Jak jsem ke štěstí přišel 3

Anotace: ...

Ještě před chvílí jsem se těšil, že možná splním svůj úkol a najdu konečně štěstí. Hledá se špatně a ač jsem přešel přes všechna devatera království, všechna devatera lesů a všechna devatera řek, nenašel jsem ho. Inu přešel jsem i sedmera království, sedmera lesů a sedmera řek a ani tam jsem nepochodil. Zkrátka jakoby se všude po štěstí zem slehla. Koho jsem se ptal jen hořekoval a říkal, že ho za celý život štěstí nepotkalo. Celá pevnina, kterou jsem znal, se shodla, že na ní štěstí jaktěživo nevstoupilo.
Ale já se nevzdal. Když není na souši, půjdu ho najít na moře. Dlouho jsem se plavil, na různých lodích jsem byl, až nakonec jednou jsem se ocitl na jedné docela malinké lodičce a ta mě zavezla na tento ostrov. Snad náhoda tomu chtěla a potkal jsem zde jednu tuze krásnou Vílu. Ta Víla měla dobré srdce a co bylo pro mě nevídané, měla pochopení pro můj úkol. Dokonce se nabídla a šla se se mnou po ostrově po štěstí podívat. A to už se dostáváme tam, kde jsme minule skončili.
Chudinku Vílu jsem utrmácel. Vůbec mi na mysl nepřišlo, že Víly mají nožky jen na tancování, ale kdepak s chozením po kopcích a horách. Nechal jsem tedy Vílu si odpočinout a ochladit nožky v potůčku a sám jsem se šel poohlédnout po nějakém ovoci k snědku. A než jsem se nadál, slyším jen nářek, jak nebohá Víla volá o pomoc. Běžel jsem jak s větrem o závod, ale nebylo to nic platné. Víla zmizela a zůstala jen rozrytá hlína v místech, kde chuděra odpočívala. Volal jsem, hledal jsem ji, ale nikdo mi neodpovídal.
Jenže co si počít? Po Víle ani památky! Určitě se nemohla rozplynout jenom tak do vzduchu. To leda, že by nějaký černokněžník Vílu unesl! Ale kdeže, ty jsou jen v pohádkách! Nikdy jsem žádného nepotkal, tak kde by se tu najednou nějaký vzal? Ba ne, Vílu musel někdo nebo něco odnést. Nasvědčovaly tomu i různé rýhy v zemi, ale kdo nebo co zanechává v hlíně takové rýhy? To nebyly rýhy od kopyt ani od povozu. A navíc nikam nesměřovali.
Jak jsem se tak díval, kam se mohla Víla podít, zaslechl jsem tenký plačtivý hlásek. Napínám uši a dívám se, odkud ten nářek přichází. A co nevidím! Veverka v koruně nade mnou.
„Veverko, jsi to ty?“
„Kdo by to byl jiný ty protivo! Zlořáde, kvůli tobě je s Vílou amen!“
„Jak to, že je s Vílou amen! Řekni mi hned, co víš a co si viděla,“ vyptával jsem se zoufale drzé Veverky.
„Sebralo ji to. Velké, větve a listí z toho trčely. Netvor to byl! Nestvůra nestvůrná! Celá dřevěná!“ Vypískla Veverka.
„Co to povídáš? Jaká stvůra či nestvůra? A vůbec, jak to, že jsi tu byla?“
Veverka se na chvíli zarazila a kdyby beztak nebyla celá zrzavá, řekl bych, že se začervenala: „Já... já myslela, že někam jdete pro oříšky a konečně jsem chtěla zjistit kde rostou... Co je ti do toho darebáku! Lumpe! Kazisvěte! Beztak jsi tím vinen ty! Koukej Vílu najít! Jestli se jí něco stane, tak uvidíš! Ohryžu ti ten tvůj obrovský nos, který jsi sem musel jako naschvál strčit!“ A milá Veverka kdesi zmizela a už byly slyšet jen její vzdalující se nářky.
Nu, to jsem dopadl. Štěstí jsem nenašel, Vílu nechal unést a ještě Veverka by mě snad nejraději hryzla do nosu! V jednom ale měla Veverka pravdu. Musím Vílu najít. Nemůžu dopustit, aby moje hledání štěstí přivedlo jiného do neštěstí.
Jestli tedy Vílu něco odneslo, muselo to někudy jít. Jestli to byla dřevěná nestvůra, musela dělat velké stopy. A jestli žádné stopy nejsou vidět, musela jít stvůra potokem. Jaká škoda, že jsem se, já hlupák, od Veverky nedozvěděl, kterým směrem nestvůra šla.
Vydal jsem se proti proudu potoka, protože ve všech příbězích každý správný zloduch bydlí buď v horách, na zámku, v jeskyni, nebo v perníkové chaloupce. Na ostrově připadá v úvahu leda jeskyně, nebo nejvyšší kopec, na který jsme se stejnak s Vílou společně ubírali.
Netrvalo dlouho a ocitl jsem se v místě, kde se slévali tři menší potůčky v potok jeden, totiž ten, při kterém dosud šel. Tu a tam jsem našel nějakou rýhu v břehu, takže jsem si byl jistý, že jdu správně. Všechny malé potůčky však jakoby švihnutím kouzelného proutku měly břehy kamenné. To je mi ale čertovina. Jak teď poznám kudy mám jít dále, marně jsem přemýšlel. Tím, kde se vezmou najednou tři potůčky a slijí se právě v jednom místě, tím jsem si ani raději nezkoušel ani lámat hlavu.
Kdybych se tak mohl někoho zeptat. Přeci nedopustím, aby se nebohé Víle něco stalo jenom proto, že tu žádný dobrý člověk nezarazil nápis, který by ukazoval, kde tu přebývá místní nestvůra. Co to však nevidím, poblíž potůčku si cupitá malý brouček. Jde ale tak blízko vody, že na něj vyšplíchla kapka a svalila ho rovnou do potůčku. Brouček kolem sebe mává nožičkami, ale kdybych ho na poslední chvíli nezachytil do dlaně, jisto jistě by se utopil. Brouček to byl pěkně škaredý, ale přeci jenom to byl Boží tvor a bylo by mi ho líto.
„Děkuji ti, že jsi mě zachránil,“ vydal ze sebe brouček strašně slabě.
„Už jsem se bál, že se utopíš broučku. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Já jsem, prosím pěkně, kůrovec. Zrovna jsem byl na procházce po lese. Nadýchat se čerstvého vzduchu a vůbec si les užít, dokud je takový krásný, zelený... ehm. A náhle mě kapka trefila. Jsem ti teď vlastně zavázán životem a musím ti pomáhat.“
„Ale kdeže broučku, co bych si s tebou počal? Takový malý brouček mi může stěží pomoci řešit velké problémy, které teď mám.“
„Vejdu se tam, kam ostatní ne. Vidím, co ostatní nevidí. Slyším, co ostatní neslyší. Na stravu nejsem náročný... Domluvíme se! Já ti pomohu s tvými problémy za to, že jsi mě zachránil. Musíš mě jen všude nosit sebou, abych ti mohl pomáhat,“ řekl brouček a já měl pocit, že jeho hlas zněl tak trochu hladově.
„Inu dobrá. Rovnou se tě zeptám. Hledám ostrovní Vílu. Šli jsme spolu hledajíce štěstí, chvíli jsem nedával pozor a zčistajasna ji unesla nějaká nestvůra. Prý celá ze dřeva,“ vysvětlil jsem broučkovi svoje nesnáze.
„Ze dřeva, povídáš,“ mlsně se olízl brouček. „Hned se optám svých kamarádů, jestli tu někoho takového neviděli.“ Na to začal brouček podivně kývat tělíčkem.
„Proč se jich tedy nejdeš zeptat?“
„Ale já se jich ptám! My broučci se umíme dorozumívat tajnými pachy, které nikdo jiný necítí. Počkej chvíli a hned budeme moudřejší.“ Chvíli kýval tykadélky, chvíli celým tělíčkem. Měl jsem pocit, že strašně ztrácíme čas.
„Už něco víš?“
„A, promiň, četl jsem si novinky z ostrova... Ha, teď mi jeden bratranec ze sedmistého kolene povídal, že prý něco velkého šlo prostředním z velkých potůčku. To musí být ta nestvůra. Ale jako naschvál, nikdo neví víc. Honem, pojďme!“

Vyrazil jsem tedy prostředním potůčkem i s malým rádcem broučkem v kapsičce a doufal, že vše se v dobré obrátí.