Žabí pohádka

Žabí pohádka

Anotace: Mnozí z nás možná žijeme jako žáby a čeká nás setkání s motýlem...

  Byla jednou jedna tůňka plná žab. Žáby to tu měly rády a žily si ve své bahenní oáze, ve stínu kapradin už mnoho generací.

  Jednoho slunného dne v pozdním odpoledni našla žába jménem Lucie něco, co vypadalo úžasně chutně. Byla už ale touto dobou, jako obvykle, najedená dosytosti, a tak chytila podivný váleček a odnesla ho domů. Žabí stařešina Karel, zakladatel rodu, ji ubezpečil, že se jedná o motýlí kuklu, jednu z nejlepších žabích lahůdek. Kuklu tedy uložili do spižírny, aby jim vydržela čerstvá do rána.

   Přes noc se ale stalo něco, co žáby skutečně překvapilo. Kukla praskla a vyklubal se z ní podivný barevný tvor s maličkým štíhlým tělem a velkými křídly. Karel byl tou dobou ještě na ranním lovu, žáby se tedy neměly koho zeptat, co se to stalo s jejich jídlem. Klaudie, jedna z mladších žab, nezkušená ale velmi kreativní, dostala zvláštní nápad: Nevídaného tvora přijmou za svého! Hned začala jednat. Ze všeho nejdřív dala tvorovi jméno Petronela. Znala je z pohádek a připadalo jí tak exotické jako ono zvířátko. Klaudie svým nadšením zlákala k akci i svoje kamarádky. Pustily se láskyplně do něžné péče o tvorčeka. Pořádně ho vymáchaly v tůňce, poté ho obalily nejjemnějším blátem. Obzvlášť si přitom daly záležet na křídlech, na nichž nevynechaly ani nejmenší místečko. Něžné útlé tělíčko nejdřív dokonale pokryly bahenním slizem, další vrstvou bylo speciální blátíčko dovezené až ze vzdálené protilehlé zátoky jejich tůně. Petronela se zanedlouho díky jejich úsilí podobala svým novým kamarádkám více, než by kdo očekával. Žabky byly se svým výkonem skutečně spokojené. Užuž se chtěly pochlubit ostatním obyvetelům tůně, když jednu ze zkušenějších žab Lenku napadlo: “Petronela přece ještě nic nepojedla. Musí být tak hladová!!! Jenom to vyslovila, v té minutě se pro Petronelu snesla doslova královská žabí hostina. Nejchutnější a největší mouchy, mušky, larvy a červy rozložily její žabí přítelkyně všude kolem dokola...  Petronela však nereagovala nadšením, jak žabky očekávay. Jída se ani nedotkla. V jejích očích visel otazník a zůstal v nich po mnoho dalších dnů.

   Časem se dalo všechno do pořádku, alespoň v očích obyvatel tůňky. Jak Petronela průběžně dospívala, žila běžný žabí život: vypadala jako žába se vším tím zaschlým bahnem na svém těle- sice jako zvláštní žába, ale každý jsme přece trochu jiný, a všichni soukmenovci její jinakost tolerovali-, jedla jako žába, i když jí z jídla bylo často zle, chovala se do velké míry jako žába. Asi se ptáte, co na to říkal moudrý Karel. Nic. Byl spokojený, že v tůňce se žije podle dávno zaběhnutého a roky ověřeného řádu.

   Příští jaro už si Petronely nikdo příliš nevšímal, každý řešil především svoje vlastní starosti, jaké zjara mívají všechny žáby. S prvními teplými dny, kdy se životadárné sluneční paprsky prodraly temnou clonou kapradí až k hladině tůňky, pocítila Petronela na svém těle pozvolné změny, které však sama nedokázala charakterizovat ani rozumem uchopit. Proto se raději zatím nikomu nesvěřovala. Májové slunce totiž způsobilo, že bahno obalující celé Petronelino tělo začalo postupně po kouscích opadávat. A tak se stalo, že za pár dní všechno zaschlé bláto zmizelo a Petronela se změnila zpět na drobné okřídlené stvoření. Stále ještě zaprášené, špinavé, ale na první pohled docela jiné.

   Jak to už na jaře s počasím bývá, chvíli nádherně svítí slunce, chvíli zase prší. Jeden takový chladivý májový deštík osprchoval Petronelu tak, že byla dokonale promočená úplně celá. Její tělo a křídla poprvé okusily přímý dotek vody. Po dešti, osvěžená a zvláštním způsobem odlehčená, rozhodla se Petronela vyjít ze stínu v okolí tůně a vyhledat místo, kde by se sluncem mohla dokonale prohřát a osušit. Vybrala si nedaleko malý palouček skvící se svěží zelení a různobarevnými květinami. Její tělo zalily pocity uvolnění a pohody. Nasávala lehounkou vůni lučních květů, naslouchala písni pracovitých včelek a čmeláků, mírný větřík pohupoval jejím tělem jakoby ji chtěl roztančit. Rozepjala křídla a celé svoje tělo odevzdala slunci. V těch okamžicích naprostého souznění s okolní loukou se jí pozvolna do mysli začaly vkrádat zvláštní otázky o tom, proč se tu cítí tak uvoněně, tak lehce a šťastně. V hlavě uslyšela laskavé šeptání její vlastní intuice: „Sem přece patříš. Toto je Tvůj domov.“

   Dříve než zavřela oči, aby si se vším všudy vychutnala slastný okamžik, upoutalo její pozornost něco, co dosud nikdy neviděla. Proletělo kolem třepotající se stvoření, zářící pestrými barvami, pohybující se lehounce jako vánek. Zahlédla ho ještě jednou, a potom znovu, ale jaké přišlo překvapení, když se zjevení s barevnými křídly sneslo k zemi a položilo se přímo naproti Petronele. Zdálo se, že si ji prohlíží. Petronela v té chvíli očima hltala z tvora každičký kousek jeho těla, každý tvar a pestrost barev, jakými hrála jeho křídla, jemnost a harmonii pohybů. Její duši rozezněla směs pocitů, s jakými se v tak hluboké intenzitě nikdy předtím nesetkala... Převažovalo překvapení prolínající se s zvláštním druhem neznámé sympatie, něhou, nervozitou a strachem z neznáma. „Kde se tu bereš?“ vydechla nakonec, aniž by sama otázku chtěla vyslovit. Křídla tvora se párkrát mihla a rozvířila voňavý teplý vzduch... Znovu se vypnula na slunce. „To jsem se chtěl zeptat já tebe. Co tu děláš, nikdy jsem tě tu neviděl?“ „Já jsem od žab, žiju nedaleko v tůňce“, hlesla popravdě Petronela. „A ty, kde se tu bereš, a kdo jsi?“ „To myslíš vážně?“ reagoval tvor s upřímným překvapením v hlase. „Vidíš, přece, že jsem motýl jako ty! Jmenuju se Leon a bydlím jen kousek odtud. Přímo na této louce. Jak jsi to myslela s těmi žábami? Vždyť těm se většina motýlů raději vyhýbá. Všichni víme, jak končí některé naše housenky a kukly.“

   Petronela mlčela. Hlavu jí zaplavila vlna překvapení a moře otazníků. „Co toto všechno znamená? Vždyť ten tvor, motýl, vlastně opravdu vypadá podobně jako ona sama. Má taky křídla, a ano, ta její jsou v poslední době barevná, podobně jako má on. Má pravdu, jsme od stejného druhu...“ Pomaloučku si dávala dohromady mozaiku svého příběhu se všemi vzpomínkami a pocity, podloženou slovy nového přítele v jejím životě, Leona! Motýla!

   Celé to přemýtání trvalo hodně dlouhou chvíli. Myšlenky ji zcela  umlčely. Její pohled se nepřítomně zatoulal do prázdna, křídla se bezděčně rozepnula a v plné kráse odhalila pestrobarevnou kresbu. „Já jsem motýl?“ hlesla nakonec překvapeně, „Ano! Jsem motýl!!“ odpověděla sama sobě „Motýl, motýl...“ nevěřícně opakovala mnohokrát dokola. Hlas jí přitom zněl stále zřeteněji, jeho tón přešel z váhavosti a překvapení do radosti a nadšení. Zvuk toho slova způsobil, že se začala usmívat. Pomalu začaly dávat smysl všechny pocity, taky všechny strasti jejího dosavadního života tento fakt dokonale vysvětlil. Jak to mohla tak dlouho vydržet mezi žábami? Jak si mohla nevšimnout, že je tak moc jiná, že jí dosavadní život vlastně nevyhovoval, nebyl příliš blízký ani jejímu tělu ale ani duši? Bylo to žabí tolerancí a empatií? Nebo jejich lhostejností a nevšímavostí? Nic z toho už teď nebylo důležité.

   „Ale, moment, co že to mluvil o motýlích kuklách?“ uvědomila si najednou Leonova slova. Vždyť Petronelu samotnou, jak jí žáby vyprávěly, našly jako opuštěnou kuklu! „Co jsi to říkal o žábách a motýlích kuklách?“ vykřikla nechtěně prudce otázku k Leonovi. Toho její tón docela překvapil, ale s klidem Petronele vysvětlil, že žáby prostě jejich kukly i housenky považují přímo za delikatesu a je tedy motýlům přirozené držet se od nich dál. Zauvažovala, jak ji žáby musely mít rády, jak k ní byly galantní a dobré, že si ji rovnou nepřipravily k obědu. Pojednou pocítila vděk a smutek zároveň. Vlastně jí to naráz bylo trochu líto, že není žábou a nepatří mezi ně. Budou jí svým způsobem chybět. Ale radost z nového objevu své existence, své pravé podstaty předčila všechny negativní myšlenky a pocity.

   To bylo to pravé! Teď se to stalo, přišel okamžik, na který čekala celý život a už se nedal ničím smazat. Všechny dílky skládačky do sebe dokonale zapadly, obraz jejího budoucího života byl zcela jasný a dokonalý bez dalších mezer a otazníků. Petronela konečně našla své pravé já a začala žít mezi motýly. Její podstata došla svého naplnění, všechno nadání bylo vyjádřeno v nejhlubší přirozenosti.

   A tak Petronela, pokud neumřela, žije šťastný, plný, spokojený a harmonický život dodnes.

 

Autor Aura, 20.11.2018
Přečteno 198x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (3)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

ACH TAK TOHLE MNE DOJALO K SLZÁ A PŘEVELMI HŘEJIVÉMU DUŠECHVĚNÍ PRO KRÁSU A NĚHU V TVÉ TVORBĚ .... JE TO PŘENÁDHERNÉ.... :)

22.11.2018 19:49:02 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

To mě těší, Rosičko!

27.11.2018 08:50:50 | Aurareagovat

:)

27.11.2018 10:08:54 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter