Syn krále-stiny zla 1

Anotace: Snad nikoho tím neurazím, tuhle pohádku píšu od patnácti let je to takový můj druhý svět.

Sbírka: Syn krále- stiny zla

Myslím si, že nejlepší způsob jak napsat příběh, je vyprávět jej srdcem a vnímat jeho děj celou duši dovolit mu prostoupit celým vaším Já. Příběh, který chci vyprávět, se stál v dobách již dávno minulých, kdy v naší zemi žili pradědové našich pradědů. Ach jak se o té doby tento svět změnil. Avšak zlo stále válčí s dobrem. V těch pradávných dobách, nebyly žádné státy, jak je tomu dnes. Země byla rozdělená na několik části: Severu vládnul mocný král temnot. Jehož jméno se neodvážil nikdo vyslovit. A nebylo na zemí temnějšího království nežli severní. Mnohé příběhy vyprávěly o mocném panovníku sedícím na kamenném trůnu v samotném srdci severní země ve městě jménem Helheim. Jeho tvář hyzdila velká jizva, která dodávala jeho tváři nadpozemský vzhled, a v jeho očích zářili tisíce plamínků. Sloužili mu, démone.
Východní trůn, náležel královně Arue byla to čestná žena, vládnoucí národu Ásů stejně tak jako národu Vánů . Byl to národ rolníků a pastýřů, lovců a vojáků. Západu vévodil král Aškir, jeho národ se nepodobal ani jednomu ze zbývajících, byla to země, v jejíž, lůnu se narodil největší kouzelník všech dob, elf Aškir. Jih byl zemi nikoho, jeho úrodné pláně využíval národ trpaslíků v čele s králem Hreidmarem a obři jimž velel vůdce Mautir obývali skaly Thondur Faren.
Tento příběh není žádnou zkazkou pro děti, neboť jiní lidi dovedou vyprávět mnohem poutavější a krásnější pohádky. Předává se z generace na generaci v naší rodině. Je upomínkou dob dávno minulých, a snad i klíčem pro ty, jenž jednou oživí legendu. Já dcera královny Alisey pravnučky krále Aškira nesu tento úděl teprve deset let. Badatele, zkoumající lidovou slovesnost budou jen stěží souhlasit se slovy mnou vyřčenými, ale co naplat? Vězte, že tento příběh budu vyprávět podle pravdivosti a bez okolku říkám, že tento příběh není pro slabé povahy ni pro ty, jejichž duše je jako sušené ovoce. Ti, komu je tento příběh určen mohou prostřednictvím jeho řádek naleznout potěšení v dobách smutků či rádu v době nevědomí.
Stíny zla
Nad zemi se již tří týdny snášely stíny zla, naplňovaly všechny její obyvatele zlým tušením a očekáváním konce, a pak se to stalo, celým světem se nesl zvuk válečného rohu. Dunění pronikalo každým zákoutím. Vítr skučel noci a přinášel s sebou zvěst o tom, že se svět změní, ohýbal koruny stromu, až jejích skřípění znělo jako vzlyky lidí.
V hostinci U Krocánka v samotném srdci Kydonu se každý večer scházeli, místní lide i obchodnici na svých obchodních cestách. Toho večera však hostinec zel prázdnotou. Bylo tu pouze několik málo starších lidi a děti s matkami. Muži a každý kdo toho byl schopen, táhnul do války ve jménu královny Arue, ve jménu spravedlnosti a při všem co je lidem svaté. Bylo to strašné pomyšlení, ale nikdo neunikl. Lide, se loučili se slzami v očích, panika se šířila celou zemi, každý den přicházeli zprávy o tom, že Severní království postupuje dál a dál a královi démoni nemají s vojáky slitování. Boje trvali několik měsíců,každý čekal na zprávu, která je odsoudí k záhubě nebo mu dovolí žít dál ve své zemí. I tohoto večera se však ničeho nedočkali. „Mami až budu velký, chci pomáhat. Budu taky bojovat a porazím krále severu!“ Pronesl se zanícením řezbářův syn Malcolm a uchopil malý dřevěný meč, který mu vyřezával jeho otec, než odešel bojovat. Byla to vskutku skvostná práce, každý záhyb meče byl hladký a precizně udělaný na rukojeti byl vyřezán malý znak kočičího oka. Místní legendy vyprávěly o kočičích lidech, kteří tu žili před mnoha lety. Každý z nich byl rychlý a obratný, ke své práci užívali kouzel a chránili naši zemi. „ Na naši zemi byl příliš dlouho klid, na to aby kočičí lide přežili. Příliš dlouho na to abychom si pamatovali kouzla.“ Posteskl si zavalitý starší muž. „Příliš dlouho na vše! Mistře kováři, příliš dlouho na všechno….“ Zachmuřil se Orvic, byl to chlapec příliš mladý na vojnu a příliš starý na to byt dítětem.
Bylo pošmourné podzimní ráno, když do Kydonu přijel posel z bojiště. Nevypadal vůbec dobře, jeho šaty byly otrhané a pravé předloktí měl zakrvácené. " Ať už se děje cokoliv, nenese nám dobré zprávy." prohlásil vysoký pohublý starší muž jménem Etienn, byl to vesnický vyprávěč a jako vždy měl pravdu. Posel seskočil ze svého koně a přišel do hostince, když si byl jist, že celá společnost poslouchá, vážným hlasem začal vyprávět.
Na hřebeni protějšího pahorku se objevil sám král strašlivý a neporazitelný. Pak se jeho vojsko dalo do pohybů z kopce dolů. Nikdo z nás se nehýbal. Jeho přední linie, které tvořili lučištníci a střelci s kušemi přišli a zastavili si sto kroku před námi, teprve pak dal signál k útoku. Před námi stál ten zlosyn s velikým vojskem. Za námi leželo moře, na němž na nás číhaly nepřátelské lodě. Nebyla žádna cesta zpátky jediná cesta vedla kupředu. Bojovali jsme s radostnou myslí a čistým srdcem, neboť nikdo nezapomněl, že právo je na naší straně. Jejich šípy se odrazily od našich štítů, které vytvořily pevnou zeď, aniž by způsobily nejmenší škody. Ale my je neopětovali.
Na chvíli znervózněli a hledali v tom novou taktiku, ale pravda byla prostá, neměly jsme žádné lučištníky, hodně z nich padlo v bitvě u Alsgardu. Pak se padesát mužů z jejich armády oddělilo a jelo kamsi jinam. Najednou mi to došlo, když nebudeme střílet, nevrátí se jím žádné šípy a střelci pak budou mít prázdné toulce. Pak král zvedl ruku a zatroubení na roh dalo signál k pochodu. Pěšáci hlavních ozbrojených oddílů se po celé linii valili zvolna, leč nezadržitelně kupředu, až narazili do předních linií našeho vojska. Tehdy vypuklo krveprolití.
Jasným říjnovým ránem se neslo řinčení zbraní a k obloze stoupala oblaka prachu. Na obou stranách se zvedl ohlušující řev. Znělo to jako štěkot divokých psů.
Zdálo se, že obě frontové linie se do sebe zaklínily a nehýbají se ani dozadu, ani dopředu. Konečně se nám podařilo prorazit královo pravé křídlo a královi lidé začali ustupovat, až nakonec udělali čelem vzad a prchali pryč. Pravé křidlo, našich vojsk vedeno Herewardem z Alsgardu se pustilo proti vyslovenému příkazu krále Aškira jejích pronásledování. A pak temný velitel severních vojsk uhodil mečem do svého štítu" Kupředu! Do boje!" volal hlasem ochraptělým vzrušením a vytáhl do bitvy s deseti tisíci vojáků a stejným počtem démonů. Seděl jsem v povzdáli schovány v lese a spolu se mnou tri další poslové. Ztuhlý děsem jsem pozoroval bitvu. Slyšel jsem výkřiky raněných a umírajících, pronikavé ržaní padlých koní, viděl jsem hrozivé údery nejobávanějších ze všech zbraní, válečné sekery skřítku, s nimiž dokázali jednou ranou srazit k zemi jezdce i s koněm a viděl jsem královy jezdce ubíjející ze své výšky naše pěšáky. Co mně však vyděsilo nejvíce, byli desítky vojáku, kteří padali k zemi bez zjevné příčiny. Když se slunce naklonilo k poledni, změnila se louka v rozryté rudé bahno. Najednou se mezi elfy začalo šířit zděšené volání: "Aralimon je mrtvý!Aralimon padl!" Aralimon byl následník trůnu." Svata panno, stůj při nás!" zasténal jeden z poslů, pobídl koně a vjel na bitevní pole. Mával nad hlavou svým mečem a křičel na muže, aby neustupovali. Pak se na nohy pozvedl Aralimon a jeho hlas se vznesl na lomoz bitvy " Nejsem mrtvy, žiju! „ Posel pomohl Aralimonovi do sedla a sám se mrštným krokem přenesl zpět do lesního úkrytu. Vypadalo to nadějně, dokonce jsme si mysleli, že máme vyhráno, ale o něco později se vrátili muži se šípy a vystřelili je vysoko do vzduchu na pokyn krále, aby nás zasáhly seshora, smrtelný déšť šípu v našem táboře způsobil nevídanou paniku. Otcové viděli umírat syny. Naše řady znatelně prořídly a královští vojáci konečně prolomili cíleným útokem, zeď naších štítu. Když už bylo jasné, že prohrajeme, zavelel Aškir k útěku a tak se muži dali na útěk. Démoni však neskončili, každého mrtvého snědli a ohlodali až ke kosti a ty pak spálili na popel. Král přikázal uprchlíky pronásledovat a dobíjet.

Když posel dokončil své vypravování, v mistnosti propukla panika. Co bude teď, království nestojí nic v cestě k ovládnutí této země. Lide, byli připravení na to, že prohraji ale i tak pro ně bylo těžké opustit své domovy. Věděly, že musí odejit, ale neznali cíl své cesty. Vybavení tím nejnutnějším se rozloučili se svými domovy a daly se na pochod proti proudu řeky Gjoll věděli, že někde na jejím konci jsou vodopády Meneas v horách Nauthiz. Tam se musí dostat a hledat útočiště u elfů.