V bílých stopách
V bílých stopách
Do Bedřichova konečně dorazila pravá,nefalšovaná zima. Sníh pletl stromům bílé čepice a celá vesnice se oblékla do ozdobné krajky. Z každé střechy, cenily rampouchy své stříbrné tesáky a Kubík s Vojtíkem, z toho měli radost. Domluvili se,že hned po škole,vyzkouší nové lyže,jež dostali k Vánocům. Odpoledne si vzali lyže,věci na tůru a vyrazili do bílé stopy. Nebe bylo,jako modrý plech a mráz příjemně štípal do tváří.Klukům cesta po upravených tratích ubíhala rychle a brzy měli v nohách několik kilometrů.
Kubík s Vojtou dojeli,až na Novou Louku, k Šámalově chatě,kde se občerstvili, aby načerpali nové síly.
Před sebou měli ještě pořádný kus cesty. Počasí v Jizerských horách,však umí pořádně překvapit,tak nebylo divu,že oblohu náhle překryl šedivý závoj mlhy a začalo sněžit. Kubík s Vojtou pokračovali v cestě,až do chvíle,kdy se drobné sněžení změnilo v hustou vánici v doprovodu silného severáku. Chumelenice nepřestávala a tak se stalo,že se oba kluci navzájem ztratili a bloudili na lyžích,ve sněhové bouři. V takovém počasí, navíc nebylo nic platné, ani zoufalé volání,protože ledový vítr znemožňoval jakýkoliv výraznější hlasový projev a Kubík se s Vojtou navzájem neslyšeli. Zavolat na pomoc Nekráska také nemohli,neboť strašidýlko z Nekrasu, vždycky každou zimu spí, ve svém příbytku v lese, pod Královkou a nechce být, až do jara nikým a ničím rušené.
Teprve, po několika nekonečných minutách,si Kubík všiml,jakési nehybné postavy. Když přijel blíže, poznal svého kamaráda Vojtu,jak sedí vyčerpaný ve sněhu a nemůže dál. Kubík mu přispěchal na pomoc,vyndal ze svého batůžku termosku s horkým čajem a dal Vojtovi napít, pak mu ještě půjčil rezervní bundu, kterou měl s sebou, aby jej více zahřál.
Po chvilce se Vojtíšek trochu zmátořil,aby mohl pokračovat v jízdě. Náhle kluci spatřili o kus dál mihotavé žluté světýlko a tak se k němu z posledních sil rozjeli. Když už byli téměř u něho, zjistili,že to světlo vychází z oken Liščí boudy,jež se nachází hluboko v Jizerských horách - v Kristiánově.
Opatrně zaklepali na dveře stavení a doufali,že je někdo pustí dovnitř. Netrvalo dlouho a dveře se skutečně otevřely,za nimi stál zdejší správce, pan Rakušan,který oba promrzlé kluky ochotně pustil dál. V roubence bylo příjemně útulno a po vydatné polévce,kterou klukům zdejší správce uvařil, se Kuba a Vojta rychle zotavili,načež pan Rakušan povídá : ,,Je načase, abyste se vrátili zpátky domů do Bedřichova, už je dávno tma. Vím,že byste tam sami na lyžích nedojeli,ale mám kamaráda, který jezdí se sněžnou rolbou a vždy upravuje bílé stopy, na zdejší magistrále, hned mu zavolám.'' Oba kluci byli samozřejmě nadšení,poněvadž na sněžné rolbě nikdy předtím nejeli. Rolbař byl v Kristiánově v cuku letu, poté naložil oba kluky a po rozloučení, se správcem Rakušanem, už uháněli směrem do Bedřichova. Celou cestu domů, si Kuba s Vojtou náramně užili. Rolbař je vysadil u základny Jizerské obecně prospěšné společnosti,jež má sídlo doslova pár metrů od dvou těsně sousedících domků,kde Kuba s Vojtou bydleli.
Kubík s Vojtou dojeli,až na Novou Louku, k Šámalově chatě,kde se občerstvili, aby načerpali nové síly.
Před sebou měli ještě pořádný kus cesty. Počasí v Jizerských horách,však umí pořádně překvapit,tak nebylo divu,že oblohu náhle překryl šedivý závoj mlhy a začalo sněžit. Kubík s Vojtou pokračovali v cestě,až do chvíle,kdy se drobné sněžení změnilo v hustou vánici v doprovodu silného severáku. Chumelenice nepřestávala a tak se stalo,že se oba kluci navzájem ztratili a bloudili na lyžích,ve sněhové bouři. V takovém počasí, navíc nebylo nic platné, ani zoufalé volání,protože ledový vítr znemožňoval jakýkoliv výraznější hlasový projev a Kubík se s Vojtou navzájem neslyšeli. Zavolat na pomoc Nekráska také nemohli,neboť strašidýlko z Nekrasu, vždycky každou zimu spí, ve svém příbytku v lese, pod Královkou a nechce být, až do jara nikým a ničím rušené.
Teprve, po několika nekonečných minutách,si Kubík všiml,jakési nehybné postavy. Když přijel blíže, poznal svého kamaráda Vojtu,jak sedí vyčerpaný ve sněhu a nemůže dál. Kubík mu přispěchal na pomoc,vyndal ze svého batůžku termosku s horkým čajem a dal Vojtovi napít, pak mu ještě půjčil rezervní bundu, kterou měl s sebou, aby jej více zahřál.
Po chvilce se Vojtíšek trochu zmátořil,aby mohl pokračovat v jízdě. Náhle kluci spatřili o kus dál mihotavé žluté světýlko a tak se k němu z posledních sil rozjeli. Když už byli téměř u něho, zjistili,že to světlo vychází z oken Liščí boudy,jež se nachází hluboko v Jizerských horách - v Kristiánově.
Opatrně zaklepali na dveře stavení a doufali,že je někdo pustí dovnitř. Netrvalo dlouho a dveře se skutečně otevřely,za nimi stál zdejší správce, pan Rakušan,který oba promrzlé kluky ochotně pustil dál. V roubence bylo příjemně útulno a po vydatné polévce,kterou klukům zdejší správce uvařil, se Kuba a Vojta rychle zotavili,načež pan Rakušan povídá : ,,Je načase, abyste se vrátili zpátky domů do Bedřichova, už je dávno tma. Vím,že byste tam sami na lyžích nedojeli,ale mám kamaráda, který jezdí se sněžnou rolbou a vždy upravuje bílé stopy, na zdejší magistrále, hned mu zavolám.'' Oba kluci byli samozřejmě nadšení,poněvadž na sněžné rolbě nikdy předtím nejeli. Rolbař byl v Kristiánově v cuku letu, poté naložil oba kluky a po rozloučení, se správcem Rakušanem, už uháněli směrem do Bedřichova. Celou cestu domů, si Kuba s Vojtou náramně užili. Rolbař je vysadil u základny Jizerské obecně prospěšné společnosti,jež má sídlo doslova pár metrů od dvou těsně sousedících domků,kde Kuba s Vojtou bydleli.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk