Verše z růžového trní

Tři sudičky u kolébky stály,
první dvě ze zvesela smály.
Narodila se princezna,
bude krásná chytrá líbezná,
říká první sudička
a ta další se zlem nevyčká.

Až ti bude sedmnáct, přijdou trny růže
píchneš se a usneš, nikdo ti nepomůže.
Ta třetí se jen nad kolébkou skloní,
však přijede princ na bílém koni.
Rtů tvých svými dotkne se,
vzbudíš se, on tvým mužem stane se.

čas jak voda v řece plyne
a z Růženky je děvče jako žádné jiné.
Pomalu jí táhne na sedmnáctý rok
a k té sudbě zrádné stačí jen jediný krok.

Co to? Růže! Samý květ!
Vonící tak jako med!
Jen přivonět!Smím?
Ten trn je jejím osudným.
Růženka ve spánek upadá
a s ní i růžová zahrada.

Růžová zahrada, růžový zámek,
ti všichni upadli v jeden velký spánek.
A spí spí spí
sní si svůj sen růžový.

Tu kolem kluše koník bílý
a jeho pán na malou chvíli
zastavil, aby vody ochutnal
a pak jel zase dál a dál.

V tom spatřil keře, trní, růže
kam ta cesta dál vést může.
Dýku tasí, seká, seká
trní padá, je ho řeka.

Tam v besídce pod borovicí
tam uzřel princ hned dívku spící.
Políbil ji na rty rudé.
Probudí se? Živá bude?

V tom probouzí se růžová zahrada
a ta zrádná trnová růže uvadá...