V nitru Země

Anotace: Pohádkový příběh o důležitoeti přátelství a o záhadných jevech,které se mohou přihodit i Vám :-) Pozn.: Není dokončeno!!!

V nitru
Miranda vstala a tiše,až to Luka zaskočilo,pronesla : „Myslím, že bych už měla jít.“ Luk se na ni podíval s pohledem plným nepokoje a zároveň i údivu. Už mnohokrát se stalo,že se spolu pohádali, ale jenom malinko. „Opravdu už chceš jít?“ zeptal se zbytečně. „Půjdu tě alespoň doprovodit.“
Lukova rodina bydlela stranou, daleko od vesnice, daleko od lidí. Miranda byla jeho jedinou opravdovou přítelkyní, nenechala ho nikdy na holičkách. Vždycky tu byla jen pro něj…
Znovu se na ni podíval, před sebou viděl křehkou blonďatou dívku s jasně modrýma očima v jejíž tváři bylo vidět zklamání. Miranda si zavazovala boty a Luk jí podával bundu :,,Mandy, trochu jsem přestřeli, uznávám, opravdu mě to moc mrzí.“ Zachraňoval jejich přátelství Luk. Ale dnes to nebylo jako jiné jejich hádky, bylo to mnohem horší. Miranda sice postřehla naléhavost v Lukově hlase, ale přesto mu neodpověděla. „Měl by si uvědomit, že mu dávám všechen svůj volný čas.Nemůže mi ani vyčítat, že žiji i svým životem.“ pomyslela si a pomalu vyšla ze dveří.
Luk zamkl vstupní dveře a následoval ji.
Ve vzduchu bylo cítit jaro a na chvíli se zdálo,že je vše jako dřív.Slunce začalo zapadat a obloha se zbarvila do nezvykle překrásných odstínů barev.
Miranda už vcházela na lesní pěšinu, když ji Luk doběhl. „Potřebuji tvé přátelství a ty to moc dobře víš,tak mě v tom dál neutápěj a odpusť mi prosím.“
Byla si toho vědoma. Nebyl to ani měsíc,co Lukova maminka těžce onemocněla a jeho přátelé se mu místo pomoci začali vyhýbat. Vůbec netušila proč, snažila se to všemožně zjistit, ale nikdo jí nic neřekl. Jednou ale zaslechla svou maminku a babičku, jak se baví právě o Lukově rodině. Žijí prý stranou od lidí, protože jsou z čarodějnického rodu. Lukova babička prý uhranula jeho maminku, že jí ani doktoři nebyli schopni pomoci. Zůstala mu tedy jenom Miranda,která ho bránila před vším zlým kolem něj.
Přesto dál mlčela….
V lese už bylo šero a těžko šlo dohlédnout na pár kroků před ně.Luk vzal Mirandu za ruku, ta se mu ale nevytrhla , cítila v něm oporu i když mu to nikdy nebyla schopna říci do očí . Po dlouhé chvíli, kdy šly zamlklí lesem, se Lukovi Mirandina ruka vytrhla a on vedle sebe uslyšel její medově hebký hlásek. ,,Doufám, že už se to nikdy nestane. Protentokrát ti tedy odpouštím a jsem s tím smířena.“ Řekla Miranda, ale stále jí v uších zněla ta hořká slova.Lukovi se ulevilo, sice cítil,že se Miranda ještě zlobí, ale už ne tolik.
Prozatím se v lese zšeřilo a nastala tma. Oba si ale byli jisti úsměvem toho druhého který je hřál po celou cestu.
Luk pojednou zneklidněl. Po téhle cestě šel přece nejmíň tisíckrát, ale teď mu přišlo, jako by tudy šel poprvé. „ Mandy, nezdá se ti,že jsme sešli z cesty?“ zeptal se s obavami na Mirandinu reakci Luk. „Mě to tady přijde taky nějaké jiné“ odpověděla mu zamyšleně. „Vrátíme se raději zpátky nebo chceš jít dál?“ zeptal se teď už naléhavěji Luk. „Já,…. já nevím“odpověděla s obavami Miranda a zastavila se. Jenže to neměla dělat.
Najednou se zvedl divoký vítr, oblohu rozčísl blesk a z ničeho nic se půda pod nimi začala pomalu propadat….
Luk začal jednat, rychle uskočil stranou a snažil se pomoci Mirandě. Chytl ji za ruku a snažil se ji vytáhnout ven z vytvořené díry do nitra země. „Drž se mě pevně“ volal na ni Luk, ale sám věděl, že sám ji nevytáhne. „Luku…!, Luku, tak mi přece pomoz!“ země se nad ní zavřela a vše kolem se uklidnilo.
Luk stál tiše a nehybně vedle místa, kde ještě před chvílí stála Miranda. Stál dlouho,minuty ubíhaly, ale jemu se zdálo,že se čas zastavil.Nevěděl co bude dál. Třásl se po celém těle, snad zimou, možná hrůzou, a nebo strachem o jedinou spřízněnou duši. V hlavě se mu promítaly vzpomínky na jejich setkání.Žádné jiné bez ní ani neměl.Jeho beznaděje by si všiml snad každý kdo by ho uviděl, určitě by mu pomohl, ale nikdo se v lese ani neukázal.Luk se jako v transu schoulil do klubíčka a vyčkával. Možná na nějaký zázrak, ale sám nevěděl na co.
,, Ááááá“ Miranda naposledy pohlédla do Lukovy zděšené tváře a země nad ní se uzavřela. Obklopila ji tma a tich a ona nevěděla co s ní bude dál. Čekala… Na smrt, na ráj,na peklo? Nevěděla. Pocítila ten stejný pocit beznaděje co Luk pár metrů nad ní.Byla stále sevřená strachem, strachem,který neustával. Z ničeho nic se vše uklidnilo a náhle , v nepatrné chviličce, zmizel všechen strach a napětí. Její duši naplnilo teplo a pocit klidu s vyrovnaností. Země pod ní se dala znovu do pohybu, ale tentokrát za zvuku čarovné hudby, která jí přinášela pokoj do srdce.
Ostrý příval světla ji zprvu oslepil, ale Miranda se rychle vzpamatovala a rozhlédla se kolem…Cítila se tak šťastná a volná , v hlavě jí však nezbyla jediná vzpomínka na život, který do nynějška žila.
To co uviděla, ji nutilo k neustálému úsměvu na tváři.Ocitla se v „ jiném světě“. Spatřila malou vesničku. Všude, kam se podívala, byly květiny.Byl to ráj v podzemí.Stěny domů byly celé obsypané z květin, všude kolem byly květinové zahrádky, které omamně voněly přes celou krajinu. Květiny přitahovaly snad největší pozornost. Nalevo od ní se tyčily možná nejvyšší hory, které kdy Miranda spatřila.Někde ze štítu prostřední hory musel vytékat pramen , protože dole, kousek od vesničky, padal do průzračného jezírka vodopád, třpytící se ve slunečním svitu.Na stromech kolem seděli pestrobarevní ptáci a vyprávěli si příběhy ze svých cest.Když se Miranda na všechno kolem dostatečně vynadívala všimla si hloučku napravo od ní. Ne, to nebili lidé, byli to víly a skřítkové. Tak překrásné bytosti viděla poprvé v životě. Ale to už k ní přistupovala starší víla,která je měla asi všechny na povel.Přestože víla vypadala starší byla překrásná jako její družky. Víly měly dlouhé vlasy, až po pás, byly oděny v lehoučkých barevných šatech. Byly jemné a křehké už na první pohled.Všechny se usmívaly na pozdrav. „ Milá Mirando jsme prastarý rod vil a skřítků, který zde přebývá už stovky let.A ty , tu teď nějaký čas budeš žít s námi a staneš se jednou z nás.“
Mirandu nenapadl jediný důvod,proč by tam neměla zůstat. Jenom se jí zdálo, že zapomněla na něco důležitého, ale ten pocit potlačila,aby dál mohla pozorovat dokonalý život kolem sebe.
Když se ráno probudila do dalšího voňavého a slunného dne, setkala se s vílou Jesicou. Mirandě přes noc narostla křídla, a tak ji Jesica vysvětlila vše potřebné. Nejprve se vydaly na květinovou plantáž, kde měly celé dopoledne sbírat nektar z květů. Byla to opravdu zábavná a uvolňující práce. Miranda se spřátelila s dalšími vílami, jejichž jména si ani nedokázala zapamatovat.Její nejvěrnější společnicí se stala Jesica.
„ Jesico“,zeptala se jednoho dne Miranda, „to budeme pořád jen sbírat nektar? A k čemu ho vlastně musí být tolik?“ Jesica na ni pohlédla a řekla jí: „Tebe to snad nebaví?“ „Ale ano,baví.“ „Sbíráme ho proto,protože každý devátý den v měsíci sem přicválá stádo jednorožců, kteří se tímto nektarem živí.Vždycky večer, když vyhlédneš ven, tam k Měsíci, uvidíš, jak cválají přes noční oblohu.Ale k nám sestoupí pouze v ty dny.“
Od té doby, co se Miranda dozvěděla o jednorožcích, se jí změnil život, Každý večer sedávala u vodopádů, dívala se na Měsíc a pozorovala dovádění jednorožců.Když už tam seděla několikátou noc, sestoupil k ní jeden jednorožec a promluvil na ni. Miranda se nejprve polekala, ale pak se mu snažila porozumět.
Jednorožci, kteří tu žijí nejdéle, slouží zlé čarodějnici, která zaklela lidi z okolí ve skřítky a víly. Ti ji musí sloužit, sbírat nektar z květin.Když ho potom jednorožci vypijí, tak čarodějnice získá, jejich zabitím, vzácný elixír mladí.Nejhorší na tom ale je, že skřítkové a víly si své zakletí vůbec neuvědomují.