Podivný strávník

Pozvala jsem Měsíc k obědu.

"Tak se u nás posaď starý brachu. A jak se pořád máš? Na nebi" nakousla jsem konverzaci spolu s chlebem.
"Inu to víš"-povídá-"často se to mění. Jednou je mě víc, jindy míň. No a někdy, někdy, to se ti docela ztratím." Dořekl skoro šeptem a spiklenecky na mě mezi lžícemi polívky mrknul.
"Jo, jo..." Pokyvuju shovívavě a přemýšlím, proč mi říká takové samozřejmosti. To přece každý vidí. No né?! Pak si ale všimnu výrazu jeho tváře. Je takový sladce zasněný a jakoby nepřítomný. Nejraději by se zase ztratil. Konečně pochopím. A tak rychle přeruším to ticho. "A co vlastně děláš, když jsi ztracený?"

"Inu tak"- usměje se spokojeně, že neodbíhám od tématu-"chodím si povídat". Dokončí bez zaváhání. Jedním hltem dopije zbytek polévky z misky a začne se rozplývat.
"No počkej, a co druhý chod? A co dezééért...?!" Volám za ním marně.

"Tak si jdi, ty podivíne!" Kroutím hlavou. "To‘s celý ty." Mávnu za ním s povzdechem rukou.

"Hezky si popovídej!"

"Jdu taky...třeba se potkáme..."