tvá společnost je mi velmi milá. Nikomu však neříkej, cos tu viděl." Adam to slíbil a odjel.
Doma už ho netrpělivě očekávala Lena. Jakmile se objevil ve dveřích, padla mu kolem krku: "Tolik jsem se o tebe bála! Kde jsi proboha byl?"
"Stihla mě bouře, a tak jsem se ukryl... na hradě," vysvětloval. "Cože?" zhrozila se Lena, "říkala jsem ti přece, aby ses k němu nepřibližoval! Prý se tam zabydlel nějaký nebezpečný vrah!"
Adama zamrazilo. To není možné, říkal si. Celou noc mu to však nedalo spát. Ten přátelský hlas přece nemůže patřit žádnému netvoru. Je pravda, že mi hlas vyhrožoval smrtí, když jsem se pokusil utrhnout jeho růži, ale já bych se zachoval stejně, kdyby mi chtěl někdo vyrvat Lenu, ujišťoval se. Co nejdříve zjistím, jak se věci mají, rozhodl a konečně usnul.
Druhý den vstal velmi časně. Vymluvil se, že musí znovu do města, osedlal koně a jel k hradu. Nalezl bránu dokořán, připravenou stáj, snídani na stole a oheň v krbu. Zřejmě byl očekáván.
Když se najedl, tichounce vrzly dveře a hlas promluvil: "Jsem moc ráda, že jsi mě přišel navštívit tak brzy. Pojďte, ukážu ti hrad." Adam se tedy vydal za hlasem.
Ten ho provázel po celém hradě, ukazoval mu všechny komnaty, vyptával se ho, ale nedovolil, aby se Adam vyptával jeho. Když byli v nejvyšších poschodích, Adam to nevydržel a zeptal se: "Proč nechcete, abych vás spatřil?"
Hlas smutně odpověděl: "Nepřej si, prosím, pohlédnout do mé tváře. Už by ses sem nikdy nevrátil." Adam chtěl protestovat, ale najednou si všiml cípu šatů vykukujícího pod jedním ze závěsů. Rychle přiskočil k oknu a závěs odhrnul.
Schovávalo se tam to nejubožejší stvoření, jaké kdy v životě viděl. Dívka stejně stará jako on, zahalená do černého pláště, na něj upírala nešťastný pohled plný bolesti. Dlouhými černými vlasy a zjizvenýma rukama se snažila skrýt svůj znetvořený obličej. Když pochopila, že to k ničemu není, pohlédla Adamovi do vyděšených očí a řekla svým nádherným hlasem: "Prosila jsem tě, abys to nikdy nedělal". Jemně se kolem něj prosmekla a postavila se na světlo. Už nemělo smysl se skrývat.
Chvíli na Adama hleděla a potom znovu promluvila: "Nevypadala jsem takhle vždycky. Vlastně jsem bývala jedna z nejkrásnějších dívek ve městě. Měla jsem spoustu nápadníků. Jeden z nich byl zvlášť neodbytný. Říkala jsem mu snad tisíckrát, že ho nechci. On ale nepřestával. Každý den se mi dvořil. Jednoho dne se však neukázal. Myslela jsem si, že to konečně vzdal, ale nebylo tomu tak. Zabil se. Tak, aby to vypadalo, že jsem ho zabila já. Mučili mě, abych se přiznala. Nikdo v mou nevinu nevěřil."
Bolestně se zachvěla a pokračovala: "To mučení ze mě udělalo tuhle zrůdu. Podařilo se mi utéct a skrýt se tady na hradě. Žiju tu už víc jak 12 let."
Adam chtěl odejít. "Chceš mě také opustit?" vykřikla dívka. Adam se ohlédl. Dívala se na něj zoufalýma očima.
"Ne," odpověděl, "já vám věřím. Vrátím se."
Od té doby jezdil na hrad denně. Dívka mu prozradila, že se jmenuje Adriana. On jí na oplátku vyprávěl o sobě a o Leně. Byla s ním šťastná. A on za ní jezdil moc rád.
Jediný, kdo nebyl ani trochu spokojený, byla Lena. Adamovy každodenní výjezdy jí připadaly podezřelé. Adam si však vždy dokázal vymyslet přijatelnou výmluvu.
Jednou ho, když znovu odjel za Adrianou, sledovala. Dostala se až k hradu. Zvenčí vypadal opuštěně, a tak si myslela, že sem Adam jezdí jen kvůli růžím, které rostly všude kolem. Pokud sem ale jezdí opravdu jen kvůli růžím, říkala si, proč už mi dávno nějakou nepřivezl? No nevadí, vezmu si ji sama, pomyslela si a jednu růži utrhla. Než si k ní však stačila přivonět, někdo ji popadl a strhl k zemi. V šoku se podívala, kdo to je. S šíleným výrazem ve tváři se nad ní tyčila Adriana s obrovským nožem v ruce. "Ne, prosím, nezabíjejte mě," křičela Lena. "Já jsem Adamova dívka, prosím, nééé..."
Adam hledal Adrianu po celém hradě, ale nikde ji nenašel. To bylo zvláštní, vždy mu vyšla naproti. Vrátil se tedy na nádvoří. Tam ji konečně uviděl.
"Adame!" zvolala Adriana a vrhla se mu do náruče. Adam se usmál, objal ji a pohladil po vlasech. Pak se podíval přes její hlavu. Úsměv mu zmrzl na rtech. Pod růžemi ležela Lena v kaluži krve, s nožem v srdci. Odstrčil Adrianu a padl ke své dívce na kolena. Byla mrtvá. V ruce držela čerstvě utrženou růži.
"Ty vrahu!" zařval. "Zabilas ji kvůli jediné hloupé kytce? Ona přece nevěděla, že je nesmí trhat! Ach Bože! Měli tě tehdy umučit k smrti!"
"Adame," vzlykla Adriana, "Co to říkáš? Já ji přece nezabila."
"Mlč, lhářko! Já ti tolik důvěřoval! Nevěřil jsem, že bys byla schopná vraždy! Mýlil jsem se! Právě jsi zabila jedinou ženu, kterou jsem kdy miloval!"
V návalu zoufalství ho napadla hrůzná myšlenka. Vytáhl nůž z Lenina srdce a vší silou ho vrazil Adrianě do hrudi.
Zhroutila se na kolena. "Adame," zasténala tiše. "Tolik jsi mě ranil. Nemyslím tohle," ukázala mu zkrvavenou ruku, "ale tohle," sáhla si na srdce. "Máš pravdu, mýlil ses ve mně. Já... přece..." Nedopověděla. Pomalu se svezla Adamovi k nohám. Ten se chvíli díval na obě mrtvoly a pak utekl.
Nikomu o těchto hrůzách neřekl a několik týdnů ze svého domu nevycházel. Nakonec se rozhodl zajít do kostela, poprosit Boha o odpuštění. Když odcházel, nechtěně vyslechl zpověď jedné staré ženy:
"...to není pravda, otče! Já jsem viděla, co se stalo! Viděla jsem Lenu, jak sleduje Adama. A tu zase sledoval Tomas, ten vesnický blázen. Chodil ji obtěžovat, když Adam nebyl doma. Lena utrhla Adrianinu růži a ta po ní skočila s nožem. Byla by ji zabila, kdyby Lena neřekla, že je Adamova holka. Adriana se lekla toho, co chtěla udělat, pustila nůž a chtěla utéct. Jenže toho využil blázen, popadl nůž a Lenu zabil. Adriana to viděla a snažila se jí zachránit. Nepovedlo se. Druhý den je obě našli. Thomas nejspíš zabil i Adrianu. Nevím, víc už jsem neviděla."
Stařena si povzdechla: "Bylo to tak hodné a citlivé děvče. Svůj osud si nezasloužila. Jen já jsem znala pravdu. Na celém světě nebylo nic, co by milovala víc než Adama. Ani růže. Nikdy by mu neublížila. Nikdy. Ona ne..."