Neobyčejný příběh obyčejného děvčete I

Anotace: Pokus o pohádku... Bude možná i pokračovat

Sbírka: Neobyčejný příběh obyčejného děvčete

Kapitola 1. Začíná tradičně: Narozením

Na studené zemi, kde všeho bylo málo, jen stínů a špíny víc než dost. Kde těžce vydobyté brázdy častěji své tvůrce polykaly a trávily, než aby jim plnými hrstmi vracely jejich námahu bohatou úrodou. Kde mraky častěji pomáhaly špíně na povrch, než ji omývaly. A kde slunce častěji pálilo, než hřálo. Narodilo se děvčátko.Už od první chvíle, kdy otevřelo oči, vyzařovalo zvláštní půvab, který nešel přehlédnout.

A ty její oči… nikdo vlastně nedokázal přesně říct, jakou mají barvu. Ale každého, kdo se do nich zadíval, přivítaly hřejivým dotekem vstřícnosti, kterých bylo kolem stejně málo jako hřejivých doteků slunce. Zároveň v nich byl ale obrovský hlad. Jako dva víry do sebe vtahovaly každý náznak odpovědi na ty nesčetné otázky, které se za nima tvořily – se stejnou silou, jakou si stéblo neúprosně razí cestu ke slunci.

A právě kvůli téhle vlastnosti, jenž byla s přibývajícím věkem čím dál patrnější a pro její okolí napřed nepochopitelná a později rozčilující- a přestože jí její maminka, podle šperku, po kterém celý život toužila, dala s láskou jméno Perla- neřekl jí nikdo jinak než Zvědavice. Zpočátku rodiče příval nových „proč?“ a „jaký?“ jen dobromyslně zastavovali úslovím „Kdo se moc ptá, moc se doví“ s dodatkem „ty zvědavice malá“, ale když příval neustával, začali to říkat rozmrzele a důrazněji, takže se toho chytli i ostatní. Dokonce kdosi vymyslel říkadlo, které na ni děti s oblibou pokřikovaly:

Zvědavice, Zvědavice
horší je než Polednice.
Koho chytí, toho zpoví,
kdo se moc ptá, moc se doví!

Jenže Perla si nemohla pomoct. Nejdřív ji to mrzelo, pak zlobilo, několikrát dokonce rozzuřilo, ale protože neměla v povaze chovat v sobě zášť, nakonec se s nepochopením a nevlídností okolí smířila jako se špatným počasím. Zkrátka s tím nic nenadělá. Nanejvýš se může schovat, aby jí moc neublížilo.

A to také dělala. Jak mohla, zalezla si do nějakého koutku. Když to šlo, utíkala daleko od lidí, ven do přírody. Na místech, která většina jejích vrstevníků i dospělých navštěvovala jen zřídka, pokud vůbec, pak trávila chvíle plné kouzel a divů, zanechávajících v její lačné mysli spoustu nových otázek. Tato útočiště však měla i svá úskalí. Perla se často vracela domů špinavá, poškrábaná a s roztrhaným oblečením, jednou dokonce i s rozbitou hlavou.

To se tehdá prodrala obzvláště hustým, trnitým křovím, které rostlo kol dokola listnatého lesa. Právě tato trnová koruna ochránila lesík od osudu, který postihl většinu lesů v oblasti. Lidé si jejich bohatství postupně rozebrali. Málokdy se našel někdo, kdo by jim splatil jejich dary zasazením alespoň nějakých nových stromů.Tak na místech, kde už jich zbylo jen málo, se nedokázaly ubránit nepřízni počasí a při některé z četných vichřic z nich zbyl jen pomník ze zlámaných kmenů a vyvrácených kořenů, trouchnivějící v tiché výčitce kolemjdoucím.

Ani Perla se dlouho nemohla odhodlat pichlavou překážku překonat. I když jí lesík vábil silou takřka magickou. Častokrát ho obcházela, nebo sedávala na jeho okraji a naslouchala šumění listů, zpěvu ptáků a zvukům, které ani nedokázala pojmenovat. Zdávalo se jí, že to nejsou jednotlivé zvuky, ale jakoby les byl jedinou bytostí, která k ní promlouvá, která volá kohokoli, kdo je ochoten naslouchat a zve ho dál. Moc si přála to volání poslechnout. Jenomže věděla, že za tu návštěvu by draze zaplatila. Nešlo jen o škrábance a roztrhané šaty. Nejhorší pro ni byla jistota, že tím úmyslně přispěje k další vrásce na maminčině tváři.

Její drazí rodiče z ní byli čím dál zoufalejší. Ačkoli se snažila poslouchat jejich rady a přizpůsobovala se okolí, jak jen mohla.-I většinu svých otázek a nápadů si nechávala pro sebe.- Propast mezi ní a ostatními dětmi se stále zvětšovala. Od té doby, co začala chodit do školy, která ji, jak rodiče doufali, měla konečně naučit myslet jako ostatní, dostávala se čím dál častěji do konfliktů. Přestože dbala varování, nesnažit se říkat svoje názory a myšlenky nahlas a nepopouzet učitele kladením všetečných otázek, nedokázala často pochopit, co se od ní vlastně očekává. Jakoby mluvila jiným jazykem než všichni okolo. Byla z toho zoufalá a byli zoufalí i rodiče.

Perlu to trápilo. Měla je moc ráda. Obětovali se proní a přáli si jen, aby měla co nejsnazší život. Začínalo však být čím dál zřejmější, že k tomu vede cesta, kterou Perla není schopná jít.

Ten den měli ve škole historii. Šedovlasý učitel přísným hlubokým hlasem vysvětloval dětem, že aby se zabránilo krveprolitím a hrůzám plápolajícím jako výstražný oheň jejich dějinami, je povinností každého člověka, podřídit se stávajícímu pořádku a neoslabovat zemi pochybnostmi a odlišností. „Sebemenší oslabení soudržnosti by mohlo dát dlouho očekávanou zbraň do rukou našich nepřátel“, hřímal nesmiřitelný učitelův bas a třída jako omámená blesky v jeho očích ani nedutala. Nikoho ani nenapadlo pochybovat, protože byly přesvědčeny, že při sebemenším náznaku nesouhlasu smete v zápětí jejich školu horda krvelačných nepřátel. Dalo se to snadno vyčíst z jejich napjatých tváří. Učitel přecházel svýma pichlavýma temnýma očima s uspokojením od jedné dětské tváře ke druhé. U jedné se však zarazil a jeho oči se zúžily do úzkých štěrbinek vzteku. Se semknutými čelistmi těžce polkl, hluboce se nadechl a vztekle zaburácel: „Zvědavice, už zase!“

Perla sebou trhla a vyděšeně zvedla pohled k zuřícímu učiteli. Věděla, že už nesmí udělat další chybu. „Jak jen jsem se mohla zasnít?!“, lála si v duchu. Mohla to čekat. Vždyť po celou dobu dnešního výkladu jí učitel věnoval zvláštní pozornost. Jako by zkoumal, co si myslí, hledal náznak nesouhlasu v jejím pohledu. Celý ten čas se jí dařilo zahánět vtíravé otázky. Už byla zvyklá ukládat si je v mysli na příhodnější dobu. Až když ke konci začal mluvit o děsivé hrozbě nepřátel, přišla jí na mysl otázka tak zvláštní a záhadná, že ji nedokázala jen tak odložit. Kdo jsou ti nepřátelé? Vždyť od svého narození nikdy neslyšela, že by kde žili jiní lidé než její národ. A pokud tedy žijí, tak kde? Jak asi vypadá jejich země? Jak vypadají oni? Proč nás chtějí napadnout a zničit? Než stačila ten příliv zastavit, přišla bouře v podobě učitelova hněvu. Jeho zlost jí roztřásla kolena, ale donutila se vstát a pod tím zdrcujícím pohledem sklopila zrak.

„Už si zase duchem jinde! Jak dlouho myslíš, že bychom s takovým přístupem přežili!“ Učitelova úsečná slova se Perle svým ostřím zarývala do uší a vyvolávala nepříjemné mrazení v zádech. Věděla, že pokud ho nechce rozzuřit ještě víc, musí dát najevo lítost, ale ne strach. I když to v tu chvíli cítila naprosto obráceně. V zádech ji pálily pohledy spolužáků. Některé zlomyslné. Jiné plné obav, aby se učitelův hněv nepřenesl i na ně. Ale ani jeden chápající, kterého by se mohla zachytit, aby jí dodal tolik potřebnou oporu. Musela se s tím, jako pokaždé, vyrovnat sama. Už tyhle chvíle důvěrně znala. Sama se divila, odkud bere sílu k zachování jakés takés rovnováhy. Snad z pevného, ač ničím nepodloženého přesvědčení, že někde na světě je alespoň jeden člověk, který jí rozumí. I když ho zatím nezná, někde je. A až se setkají, už nikdy nebude sama. Zatím si ho alespoň představovala. I teď se té chiméry chytila, jako záchranného kruhu. Po několika vteřinách, které se jí zdály být věčností, co nejpoddajnějším a nezkroušenějším hlasem řekla: „Omlouvám se, už se to nestane“ a s vypětím všech sil se zadívala přímo do těch zlobných a nepřístupných očí. Snažila se vyvarovat sebemenšího náznaku vzdoru a podle chladnoucího žáru těch černých uhlů v učitelově tváři se zdálo, že se jí to povedlo. „Dobrá“, řekl nakonec smířlivě. „Jen doufám, že to bylo opravdu naposled. Ale abys viděla, jak to dopadá s těmi, kdo oslabují naši zem, půjdeme se teď podívat k vyvržencům.“

Šli něco přes hodinu. Byli unavení a prokřehlí. Učitel toužil dotáhnout svou lekci dokonce za každou cenu, takže ani déšť, který se spustil nedlouho po tom, co vyšli, ho nedonutil plán změnit. Nikdo nemluvil. Ať už z únavy nebo napětí, co se bude dít. Osada vyvržených pro ně byla od malička vztyčeným prstem od rodičů i školy. Perla ji měla na talíři skoro denně. Ale nikdo z nich ji vlastně dosud neviděl. Měli zakázáno tam chodit. Nikdo by se toho ani neodvážil. Za další bezmála hodinu před sebou zahlédli nějaké obrysy. Déšť se mezitím zmírnil na slabé mrholení a tak zakrátko rozeznal jednoduché budovy stojící bez zjevné logiky nazdařbůh na několika hektarech půdy. Kolem protékal špinavý potůček, který, soudě podle tvaru koryta, pamatoval mokřejší časy. Při bližším pohledu bylo znát, že osada, jež mohla být domovem i několika stům lidí, je už nějakou dobu opuštěná a chátrá. Pouze jeden jediný domek, jež se zimomřivě krčil v závětří zdi mnohem větší budovy, kdysi snad hospodářského stavení, nesl známky života a údržby. Byť neodborné.

Tichý průvod se zastavil několik metrů od chudé zahrádky protkané záhonky se zeleninou a ozdobené několika ovocnými stromy. Ty opíraly své letité větve o chatrný plot, jako by ho svými listy něžně ovívaly a důvěrně se jej dotýkaly ve vzpomínce na společně prožité mládí. „Snad pamatujete veselejší časy.“ Reagovala v duchu Perla na jejich tichý rozhovor a odhrnula si z tváře tmavý pramen mokrých vlasů, aby se jí mohly dotknout sluneční paprsky, deroucí se neúprosně skrz mraky. Ty po chvíli svůj boj vzdaly a přenechaly slunci celou oblohu. Děti se přestaly choulit do svrchníčků a zvědavě vystrkovaly hlavičky v nervózním očekávání budoucích věcí. Sem tam bylo slyšet tlumené, ale vzrušené zaštěbetání. I Perlu ta chvíle přemohla. Napjatě visela pohledem střídavě na jejich přísném průvodci a seschlých dveřích do stavení. Když už se zdálo, že se nic nestane, dveře se pohnuly a poněkud vratkým krokem z nich vyšla osoba zabalená v oblečení,jehož díly k sobě na první pohled nepatřily. Očividně však poskytovaly majitelce potřebnou ochranu před nepřízní počasí.

Obě strany se chvíli měřily zvědavými pohledy. Po několika nerozhodných okamžicích narušil ticho i napětí zvonivý hlásek jednoho z dětí bezprostředně hlásící svůj objev: „Vždyť ta bába vypadá jako strašák do zelí!“ Odpovědí mu byl uvolněný a pobavený smích jeho spolužáků. Postupně se s úlevou poddala veselí celá třída. Všichni, až na dva. Perla nemohla v úžasu odtrhnout oči od vrásčité tváře té staré ženy. Nedokázala pochopit, jak je možné, že v něm není strach. Dokonce ani zlost, což by v podobné chvíli očekávala. Vyzařovaly něco... snad mír, vyrovnanost a dokonce náznak laskavosti. Jako by její pohled hladil a hřál zároveň. Jako když se ve sněhové bouři schoulí v bezpečí křesla a tepla krbu do té nejměkčí přikrývky. Zatímco učitel stál stranou od dětí. Jakoby se té scény ani neúčastnil. Jako když divák z hlediště sleduje vývoj děje. Pouze soustředěně pozoroval jednotlivé aktéry probíhajícího dramatu. Po několika minutách se toho ale nabažil. Jako výstřelem přerušil svým: „Ticho!“ stupňující se zábavu. Děti okamžitě ztichly a dávaly pozor, aby jim neuteklo jediné z učitelových slov. ,,Tohle,“vystřelil ukazováček do směru, kde dosud bez hnutí stála stařenka ,,je vyvrhel!“ „Žije tady v té špíně, protože chtěla pošpinit řád naší země.“ pohrdavě si odplivl a pokračoval: „Takhle dopadne každý, kdo si neváží možnosti žít v míru a bezpečí naší společnosti. Kdo narušuje soudržnost a nechá svou mysl otrávit jedem našich nepřátel!“chvilku se odmlčel, aby vychutnal dramatičnost okamžiku a pak pokračoval: „A toto je jediná věc, kterou si zaslouží“ sehnul se k dosud mokré zemi, nabral hrst bláta a teatrálním pohybem jej v mírném oblouku vyslal ke strnulé postavě. Ta se jen víc schoulila do svých hadrů, ale neudělala jediný krok stranou. Ani když se jí na těle rozstřikovalo další a další bahno házené dětmi, které následovaly učitelův příklad. Stála a dívala se pevně a s klidem do očí každého dalšího střelce. Děti to vyvádělo z míry. Mnohé by to nejspíš odradilo. Jenže strach z možnosti, že rozzlobí učitele, byl přecijen silnější. Tak postupně všichni hodili svou dávku špíny. A s úlevou, že splnili svou povinnost a snad už půjdou domů, očekávaly, až hodí poslední z nich. Ale co to? Poslední, místo aby se sehnul pro bahno a házel, stojí a obdivným pohledem sleduje jejich terč. „Zase bude problém. Kdoví kdy se dostanem domů. Proč musí Zvědavice zase dělat něco jiného, než všichni ostatní? Honilo se jim hlavou a s obavou očekávaly učitelovu reakci. Nemusely čekat dlouho. Sice dal Perle po výhrůžném „No“ chvíli šanci se vzpamatovat, ale protože ji nevyužila, se slovy „Jak chceš“ se znovu sehnul k zemi a v příštím okamžiku se s mlasknutím bláto rozprsklo o její kabát. Perlu to vytrhlo ze zamyšlení. Než se však stačila vzpamatovat, ležela na zemi, protože pod blátivým bombardováním ztratila rovnováhu. Děti se rozesmály. Jednak úlevou, že už je snad konečně po všem. A protože Zvědavice rozpláclá v blátě a celá špinavá vypadala opravdu komicky. Učitel s uspokojením sledoval její oči, ve kterých se hromadily slzy, a zakončil operaci slovy: „Domu půjdeš sama, protože my si s tebou ostudu dělat nebudeme. A ty cestu využij k přemýšlení, jestli chceš opravdu dopadnout jako tady ta." Ukázal znovu pohrdavě na ženu, která byla na okamžik zapomenuta. Pak se na patě otočil a hrdě a bez ohlížení se, následován třídou, vydal směrem, odkud před půl hodinou přišli.

Perla nevěřícně sledovala vzdalující se spolužáky. Cítila se zmatená a pokořená jako nikdy před tím. Slzy ji pálily v očích a vytvářely slané potůčky na zašpiněné tváři. Když už zbyl ze třídy jen houf teček, otřela si tvář rukou, aniž by ji napadlo, že si na ní rozmaže bláto. Rozechvěle se zvedla na nohy. Už se chystala vykročit k domovu, když se za ní ozval tichý hlas. „Jsi statečné děvče. Jakpak ti říkají?“ Nejprve strnula. Jakoby si musela připomenout, kde vlastně je a kdo na ní mluví. Pak se pomalu otočila a znovu se zadívala do těch laskavých a snad i mourých očí. Po chvilce lehce přiškrceným hláskem odpověděla: „Jmenuju se Perla, ale všichni mi říkají Zvědavice.“ „Toho si važ.“ Pokračovala žena. „Znamená to, že jsi pro někoho moc cenná a v budoucnu určitě prokážeš, že si to zasloužíš. Bez otázek, totiž nelze najít odpověď.“ „Odpověď“ šeptla Perla posvátně. „Jakou odpověď?“ „Každou“ pronesla stařena s jistotou a pokračovala příjemným melodickým hlasem dál „Odpovědí je nekonečně mnoho, stejně jako otázek, ale jen jedna dává smysl všem ostatním.“ „A která to je?“ Visela jí Perla na rtech, nadšená možností povídat si konečně s někým o věcech, které mohla zatím probírat jen sama se sebou. Srdce jí vzrušeně tlouklo v očekávání vysvětlení. Jako by konečně sahala na něco, co jí dosud stále unikalo. „Pravda,“zněla odpověď. „Pravda?... Ale o čem?“ zaváhala Perla zmateně. „O nás samotných i o všem kolem nás,“ vypustila žena slova s lehkostí, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Perla musela chvíli bojovat se zklamáním, že když už konečně dostává odpovědi na své otázky, nerozumí jim. „Možná to později pochopím“ ukončila zápas spásná naděje. Tím povzbuzena obrátila řeč na otázku, kterou se zabývala, než na ni spolužáci začali házet bláto. „Proč jste se neschovala, když na Vás házeli to bahno? A proč jste vůbec vycházela z domu? Musela jste vědět, že jsme sem nepřišli v dobrém?“„Váš učitel Vás chtěl něco naučit. No a já také. Myslím, že jsme oba upěli“ Dodala po kratičké pauze žena a laskavost v jejích očích podpořil lehký úsměv, když se se zalíbením, dívala na udivené děvče. „Já tomu vůbec nerozumím“ vyjádřila teď Perla svůj vnitřní boj nahlas a zdálo se, že ty velké oči zase zaplní slzy. „To vůbec nevadí“ řekla proto stařena rychle a povzbudivě se na ni usmála. „Až přijde čas, všechno pochopíš.“ Dodala s tak pevným přesvědčením, že ač byla Perla stále ještě zmatená, ženina důvěra jí dodala tolik klidu, že skrz rozmazané bláto se prodral na její tvář úsměv.

„Musíš už jít,“ pronesla najednou střenka se stopou smutku v hlase. Ale ještě chvilku počkej, něco ti dám.“ Načež se otočila a vešla do domku. Perla si až v tu chvíli uvědomila, že pokud nechce situaci ještě zhoršit, opravdu už musí spěchat domů. Nervózně přešlápla z nohy na nohu, ale poslušně čekala, až se vetché dveře znovu se zavrzáním otevřou a bude se moct rozloučit. To se vzápětí stalo. Vyšla z nich stařenka. V ruce něco svírala a šla přímo k ní. Zastavila se až těšně před Perlou a v natažené ruce jí nabízela cosi malého pečlivě zabaleného v kousku staré látky se slovy: „Vezmi si to na památku děvče, věřím, že to bude v dobrých rukách." Perla balíček opatrně přijala a nevěděla, co říct. „Děkuju“ vykoktala nakonec a nepřestávala se dívat do dlaně. Jako-by čekala, že se dárek co nevidět rozplyne, nebo praskne, jako mýdlová bublina. „Není zač. A hodně štěstí děvenko.“ Rozloučila se za obě žena a zmizela zpátky v domku. Zvuk zavírajících se dveří probral Perlu ze zamyšlení. Zavolala proto rychle „Sbohem a děkuju!“ A rozeběhla se k domovu.

Klopýtala přes kamení, protože slzavá clova jí rozmazávala cestu pod nohama. V dlani svírala záhadný balíček, až jí klouby bělely, ale nevnímala to. Stejně jako směr. Ani nevěděla jak se jí náhle do cesty postavil její zamilovaný les. Vysíleně se posadila na plochý kámen zasazený v deštěm zvlhlé trávě před ostnatou závorou trní. Snažila se zvládnout zběsilý tlukot srdce. Nemohla však popadnout dech, protože na prsou jí jako těžký kámen ležel smutek a lítost svírala krk. Až když k ní laskavě promluvil známým hlasem starý přítel les, dokázala se pomalu uklidnit. „Proč jen vším co dělám, někomu ubližuju?“ obrátila se k lesíku, jako by jí mohl dát odpověď. Hrdlo se jí začalo znovu svírat. Vzpomněla si, jak před necelou hodinou přiběhla domů. Maminka, když viděla, že je celá od bláta, spráskla ruce a jako tak často zalamentovala: „Zvědavice nešťastná, co si zase prováděla!?“ A ten její zoufalý pohled, když se dozvěděla, co se přihodilo. „Dítě, ty nás všecky přivedeš do neštěstí! Kliď se mi z očí, dokud se nenaučíš chovat, jak se patří.“ Zalkala zlomeným hlasem. Perla okamžik ohromeně stála, jako by do ní uhodil blesk. Pak se v ní začala vzdouvat hladina lítosti a než stačila přetéct v slzy, otočila se a vyběhla z domu. Byla zoufalá. Nešťastná ze sebe samé. A navíc zase vůbec nechápala, proč je to, co udělala tak špatné. Naopak měla pocit, že nikdy dřív nic lepšího nezažila. To se jí honilo hlavou celou cestu až sem na tenhle kámen. „Co mám dělat, poraď!“ obrátila se znovu důvěrně k lesu. Vlastně nečekala odpověď, jen to musela říct nahlas. Z lesa se ozývalo staré známé pozvání. A Perla mu tentokrát nevzdorovala.

„Horší už to být nemůže“ pomyslela si. Pak si vzpomněla na balíček, který stále ještě svírala v ruce. Otevřela dlaň a druhou rukou opatrně rozvinula starou ošoupanou látku. Do dlaně jí zasvítilo slunce, jakoby i ono zvědavě nakukovalo, čím že jí to ta zvláštní stařenka obdarovala. O to víc proto vynikla krása stříbrně lesklého náhrdelníku. Byl to vlastně spíš přívěšek na jemném řetízku. Když ho rozvinula, před očima se jí lehce pohupovala stříbrná ploška, jakou občas vídala u lidí, kteří na ní nosili obrázky svých blízkých. Na téhle však žádný obrázek nebyl, jen jakési výstupky. Takové zvláštní znaky. „Snad by to mohla být nějaká cizí písmena,“ přemýšlela nahlas. Ještě okamžik si ho zadumaně prohlížela. Pak ho vrátila zpět do bezpečí šátku a dobře schovala ve vnitřní kapse pláštíku. Načež odhodlaně vykročila vstříc trnité překážce.

Připravila se v duchu na strastiplnou cestu. Šlo se ale mnohem snáz, než si představovala. Jako by jí pichlavé větvičky samy uhýbaly z cesty. Možná se jí to jen zdálo, ale přeci jen, když ji trní po několika metrech propustilo, měla jen pár drobných škrábanců a trošku natrhnutý rukáv. Už ani to trní se mnou nechce nic mít. Pomyslela si hořce. Ty chmurné myšlenky však okamžitě vytlačil úžas a obrovská radost. Rozšířenýma očima se dychtivě rozhlížela. Uši hltaly každý zvuk a nosem sála nádhernou vůni lesa. Měla nadosah všechno, co si jen toužebně představovala v těch dlouhých hodinách strávených na jeho okraji. „Lesíku můj milovaný, tady mě máš!“ Výskla a poskakovala radostně od jednoho stromku ke druhému. Bylo jí jako by se vítala s dlouho odloučenými kamarády. Jeden pohladila po drsné kůře. Druhý objala. Třetímu se pověsila na nejnižší větev a trošku se zhoupla. Nemohla se jich zkrátka nabažit. A to slunce! Nikdy takhle sluníčko neviděla. Větve ho k Perle pouštěly jen v zlatých pramenech a podzimem žloutnoucí listí mu dávalo medový nádech. Větřík občas ohrnul lístky nejbližších větví.Snad i on měl radost z jejího objevu a chtěl jí dopřát důkladnou prohlídku ze všech stran. Pak jí utkvěl zrak na něčem zvláštním. Ačkoli sem určitě nechodili lidé. Nebo alespoň ne ve velkém množství. Vinula se před jejíma očima cestička. „Kdepak ty ses tu vzala?“podivila se nahlas a šla jí prozkoumat blíž. Zjistila, že není vyšlapaná, jak si původně myslela, ale je to vlastně takový koridor, kde nerostly ani stromy ani mladé výhonky, ba ani keříky. Jen trocha trávy vytvářela zelený koberec. „To je opravdu zvláštní...“ probudila se v ní zase plnou silou Zvědavice.A bez dlouhého rozmýšlení se po ní rázným krokem vydala, ať už vedla kamkoli.

„Nemám se raději vrátit?" Zvažovala už posté. Pokaždé, když se zdálo, že už za támhle tím stromem cesta končí, objevila jen další zatáčku. „Musím chodit dokola, ten les nemůže být tak veliký. A co když se ztratím?“ Začínala pomalu Zvědavice v Perle podléhat strachu. “Jdu zpátky“ padlo konečné rozhodnutí. Na potvrzenou si dupla nohou. Ale co to! Místo nárazu, který by jí dodal potřebné odhodlání k cestě zpět, se zem pod její nohou někam ztratila. Před očima se jí míhaly stromy, kmeny, tráva, světlo, tma. Nedokázala rozlišit, kde je nahoře a kde dole. Až pocítila ostrou bolest na čele a na rukou jí ulpěla drolící se kůra stromu, který konečně zastavil její pád.