Méďa

Anotace: není to nic oslnivého, ale při psaní jsem měla neuvěřitelný úsměv na tváři, jak mě to bavilo... pro mě má tento textík neuvěřitelné kouzlo.... něco na způsob nekrologu medvídka?!

Trvalo sedm let, než jsem poprvé spatřil noční oblohu plnou hvězd jinak, než skrze okno. V dobách mého zrození nebylo dne, kdy by můj pohled nesměroval tam- ven. Toužil jsem více a více nadechnout se čerstvého vzduchu. Z těch sedm let, trvalo mým pánům tři roky udělat mi pořádně huňatý, ale přesto heboulinký kožíšek s odlesky vodní hladiny, vyrobit čumáček z diamantů, jejichž velikost byla minimální, za to hodnota v závratných výšinách. A pak, na sklonku posledních dvou let, čekalo mě to nejdůležitější- mé oči. Často jsem slýchával, že by měla být modrá, ale když člověk pohlédne blíž, spatří zářivou zeleň.
Byl jsem na sebe pyšný, bavívalo mě pozorovat se ve výplni dveří a nenašel bych hezčího medvídka, než jsem byl já. Ani mí bratři, vyrobeni na vlas stejně jako já, se mi nedokázali vyrovnat dokonalostí. Oni byli pouhou kopií mé originality.
A pak nás ti tvorové, chodící po dvou končetinách, říkající si lidé, zabalili do velikánských průhledných krabic a naložili na nákladní loď.
Líbilo se mi vše nové, co mě obklopovalo. Nebe mě brzy přestalo natolik fascinovat, že mé smysly byly schopné vnímat i jiné detaily života. Koukával jsem se z malého okýnka v podpalubí směrem ven a obdivoval krásu nekonečného oceánu, ryb, které bylo možné občas zahlédnout. Párkrát se stalo, že mi nebylo dobře, zvlášť ve chvílích, když se naše loď povážlivě kývala na divokých vlnách způsobených bouří. Nenašel bych ovšem ve své mysli nic, co mě dokázalo potěšit více, než pohled na racky a jiné ptáky, volně si kroužící po obloze. Tak moc jsem jim záviděl ta křídla, kterými si pouze máchaly, a vzduch si je držel u sebe, jako matka milované dítě. Kdybych mohl plakat, plakal bych nad jejich křehkou nádherou.
Jenže nenajde se nic, co by trvalo věčně. Ačkoliv se mi ptáci navždy vryli do vědomí, naše cestování přes moře bylo ukončeno. Mě, i další plyšová zvířátka si rozvezla drahá auta směrem k novému domovu.
Nemohu zapřít strach z neznámého prostředí, ale zvědavost smíšená se srdcem dobrodruha, vše zastínila. Neustále jsem sledoval cestu, kterou jsme se ubíraly. Všechny ty světla osvětlující ulice, na něž přicházel soumrak, lidé procházející se pomalou chůzí, z kterých vyzařoval pocit spokojenosti. Obchody hlásající různé slogany a snažící se nalákat co nejvíce zákazníků. Drobné, upravené parčíky plné hrajících si malých děti, plné jejich veselého smíchu. Taková byla noční Paříž. Město módy, elegance a luxusu. A právě kvůli němu jsem se zde zjevil.
Ještě téhož večera mě drobná postarší žena s vlídnýma očima, ale tváří plnou vrásek příjemně pohladila a položila na místo, které mi vystlala měkkými polštářky. Věděl jsem, že se mi zde zajisté bude líbit. A stalo se. Po právu mi děti přicházející do tohoto nejdražšího hračkářství ve městě div neskládaly písně o mé kráse.
Ty okamžiky, kdy ke mně přiběhlo malé, ale občas i větší dítko, a křičelo na rodiče, jak jsem dokonalý, a ti, snažící se mu vyjít vstříc přišli a pak sami udiveně koktali a přitakávali rozvášněným dětem, byly kouzelné. Příjemný pocit se mi rozléval tělem a cítil jsem lásku.
Ovšem pokaždé, když stanuli pohledem na mé ceně, razně zamítli žádosti dítěte a opustili mě. Nechápal jsem to. Bylo snad na mě něco špatného? Neměl jsem jediného konkurenta, který by se mi rovnal, ale po pár měsících mi docházelo, že i ty nejošklivější hračky jsou více na odbyt, než já.
To bylo poprvé, kdy uvnitř mě vzplanula bolest a smutek. Cítit samotu a opuštěnost, by neměl ani plyšový medvídek. Po nocích jsem si sníval svůj bláhový sen o někom, kdo si mě s úsměvem koupí a s láskou se o mě bude starat. Žil jsem jím téměř pět let, mnozí by si mohli myslet, že za ta léta jsem ztratil krásu a šmrnc, ale díky té úžasné paní, co se o mě tak pečlivě starala, se tak nestalo. Byl jsem stejně okouzlující jako na počátku. Pro ostatní hračky jsem se stal terčem posměchů a nazývaly mě starým, namyšleným bručounem, co jej nikdo nechce. I obyčejné hračky dokážou pěkně zranit.
Byl 3. Duben. Na chodnících se ještě objevovaly nepatrné kousky sešlapaného a špinavého sněhu, ale sluníčko statečně protrhovalo zimní mračna.
Zvonek pověšený na dveřích, se kterým si děti tak rády hrály, stejně jako tolikrát oznámil nově příchozí. A mě, stejně jako tolikrát to již nijak nevzrušilo, nebyl už jsem tým mladým naivou.
O to víc mi přišlo jako neskutečné blaho, když se přede mnou zastavila menší rodinka a vytáhlá, pihovatá hnědovláska pisklavým hláskem řekla, že by si mě přála. Po letech jsem opět viděl ulice Paříže, když mě tatínek té malé, pán v elegantním obleku, nesl v průsvitném balícím papíru jako dárek ke kulatinám.
V novém domově se se mnou zacházelo krásně. Holčička dbala, abych nestrádal a její maminka mi ušila slušivý obleček a našla příjemné místečko v pokojíku na poličce, kde mě mohl hned každý spatřit a opěvovat moji krásu a já zase mohl mít o všem rozhled. S Elenor, jak dívku nazývali, jsme trávili všechen čas. Jedli jsme spolu, hráli jsme si, ráda ke mně mluvívala, a když v noci usínala a tiskla mě ke svému hubenému tělíčku, cítil jsem něhu a lásku k této osůbce.
V této šťastné rodince žijící uprostřed Londýna ve velikém rohovém domě, jsem strávil krásných 13 let. Ani jednou se nestalo, že by se El, jak jsem jí tajně říkal, o mě nestarala, nepovídala si se mnou. Zacházela se mnou tak, jako na začátku. Slýchával jsem její starosti brzkého mládí, když se jí ostatní děti smály za pihy, strasti dospívajících, kdy zažila mnohá zklamání z chlapců, ale i bezstarostné chvíle, kdy bylo vše perfektní a ona, s ďolíčky ve tváři, mi o všem vykládala.
Pak ovšem nadešel čas, kdy měla odjet do slavné Ameriky za studiem. Měl jsem zlomené srdce, když odjela, a ač se se mnou sebesrdnatěji rozloučila, to, že mě tam zanechala, mě zklamalo. Očekával jsem samotu, ale matka tesknící po dceři, si mě přivlastnila a od té doby jsem spokojeně spával vedle této sympatické ženy. Ovšem na Elenor jsem nedokázal zapomenout.
Proto mi bylo úžasným překvapením, když přijela na návštěvu a mě, svého milovaného, jak sama řekla, si odvezla sebou. Ač její matku jsem choval v úctě, má El, byla jediná osoba, pro kterou jsem žil.
A tak jsem poznal zase kus světa a nové obličeje. Spolubydlící El se mi zdála příjemná a její nadšení z mé přítomnosti bylo milé. Když občas Elenor nespávala na koleji, vzala si mě k sobě a spávali jsme spolu.
Dosti často k nám na pokoj chodil mladý chlapec s očima plnými dobroty. Později mi El šeptala, jak jej miluje a následně spolu několik let chodili. Mezitím oba vystudovali a sehnali si společné bydlení. Zaujímal jsem čestné místo v posteli a rád jsem střežil jejich lásku.
Proto pro mě bylo velikým zklamáním, když se ti dva rozhádali a po čase se rozešli- spíše, El jej vyhodila z bytu.
Vrátil se, aby si sbalil, a když odcházel, přišel ke mně a s očima plných slz, si za mnou přilehl. Chvilku mě držel v medvědím objetí a pak se se mnou pod paží naposledy otočil ve dveřích. Plakal jsem, tedy alespoň tam uvnitř sebe, když mě odnášel pryč. Křičel bych, kdybych mohl, aby mě vrátil mé El. Bohužel.
Mé nové místo bylo v podřadné garsonce někde uprostřed Německa a má krása mi přišla zbytečná, když už nebyla po Elenor. Nemohu však říci, že by se ke mně nechoval hezky, staral se o mě, povídal si se mnou a opravdu nic mi nechybělo. Nedokázal jsem mu však odpustit, že mě sprostě ukradl mé El.
Spokojeně jsme si tam spolu žili další rok. Časem si našel novou přítelkyni a ta, když mě jednou opěvovala a on jí řekl můj původ, naštvaně odešla. Nemůže prý být s někým, kdo se nepřenesl přes minulost.
Neměl jsem ji za ta slova rád, způsobila totiž to, že byl nešťastný a po několika- ti dnech mě s velikým žalem a omluvami odnesl do ošklivých prostor starého hangáru, kde mi na packu pověsili lístek s číslem. Ten zamilovaný hlupáček mě daroval jako vánoční dárek dětem z dětských domovů.
Ale
tam jsem se nikdy nedostal. Už sám ani nevím, jak se vše seběhlo, na to, že si pamatuji vše přesně, toto si nepamatuji vůbec! Jednoduše nevím jak, ale na několik dní jsem se ocitl v tmavém a smradlavém pytli, který mě odnesl, bůh ví kam. Sám nevím, jak dlouho, ale určitě spoustu času jsem strávil na chladné zemi uprostřed plesnivých zdí, dokud mě jednou nenašel starý, silně zchátralý pán. Ten mě mile odnesl do tepla, dal mé tělíčko do pořádku a dlouho se na mě díval a povídal mi pohádku. Ale jen o jedné mi vykládal procítěněji než o ostatních. Byla o tom, jak si jako mladší vymyslel vyrobit nejhezčí médi- a povedlo se. Byli tři a trvalo sedm let, než byli řádně připraveni k prodeji. Zbohatl na nich kde kdo, ale on sám ne. A pak, na stará kolena před 15 lety, zakoupil na dražbě jednoho z těch méďů. Byl to prý nádherný pocit. Rozhodl se tedy, že než zemře, dá opět k sobě bratry, kteří byli vyrobeni pro krásu. A trvalo další spoustu let, než našel druhého a dnes, ke sklonku svého promarněného života pro krásu, našel i toho posledního- nejhezčího z nich.
Tělíčko mi ztuhlo, když jsem se láskyplně díval na muže, který mě vyrobil. A bylo mi krásně, když mě k sobě přitiskl a donesl mě do nádherně upraveného, ačkoliv trošku staromódního pokojíku, kde ve veliké vitríně majestátně stáli mí bratři. A tak jsem spočinul vedle nich a nemohl jsem si přát lepší konec, než takový, jaký byl začátek. Avšak obohacený o El a jiné milé lidi.