Okouzlení

Anotace: Kdysi jsem to zažila

Okouzlení

Zamilovat se člověk může v každém věku a v každém stavu stačí jen cítit. Ale ne každý vztah je okolím přijímán bez výhrad, to co v nás vyvolává pocit štěstí může druhým působit bolest.
Panu Jaromírovi táhlo na šedesát, měl hodnou a krásnou ženu, kterou miloval a dvě dospělé dcery. Byl šarmantní a vypadal jako prognostik pan Walter Komárek.
Ona právě oslavila dvacáté čtvrté narozeniny a okouzlila ho způsobem smíchu a naivním viděním dobra v životě, jaký žili. Ten obličej zářící radostí z věcí, které jemu připadaly přirozené, ho stále víc přitahoval. Ale byla i témata, kterým se vyhýbal, protože její tvář se bolestně stáhla, bezradně rozhodila ruce jako by chtěla něco říct, ale nemohla. V takové chvíli by jí rád udělal nějakou radost, ale jen přistoupil, uchopil ji prstem za bradu a řekl „Keep smiling!“.
V tom ho napadlo a co kdyby ji vzal do Paříže na výstavu, kam stejně musel jet. Vstoupil do fotokomory, zvedla oči a řekla: „Nestůjte tam, pojďte dál“ a opět se nahnula nad misku v níž jí pod rukou vznikal obraz. Postavil se vedle, ucítil její vůni a začal mluvit. Zpozorněla a řekla: „Nemusím souhlasit hned, dáte mi trochu času?“. Chtěl něco namítnout, když se ozvalo zaklepání a do místnosti vtrhl její kolega, tak se rychle rozloučil a odešel.
Protože mu stále neodpovídala chodil jí vyprávět o cestě a o památkách. Skláněla se nad mapou a její nadšení pomalu stoupalo až konečně řekla „Pojedu“, a tak jednoho podzimního dne stáli na letišti v Orly. Vydechla
„Paříž“ a pro něj začalo pět krásných dní, které ukradl svému blížícímu se stáří a své ženě.
První den se jen tak toulali kolem Bastily, kde se ubytovali v hotelu v jednolůžkových pokojích. U večeře pil červené víno a v duchu obdivoval její vzrušení z každé maličkosti.
Druhý, třetí i čtvrtý den jí ukazoval město v rychlosti tak, aby toho stihli co nejvíc – Eiffelovka, Vítězný oblouk, Louvre a Moulin Rouge. „Jste chodící encyklopedie“, říkala mu, nosil placatou čepici, dýmku v koutku úst a perfektní francouzštinou se domlouval všude, kam přišli.
Poslední den snídali v malé kavárničce poblíž Seiny a odtud se dívali na řeku a Notre Dame na ostrově Cité, nejstarší části. V komplexu Justičního paláce byla i gotická královská kaple a na nábřeží purkrabství, které po většinu času sloužilo jako vězení.
Poslední pohled na řeku právě v tom místě, kde se dělí na dva proudy a obtéká ostrov byl z Lávky umění, která je jen pro pěší a cyklisty a vede k Akademii věd, jedné z nejkrásnějších staveb. A pak už jen odjezd do Orly a Prahy.
Pozoroval proměny její tváře, tam byla šťastná to se nedalo přehlédnout. Její smích, údiv, zamyšlení, ty jednotlivé fotografie si ukládal hluboko do paměti, protože návrat bude krutý. Když se rozplývala nad tím, co prožila sklonil hlavu a políbil ji do vlasů.
V Turboletu mlčela a občas jí ukápla i slza. Krátký let a nad šedou, mlžným nepropustným kouřem uzavřenou Ostravou na ní padla doslova hrůza, musela si pořád opakovat: „Něco končí, ale něco jiného začíná!“. Doma ji nic netěšilo a tak šla raději spát.
A pan Jaromír? Vstoupil do dveří svého bytu s trochu provinilým úsměvem a podával své ženě kytici žlutých růží. Věděl, nebude se zlobit, že místo dvou dnů protáhl výlet na pět. A opravdu, přinesla kávu, posadila se naproti a řekla: „Tak povídej“.