Honzíkův vánoční příběh

Blížil se čas štědrého večera,cinkání zvonků,laskavých slov.
Malý Honzík chytal na dvorku z dlouhé chvíle první sněhové vločky.Zářily jako diamanty a plácek byl jimi celý posetý.Klučina měl tváře od mrazíku celé promrzlé,o dlaních ani nemluvě.Vesele výskal-ne a ne vzdát se své zábavy.
Náhle zahlédl na nebi záblesk světla,poté už jenom zlatou hvězdu,snášející se pomalu z oblohy rovnou k němu.Honzík v úžasu sledoval, co se bude dít.Dopadajíc na zem s lehkostí vánku,obklopena třpytivým leskem H onzíka osvítila.V tu chvíli mu proběhlo hlavou:,,Padající hvězdy přece plní tajná přání lidí,osmělím se a poprosím hvězdu o pomoc.
Malý klučina se srdcem na dlani tedy vyslovil odvážně své přání:,,Zářivá, laskavá hvězdo, prosím Tě, mám oouze jediné přání-uzdrav mou malou sestřičku Dášenku,je tuze nemocná.Pro mne,mou sestřičku a ponejvíce naši maminku, by to byl ten nejkrásnější dárek na světě.
Nehybně stojíc prosebnýma očkama plných slz, pevně věřil v zázraky padajících hvězd.Rosa ubírala záři sílu,hvězda se třikrát otočila,zazněl libý tón souhlasu,než pohasla docela.
Honzík posmutněl.Opět nastalo šero a chlad.Oklepal se zimou a vyrazil ku svým blízkým do tepla světnice.
Ve dveřích čekalo chlapce sladké přivítání.Jeho malá sestřička seděla v postýlce,mávala ručkama na pozdrav a do tváří se jí po kapkách vléval ruměnec.
Maminka obdařila Honzíka šťastným úsměvem,přivítala pohlazením se slovy:,,Honzíku,stal se zázrak!Dášenka má nejhorší za sebou a teď už bude dobře!´´
Honzík mlčel,neřekl mamince o ničem, co se na dvorku přihodilo.Od té doby dobře ví,že víra v dobro uzdraví.
A právě proto,že Honzík nemyslel pouze na sebe,obdaroval a udělal šťastnými všechny lidi,které miloval!:-)))