Jak jsem ke štěstí přišel 2

Anotace: ...

Sluníčko se jen rychle oklepalo a bylo z moře ven, už už aby z oblohy posvítilo každému do nového dne. Jeho první paprsky mě zašimraly na tváři, snad abych se již vzbudil a nelenošil. O kousek dál ještě spala ve svém pelíšku z listí ostrovní Víla. Vstal jsem, abych se protáhl a lépe se porozhlédl po tomto podivuhodném ostrově než se Víla vzbudí.
Celý ostrov vypadal jako když se několik malých kopečků skamarádí s jedním velkým a jednoho dne se rozhodnou, že budou držet při sobě. Slunce se opíralo do svahu nejvyššího z nich a bylo tak krásně vidět jak na něm rostou roztodivné stromy všemožných barev.
„Co tu hledáš otrapo!?“ Náhle na mě udeřil tenký hlásek odkudsi shora.
„Nu, máš pravdu, hledám. Štěstí hledám.“ V klidu jsem odvětil a pátravě si prohlížel korunu stromu nad sebou, abych zjistil kdo si tu na mě drze vyskakuje.
„Já ti dám štěstí ty šašku!“ Nevím jak se tam vzala ale rázem na větvi přede mnou visela veverka. Červený ocásek jí visel dolů a popudlivě sebou trhal sem a tam.
„Máš? To je skvělé! Tak mi ho dej!“ A natáhl jsem k ní ruku.
Veverka jen zapískala, ale asi nevěděla, co si se mnou počít. Bylo mi jí trochu líto. Naštěstí jsem si vzpomněl jak jsou veverky úplatné.
„Na, tu máš oříšek.“ Vylovil jsem z kapsy oříšek, který jsem tam nosil, snad pro strýčka příhodu.
„Jé.. tedy.. jestli je to nějaký... dej to sem!“ Chňapla po oříšku a odhopkala s ním do koruny stromu, odkud se jen ozývalo spokojené chroupání.
Otočil jsem se, že se půjdu podívat, zdalipak Víla je už vzhůru, ale když jsem se otočil, už stála za mnou a rozčesávala si vlasy.
„Tak vidím, že jsi již potkal mojí kamarádku Veverku.“
„Nu na mou duši musím říci, máš to zvláštní kamarádku.“
„Mám. Ale taky mám spoustu oříšku. Ale pojďme už se poohlédnout po tom štěstí,“ připomněla mi dnešní úkol.
„To asi nebude snadná věc, já ho celý život hledám, ale pořád si nejsem jist, jak ho poznám.“
„Zeptám se tě, je velké nebo malé?“
„No štěstí je velké i malé, ale já bych raději velké.“
„Víš jakou má barvu?“
„Hm, dobrá otázka. Kdybych štěstí měl, tak leckdo zezelená nebo zbledne závistí, ale ... zářil bych štěstím, to je ono! Zářit musí.“
„Jako Sluníčko?“
„To asi ne. To by bylo Sluníčko štěstí, ale to by ho přece nikdo nemohl mít.“
„Myslíš, že se nám ho podaří najít?“
„Alespoň bych se po něm podíval, když už tu jsem. Ať to dopadne jak to dopadne. Ty chceš jít hledat se mnou?“
„Nu, žiji tu již dlouho, ale nikdy mě nenapadlo se tu podívat po štěstí.“
Pobrali jsme pár věcí a vyrazili na cestu. Shodli jsme se, že abychom mohli štěstí najít, je na to třeba dobře se rozhlédnout a nejlepší rozhled je z nejvyššího kopce. A tak jsme šli klikatou cestičkou, která nás vedla po svahu nahoru až k nejvyššímu místu z celého Ostrova.

„Nesmíš jít tak rychle. My Víly nejsme zvyklé na takové cestování.“
„Promiň, nevěděl jsem, že je to tak namáhavé. Pojďme si odpočinout.“
„To je nápad. Hned tamhle pod stromem, přímo vedle potůčku. Alespoň si zchladím nožky,“ ale to už dávno cupitala k vodě.
„Nezapomeň se rozhlížet, co kdyby tam bylo štěstí.“
„Ale jistě. Třeba tuhle pod kamenem, že by se schovalo.“
„Ne, to by bylo malé štěstí, takové tam nech pro jiného.“
„Jen jestli ty nejsi vybíravý!“
„Já a vybíravý? Já se spokojím i s málem!“
„S málem?“
„S málem. Ale toho mála musí být tak akorát. Nesmí ho být prostě moc.“
„To jsou mi věci. Ty jsi asi tuze moudrý, viď?“
„Tak moudrý, že jsem ještě ani svoje štěstí nenašel. Moudrý jen co je pravda,“ posteskl jsem si.
Víla mě uchopila za ramena a hned se mě jala uklidňovat: „Jen se neboj, to štěstí určitě najdeme. Chvilinku počkej, než moje vílí nožky budou moci zase na cestu a uvidíš, že všechno dobře dopadne. Možná bych si dala i něco dobrého na zub.“
„Já se tedy raději po něčem podívám, ať při tom odpočinku něco pojíme. Mám pocit, že kousek zpátky jsme míjely strom s nějakým pěkným ovocem.“
„Dobrý nápad, já tu na tebe počkám,“ omluvně se usmála.
Asi jsem se spletl, protože jsem nakonec neodešel od víly kousíček, ale vlastně docela velký kus a pořád jsem žádné ovoce neviděl. Vílu jsem ztratil z dohledu po pár krocích a už jsem ani neslyšel, jak si zpívá kývajíc nožkama ve vodě. Trochu mě to mrzelo, protože zpívala překrásně, ale zároveň jsem se těšil, že by tu štěstí přeci jen někde mohlo být ukryto.
Víte, moje rodina nemá ani hrad, ani zámek. Vlastně ani docela malinké panství. Spíše jen takovou malou chatrč, ve které bylo sotva dost místa pro moje mladší sourozence. Jednou za mnou přišel tatínek a povídá – Synu, už jsi velký a je čas, abys šel hledat štěstí někam do světa. S námi tu sice můžeš být kdykoliv se ti bude stýskat po domově, ale štěstí bys tu moc nenašel. - A tehdy jsem vlastně vyrazil na svoji podivuhodnou cestu, kterou možná zakončím na tomto ostrově. Už se nemůžu dočkat až štěstí přinesu zabalené v torně domů ukázat, jak budou všichni pyšní a budou sami doufat, že až přijde jejich čas, také svoje štěstí najdou.
Bylo mi divné, že jsem již docela daleko, ale stále žádný strom s ovocem nevidím. Začal jsem se tedy vracet a najednou vidím kousek od sebe místo s pěkně rozrytou hlínou. Skoro jak kdyby se tu něco velikého hrabalo v zemi. A když se tak zamýšlím, co to je, napadá mě, že přesně na tomto místě měl být ten strom s ovocem.
Náhle se ozvalo volání o pomoc: „Pomoz mi, pomoz mi, áááá !“ A ticho. Nebylo pochyb, že to volala o pomoc ostrovní Víla. To už jsem ale dávno běžel směrem k ní. Přísahal bych, že jsem tam byl skoro hned. Přesto v místě, kde si Víla chladila nožky, když jsem se s ní loučil, nebylo po krásné Víle ani památky. Jen na pár místech byla rozrytá hlína. Víc nic.
To jsem to tedy zpískal. Nejen, že jsem nenašel žádné štěstí, ale ještě ke všemu jsem dopustil, aby zmizela Víla, která se mi snažila pomoci při hledání.