Ušáčkovo první dobrodružství

Anotace: ...aneb poprvé mimo domov Podle skutečného příběhu o našich rozuteklých králících avšak z pohledu nikoli lidského, nýbrž králičího!

Nepamatuji si už, jaké to bylo, když jsem se narodil, ale vím určitě, že jsem se okamžitě přitulil ke své králičí mamince a spolu se svými bratříčky a sestřičkami jsem pil, abych co nejdříve zesílil a vyrostl a mohl prozkoumat to všechno velké kolem mě, které jsem ještě bohužel neviděl, protože má očka byla zavřená.
Měl jsem moc rád teplo maminčina těla a náš měkký pelíšek, co jsem ale opravdu nesnášel, bylo to hrozné vrzání a vlhké studené věci, které mi občas dopadly na hlavu. Mým sourozencům se to také nelíbilo, a tak jsme vždy vyskočili do výšky, aby bylo vidět naše rozhořčení.
Jednou se však stalo něco zvláštního a tolik mě to vylekalo, až jsem se překulil na záda – všichni se na mě upřeně koukali a já, já jsem se díval na ně. Ano, díval, najednou jsem si uvědomil, že vidím, že toto je mami a tohle Flíček, Zrzík, Naja, Tlapka, Ocásek… - všechny jsem znal, aniž bych je kdy spatřil. A tak jsem začal poznávat „svět“ našeho dřevěného doupěte s dvířky a mřížkou. Také jsem se dozvěděl, že právě tato dvířka vržou a člověk nám skrz ně velikou tlapou dává vlhkou a studenou trávu, kterou maminka jí a má z ní pro nás dobré mléko, strašně mokrou vodu a na křoupání tvrdé věci, kterým máma říká suchý chleba. Umínil jsem si, že nikdy nebudu jíst a pít nic jiného než mámino mléko, protože také nic jiného se mu nemůže vyrovnat. Dozvěděl jsem se, že naše nora není v okolí jediná, naopak – pod námi žije další rodinka, vedle je stará babička a o kousek níže taťka!
„Maminko, mám hlad!“ zakňoural jsem jednoho rána, ale máma jakoby nic, jen se protáhla a lehla si k vrátkům.
„Mámííí, já mám hlad!“ ozval se Zrzík, jenže se také nic nestalo. Vstal jsem tedy, přišel k mamince a otřel se jí o bok, k mému překvapení však uskočila a „plácla“ mě pohledem. Neměl jsem ponětí, co se to děje, a tento i příští den jsme zůstali o hladu. Bylo to strašné, z našich bříšek křičel hlad a my nevěděli, jak to utišit. Najednou jsem uviděl Tlapku, jak kouše lístek jetele. I když jsem si řekl, že nebudu jíst nic jiného, než mlíčko mé mámy, také jsem si kousl. Náhodou to nebylo tak špatné, jedl jsem a jedl, až bylo mé bříško plné. Mňam, mňam! Příští den přišel zase člověk, otevřel tlapkou dvířka, druhou nám dal travičku… ale na něco tentokrát zapomněl. Dvířka nezavřel. Nechápal jsem proč, ale moc mě to netrápilo, a tak jsem pojídal s ostatními trávu. Potom jsme odpočívali. Tlapce to ale nedalo a šla k dvířkům. Zrovna jsem na okamžik zavřel oči, a když jsem je znovu otevřel, byla Tlapka už pryč. Rozhlédl jsem se po celém kotci, ale nikde ji neviděl. Opatrně jsem se tedy přiblížil k dvířkům a podíval se dolů – to byla výška – máma se šla také kouknout a uviděla dole Tlapku. Řekla mi, že skočí dolů a Tlapku přinese zpátky. Hop – a byla dole, jenže se jí tam tolik zalíbilo, že nám, malým králíčkům, řekla, ať jdeme taky. Nejdříve vyskočil Flíček, potom Naja a nakonec já. Ostatním se nechtělo.
Tam venku mimo naše doupě, kterému lidé říkali kotec, to bylo tak veliké, až se mi z toho všeho zatočila hlava! Krátkými skoky jsem se posouval vpřed, bojácně se rozhlížel kolem a pozorně všemu naslouchal. Tolik nového a vše obrovské, zdálo se mi, že se ztratím, než se naděju – a opravdu. Hopkal jsem ke kmeni meruňky, koukal na všechny strany, ale nikoho jsem neviděl.
Seděl jsem u stromku a po chvíli jsem nahoře něco zahlédl. „Že by máma?“ říkal jsem si. Omyl, byl to zlý masožravec, u lidí známý jako pes. Hrozně jsem se lekl a dal se na útěk, on za mnou. Snažil jsem se kličkovat, jak se na králíka sluší a patří, jenže jsem byl ještě velice malý a, přestože to nerad přiznávám, dosti neohrabaný a pes mě brzy dohonil. Tu mě něco napadlo – přitisknu se k zemi a on mě přehlédne – a tak jsem také udělal.
„Fuj!“ slyšel jsem zakřičet našeho člověka a pes byl rázem fuč. Najednou však našemu člověku došlo, co se stalo, a rozhodl se pochytat nás místo psa. Vrhl se na mě, ale já se včas vzpamatoval, odskočil a rychle se schoval pod dřevo, kde jsem zůstal až do setmění.
Mezitím přišla člověkova mláďata a maminku i se sourozenci pochytala a dala zpět k ostatním. Sem tam přišel situaci obhlédnout i ten psí masožravec, ale oni na něj vždy zakřičeli: „Fuj, do boudy!“ a byl klid.
Dobře vím, že mě chtěli také polapit, ale já počkal a vylezl jsem teprve v noci, když už byli všichni pryč, podíval jsem se na králíkárnu, pak do kraje a hned jsem se rozhodl: doma už to znám, půjdu do světa.
„Ahoj maminko a sourozenci.“
Podlezl jsem plot a vydal se vstříc novému životu. V té době jsem ale ještě ani zdaleka netušil, že ten nový život, čekající za humny, nebude ani zčásti tak bezstarostný jako doposud.