Mravenčí epopej - 1. kapitola

Sbírka: Mravenčí epopej

Uprostřed jehličnatého lesa, kde žije mnoho lesní zvěře jako bizoni, veverky, kanci, sloni, medvědi, vlci a mnoho dalších zvířátek se nachází mýtina. Není to mýtina obzvlášť velká. Dalo by se říct, že to je spíše mýtinka. Pod ostružiním, kapradím a maliním se zde schovává kupka jehličí, větviček a listů. Ale nenechte se zmást, není to ledajaká hromádka. Je to mraveniště. Toto mraveniště můžete najít vcelku snadno. Stačí když půjdete pořád po hlavní silnici a za kruhovým objezdem se dáte vpravo. Poté už jen stačí přejít přechod, projí kolem Penny a jste tam. Je to mraveniště tuze velké a žije v něm opravdu mnoho mravenců. Jejich vládkyní je královna Běta. Královnu poznáte snadno. Na obou tykadlech nosí dvě zlaté korunky a nožičky má schované v botách z toho nejjemnějšího plyše. Běta je dobrá a spravedlivá vládkyně, všichni jí obdivují a slouží jí s nepopsatelným potěšením. Já ovšem vím to, co nevíte vy, netuší to snad ani královna a rozhodně ne ostatní mravenci. Vím to, že v mraveništi žije jeden malý mraveneček. Je menší než všichni ostatní, ale svojí práci vykonává poctivě a svědomitě. Jmenuje se Rudolf. Ruda už od plenek, vlastně od doby, kdy se vyklubal z vajíčka, obdivuje královnu větší měrou než ostatní mravenci. To kvůli ní nosí dvakrát více potravy a stavebního materiálu. To kvůli ní bojuje s rezavými mravenci s větší zuřivostí a odhodláním než ostatní. Možná vám to už došlo, nebo taky možná ne, ale Rudolf královnu miluje. Bohužel není mravencem velkým, svalnatým a masitým. Jeho hrdinských skutků si královna Běta nevšimne v tak velkém mraveništi. Tím pádem je Rudolf v situaci, kdy miluje královnu, která se ale mnohem raději nachází ve společnosti Ferdy Mravence. Ferda. Ano Ferda. Asi nemusím říkat, že Rudolf ho neměl úplně v lásce. Ferda byl namyšlený, zlomyslný sice silný, ale hloupý. Prostě a jednoduše sláva mu stoupla do hlavy. Určitě chápete, že je to situace složitá a smutná.

Věřte nevěřte v každém mraveništi je škola, holič, katastrální úřad, národní banka, prostě vše, co je potřeba k chodu malého státu. A samozřejmě velice důležitou budovou bývá také putyka. Hospůdka, kde mohou mravenci trochu upustit páru a zrelaxovat se po náročném dni. Právě jedno takové pozdní odpoledne zde Rudolf seděl se svým přítelem, kamarádem Adolfem. Nikdo mu, ale Adolfe nikdy neřekl. Pro všechny to byl Rambo. Ptáte se proč? Byl to totiž obří mravenec s hromadou svalů, která nenechávala nikoho na pochybách, že se jedná o nebývalého siláka. Rambo pokaždé poslouchal Rudolfovo trápení a u mililitrové sklenice piva usilovně přemýšlel, jak příteli pomoci, již po několikáté.

„Kamaráde, já vím, co musíš udělat,“ opět zopakoval povzbudivě Rambo svůj nápad a nahnul se na Rudolfovu stranu stolu, „seber se, nevěš tykadla, akorát si je mácháš v popelníku. Rudo, ty musíš vyrazit do světa!“

Rudolf vytáhl tykadla ze skleněné mističky plné popela a jednou ze svých rukou odcvrnkl ze svého levého tykadla vajgl do prostoru mravenčího lokálu. „K čemu mi to bude? Však mi to v ničem nepomůže.“

„Kamaráde, říkáš hlouposti, nesmysly a bláhovosti. Vzpomeň na nejznámější cestovatele. Marco Polo, Kryštof Kolumbus nebo Ladislav Zibura. Bez cestování by je neznal jediný mravenec a teď? Vydávají knížky! To je tvoje šance a vůbec, jdeme,“ bouchl Rambo nožičkou do stolu. Nebyl to velký myslitel, proto Rudolfka prostě a jednoduše popadl za jeho levé tykadlo a vytáhl ho z hospody.

„Kam mě to vlečeš!?“ to byla jediná Rudova forma odporu.